Opustit výborně placenou práci a netušit, co by tak mohla dělat, nebylo pro Ivanu vůbec lehké. Byla to ale jediná možnost, jak přežít. „Ačkoli jsem práci v reklamní agentuře milovala, posledních deset let to bylo na úkor mého zdraví, času i rodiny. Dostala jsem se do vlaku, ze kterého jsem neuměla vystoupit.“ Ivana Žáková pracovala pro jediného klienta, ale zato na 150 %. U počítače trávila 16 hodