Sedíme nad kávou v Long Story Short Eatery & Bakery. Rozhovor plyne spontánně a mile, proto mi vůbec nepřijde, že po poslední tečce svítí na záznamníku takřka šestatřicet minut. Sandra hovoří s úsměvem na rtech, nechybí jí nadhled ani humor, ale také zanícení. Svou práci miluje, to poznáte z každého slova, z každého pohledu, kdy jí v očích při vyprávění o navrhování šatů hrají jiskřičky… Bez jejích modelů si už společenské akce nebo svatby nedokážeme představit. Sandra Švédová je ale mnohem víc než jen návrhářka. Je to fajn žena, která vám rozsvítí den.
Sandro, jak ses vlastně k navrhování oblečení dostala?
To byla cesta, kterou jsem nikdy nechtěla jít. Moje maminka v oděvech podniká, já jsem toho byla odmalička součástí a z duše jsem to nenáviděla. (smích) Každé prázdniny jsem musela stříhat díly rukávů, skládat trička. Díky tomu jsem si sice vydělala na svoje první auto, ale rozhodně jsem k navrhování oblečení a k tomuto odvětví obecně neměla nijak vřelý vztah. Nicméně když se v osmé nebo deváté třídě začalo diskutovat, kam půjdu dál, tak mě vlastně nic jiného ani nenapadlo. Mé kroky tedy směřovaly na oděvní školu do Prostějova, kde jsem studovala přímo obor návrhář/modelář, ale přiznávám, že jsem tam tak trošku trpěla a s většinou prací mi musela pomáhat mamka. (smích) Paní mistrová to pochopitelně věděla… Ale ve třeťáku a ve čtvrťáku mě to začalo bavit. A asi je fér přiznat, že oděvní školu jsem si vybrala i kvůli matice. Tam byla totiž jen dva roky. (smích) Počty jdou trochu mimo mě… Když jsem pak šla na vysokou, věděla jsem, že v oboru úplně nechci pokračovat, protože jsem měla pocit, že se nemám kam posouvat. Vydala jsem se tedy do Zlína na design obuvi, což mi přišlo ohromně fajn. To, co dělá člověka člověkem, tedy šaty, jsem propojila s obuví. A bavilo mě to. Celými studii mě také provázely dějiny umění, z nichž mám státnice. I ty mě naplňovaly, protože mám velmi blízko k architektuře, k designu, k umění jako takovému.
A jak vzpomínáš na své pracovní začátky?
Byly takové pozvolné, což souviselo s tím, že jsem studovala, měla jsem partnera, pak manžela, potom dítě… Nicméně poptávka byla tak velká, že si vzpomínám, že byla docela dřina to vše zkombinovat. Opravdovým startem byly mé svatební šaty, s nimiž mi tehdy pomáhala mamka. Začalo to už těmi maturitními, kdy si lidé všímali, že jsem si je dělala sama. A pak právě přišly ty svatební. No a další sezonu už jsem dělala troje šaty, o rok později za mnou přišlo pět nevěst, potom deset, a když už jich bylo dvacet, dávalo mi smysl v tom ten byznys najít. Přišla příležitost udělat si vlastní kolekci, vlastní přehlídku… A moje tvorba se líbila, byl o ni zájem. Zjistila jsem navíc, že to s ženami asi docela umím. (smích) No, mám práci, která mě moc baví!
Když se podíváš na svoji tvorbu tehdy a teď, v čem ty sama spatřuješ rozdíl?
(na malou chviličku se odmlčí, pak se jí rozzáří oči úsměvem a pokračuje) Musím říct, že čitelný rukopis je tam vidět pořád stejný. Když se podívám ve svém portfoliu na první kolekci, tak i teď po nějakých osmi nebo deseti letech si říkám: wow, to je hezký. Takže je tam můj rukopis, čistota, ženskost, ale zároveň pochopitelně vidím velký progres. Také se v té tvorbě zrcadlí vlivy období, v nichž jsem se nacházela. Aktuální rozpoložení se do tvorby vždycky promítá.
Co je pro tvé modely charakteristické? Podle čeho lidé poznají, že šaty pocházejí z dílny Sandry Švédové?
Předně musím říct, že je hezké, že lidé moje modely rozpoznají. Že model, který vytvořím, je podepsatelný, čitelný, charakteristický. Těší mě, když jdu na ples a lidé mi říkají, že viděli "moje" šaty. Dokonce se mi stalo, že ke mně přišla paní s tím, že mám určitě šaty od Sandry Švédové. A já na to: já jsem Sandra Švédová! (smích) Tak to je milé... A klíčovými slovy, kterými bych můj styl popsala, jsou určitě ženskost, čistota, minimalismus a rozhodně kvalitní materiál. Na tom si zakládám.
S jakými materiály tedy nejraději pracuješ?
Ráda používám vzdušné, splývavé materiály, což nejvíce splňuje čisté hedvábí, s nímž je práce velmi náročná, specifická, stejně tak i údržba takových oděvů není úplně snadná. Ale je to krásný a nenahraditelný materiál. Mám ráda také kůži, kterou jsem "objevila" při studiu designu obuvi a láska k ní mi zůstala. Takže je pro mě typické propojení vzdušného materiálu s koženým prvkem, jenž zvýrazní ženské tvary.
FOTO: archiv Sandry Švédové
Kde čerpáš inspiraci?
To je otázka, kterou designéři zbožňují! (smích)
Je mi to jasné! Ale stejně se ptám, protože mě zajímá, co stojí za tvými modely… Jdu ráda do hloubky.
Myslím, že inspirace je kolem mě spousta. A vždy to jde ruku v ruce s obdobím, v němž se nacházím. Ať je to moje životní rozpoložení, životní etapa, ale také mi může být a bývá inspirací cesta někam. Zajímám se o moderní nové věci, snažím se sledovat trendy, byť mě do značné míry vlastně neovlivňují, ale mám o nich ráda přehled… Té inspirace kolem nás je opravdu hodně, když je člověk otevřený a je v dobrém naladění. Pak jsou ale i dny, kdy jsem vyždímaná, kdy si říkám: ne, tam už nic není. A začnu přemýšlet: co když v té hlavě už nic nebude? (smích) Ale ono pak vždycky přijde něco, co mě zase nakopne. Může to být jízda na kole, nebo potkám někoho inspirativního a toto setkání mě někam posune. Takže zatím je to taková bezedná studánka. (směje se, zatímco si ukazuje na hlavu) Naštěstí!
FOTO: Pavel Jedlička
Sandro, jak vypadá tvoje typická zákaznice?
Jsou mezi nimi výjimky, které potvrzují pravidlo, ale ať už je to zákaznice, jež touží po plesových šatech, nebo třeba přímo nevěsta, tak je to žena, která ví, co chce. Je to soběstačná žena s vlastní životní vizí. Rozhodně to není někdo bez názoru. Zároveň jsou to ženy, jež dokážou ocenit minimalismus, dokážou ocenit práci člověka, což je nesmírně důležité. Zkrátka ženy s názorem a naplněným životem.
Lze nějakým způsobem shrnout proces tvorby šatů od prvotního nápadu, přes komunikaci s klientkou, až po finální podobu modelu?
Když jsem chtěla refreshnout webovky a nějakým způsobem to popsat, tak jsem notebook zase zavřela, protože to jde opravdu těžko. Je to tak individuální záležitost! A v tom tkví i ten luxus, kdy si žena nechává šít šaty na míru… Bývají konzultace, které jsou za půl hodiny hotové, ale také jsou konzultace, kdy se s klientkou bavíme hodinu a půl a vlastně to kolikrát ještě ani není o šatech. (smích) Z velké části za mnou chodí ženy s tím, že se jim líbí, co dělám, a chtěly by šaty ode mě. Nejlepší možná zákaznice je taková, která si nechá poradit. Vidím, co jí bude slušet, zároveň přemýšlím nad tím, co je nadčasové, co se dobře nosí, co má ve skříni nějaký hlubší význam. Dokážu ušít spoustu věcí, ale já mám ráda, když ten model má něco takzvaně navíc. Zároveň ale velmi vítám, když má žena svou vlastní vizi, když mě trošku nasměruje a máme se od čeho odpíchnout – zvlášť v momentě, kdy se vidíme poprvé a já o ní vůbec nic nevím. Pak už je ten proces velmi individuální. Zákaznice za mnou jezdí na zkoušky a kolikrát se loučíme úplně se slzami. (smích) Mám klientky, kterým jsem šila maturitní šaty, pak svatební šaty, šaty pro svědkyně… Je hezké, když jsou ty ženy spokojené a vrací se ke mně. A můžou se vrátit pro tričko, pro šaty, pro cokoliv. Vždy je ráda vidím. Když jsou to stálé zákaznice, které jsou u mě několikrát do roka s tím, že jsou spokojené a nechtějí nosit nic jiného než oblečení ode mě, to mě hřeje úplně nejvíc.
Nedávno jsi otevřela nový ateliér v Penčicích. Z fotografií vím, že tak klientky vítáš v opravdu kouzelném prostředí plném květin. Jak tento prostor vznikal?
Jo, to byla velká dřina! (smích) Ona i ta cesta k němu nebyla úplně jednoduchá a samozřejmě opět se do toho všeho promítlo mé životní rozpoložení. Měla jsem krásný ateliér v Přerově a spousta lidí nechápala, proč z tak dokonalých prostor mám potřebu někam utíkat. Ale on to nebyl útěk, mně se jen strašně ulevilo časově. Oddychla jsem si od neustálého cestování. Z Penčic, kde bydlím, to do Přerova sice není daleko, ale pořád musíte plánovat, obzvlášť když máte malé dítě, na které jste sama. Stále jsem tak musela mít někoho, kdo mi bude krýt záda, když se mi protáhne zkouška a nebudu stíhat vyzvednout dceru. A už jsem byla vyčerpaná. S novým ateliérem se mi neskutečně ulevilo. Znamená pro mě pohodlí. Když tam nepobíhá pes, pobíhá tam Klaudie. (smích) Na klientky tam zkrátka dýchne lidskost. Klaudinka tam čas od času vnese bezprostřední dětskou energii. Párkrát se stalo, že uprostřed zkoušky přišla s tím, ať jí namažu rohlík. (smích)
Všichni si ateliér pochvalují. Má neuvěřitelného ducha. Kdo přijde, tak si připadá jak v oáze. A ona to vážně oáza je! (rozzáří se a je vidět, jak je z nového prostoru, kde vznikají její modely, nadšená) Celá jedna stěna je květinová… Mám to v životě tak, že když si něco usmyslím, tak za tím jdu. A tak to bylo i s ateliérem. Pro mě je perfektní, i když tam vidím chyby. Vnímám, že jsem něco mohla udělat trochu jinak, s něčím počkat, ale to k tomu patří. Říkali mi, že bílá podlaha je nesmysl, ale já ji prostě chtěla! Teď každý den vysávám a říkám si: Sandro, byl to nesmysl. (smích) S květinovou stěnou budeš jak v akvárku, říkali… No, co si budeme povídat – je to náročné, je to živé, je s tím sakra práce, ale je to přece nádherné! (smích) Jsem asi zbytečně tvrdohlavá.
To je dobrá charakteristika – Sandra Švédová je zbytečně tvrdohlavá. Jaká ještě jsi?
(smích) Na druhou stranu jsem zodpovědná, velký srdcař, cílevědomá, když si něco vložím do hlavy, jdu za tím, abych toho dosáhla. Jsem na sebe náročná, stejně tak i na okolí. Jsem pracovitá, snad hodná, obětavá, láskyplná... (na chvilku se odmlčí) Doufám, že si ty hezké vlastnosti, které bych chtěla mít, pěstuju, a že se i obklopuju lidmi, kteří je ve mně probouzí.
Ateliér není jedinou novinkou. Už 13. května chystáš v Envelopa Office Center módní show. Jak se zrodil nápad uspořádat vlastní přehlídku?
Dodělala jsem ateliér a mohla jsem si v klidu odpočinout a užít si pohodovou svatební sezonu. Jenže to bych nebyla já! Přehlídku jsem si chtěla udělat už dlouho. Takovou, jakou jsem ještě neměla a jaká tu v Olomouci ani nebyla, pokud se nemýlím. Prostory Envelopa Office Center pro mě byly klíčové. Módní show vnímám nejen jako možnost vkusně prezentovat svoji tvorbu, ale zároveň představit i nový prostor, který v Olomouci vznikl a který považuji za velmi zajímavý. A catering Romana Pauluse zážitek jen umocní.
Na co se tedy hosté mohou těšit?
Přehlídka bude specifická v tom, že jsem si nepřipravila nic jiného. Nechtěla jsem se podobat žádné jiné akci, záměrem bylo soustředit se čistě jen na fashion. Naservírovat hostům průřez mou tvorbou. A uvalila jsem si tím na sebe docela těžké břemeno, protože musí vše perfektně vyjít, musí to být zajímavá show, která diváky vtáhne. Lidé se mohou těšit na spoustu modelek. Nechci úplně prozrazovat nějaká jména, ale mohu slíbit, že to budou holky, na něž je slast pohledět. (smích) Zároveň na hosty čeká velká porce mých modelů, které budou tematicky rozčleněny do čtyř sektorů od toho, co tvořím běžně, až po moji typickou, krásnou nevěstu. A celé to bude orámováno skvělou gastronomií a, doufám, výtečnou zábavou. Bude to velkolepé, ale vlastně velmi skromné. Když se mě Roman Pachta, s nímž jsem akci plánovala, ptal na mikrofon a na moderátora, řekla jsem, že moderovat to nebude nikdo a mikrofon není potřeba. (smích) Všichni přece poznají, že teď začala přehlídka, že pak se bude jíst, že potom začne zábava. Víš, já na nějaká veleslova nejsem. Pro mě bude stres jen po přehlídce vyjít na molo a uklonit se. (smích) A to jsem temperament, jsem bavič, ale když je pak vše soustředěno jen na mě, nevěřím si, cítím se nekomfortně. Asi je to určitá dávka pokory, co ve mně je. Stále to beru tak: fakt se to děje, fakt se moje věci lidem líbí?
To je podle mě skvělý přístup. Pokud člověk něco tvoří, určité pochyby, úvahy jsou na místě, jinak by se nikam neposunul. Co pro tebe vlastně znamená tvoje práce?
(na chvilku se odmlčí) Někdy si myslím, že pro mě znamená až přespříliš moc. Na jednu stranu je to dobře, protože práce vyplňuje obrovskou část mého života, díky ní mám i jistou volnost a velké možnosti, což bych třeba jinak neměla. Toho si samozřejmě moc vážím. Na druhou stranu ale vnímám, jaká je to dřina a mnohdy i oběť. A když se na to dívám z úhlu matky, tak o tom všem v tomto kontextu hodně přemýšlím. Je to pro mě takové deep talk. Nevím, jestli jsem úplně dobrá máma, protože jsem hodně v práci. A přesně si pamatuju, že když jsem byla dítě, moji rodiče velmi pracovali a veškeré diskuze se točily kolem podnikání. Ne vždy ty doby byly fajn. A já to té Klaudii předávám. Má práce je náročná a někdy přijdu domů v osm večer. Pak už po ní nemůžu chtít, aby si uklidila v pokoji, protože jí ten nepořádek ani nemůžu vyčítat. Já s ní odpoledne nebyla… Tak přesně v ten moment nejsem dobrá máma. Ale snažím se jí vše maximálně vynahrazovat. Jsou dny, kdy si vezmu volno a jsem jen pro ni, věnuje se všemu, čemu chce, můžeme letět na dovolenou, můžu jí dopřát, po čem touží. Zároveň si myslím, že ji vedu ke zdravému vnímání peněz. Že je to hodnota, za kterou věci proměňuju, že nic není zadarmo. A že když chci hodně věcí, musím mít moc peněz. A abych měla moc peněz, musím hodně pracovat.
Když odbočíme od práce, zmínila jsi, že ráda cestuješ. Kam třeba?
Cestování miluju, ale z časových důvodů je to trošku složitější. Samozřejmě by mě lákala exotika, ale tím, že žiju v tempu a hodně ze dne na den, raději volím evropské destinace. V zimě jsem velký lyžař a skialpinista, takže vyrážím kamkoliv za sněhem. Rakousko je má oblíbená země, protože těch možností je tam opravdu spousta. Mám ráda dovolené ve skupinách s dcerou a dalšími rodinami, stejně tak mi nevadí vyrazit někam úplně sama. Každý rok se vydávám do Istanbulu kvůli materiálům a toto město mě opravdu nadchlo a do jisté míry i ovlivnilo. Miluju Chorvatsko, Itálii, což jsou fantastické destinace pro dovolenou s dcerou, zároveň si ráda někam zaletím. Aktuálně se velmi těším na Svatojakubskou pouť, na kterou vyrážím hned v červnu. Jsem moc ráda sama, potřebuju si čas od času v sobě řešit určité věci a chůze mi při tom nesmírně pomáhá. Vzhledem k tomu, že mám dceru a povinnosti, Svatojakubská pouť mi přijde přijatelná. Kdybych byla sama, věřím, že bych se odvážila k větším krokům…
Takže tohle je tvůj oblíbený způsob relaxace?
Jo, je to tak. (smích) Neumím si představit, že bych si na týden lehla někam k moři. Já jsem tak roztěkaný člověk! Nejskvělejší dovolená je ta, když jsem každý den na jiném místě. A nezáleží na tom, kde to je. Je přece i tolik krásných míst tady u nás!
Jak jinak ráda trávíš volný čas, když nepracuješ?
Snažím se být i trošku sobecká a volný čas pro sebe si dělám, protože to považuju za důležité. Mám jistou výhodu, že umím jet i na strašné otáčky. Umím dennodenně vstávat ve čtyři a končit o půlnoci, kombinovat práci s klientkou, práci na dílně, pak bohužel i administrativu, kterou musím také zastávat… A potom si vše vynahradím. Dopřeju si ten luxus, že ráno odvezu dceru do školy a vyrazím si aspoň vyšlápnout Lysou horu, nebo si vyjedu někam na kole. Když je prostor, ráda se vzdělávám, ráda si zajdu na výstavu. Když se otevře nějaký nový architektonický prostor, ráda ho zajdu prozkoumat. A miluju gastronomii. A musím říct, že jsem normálně velmi režimový člověk, ale když mám volno, neplánuju a nechávám vše plynout. Když je chuť sportovat, tak sportuju, když mám chuť jenom být, tak jenom jsem… (úsměv) I to jsem já!
ÚVODNÍ FOTO: Pavel Jedlička
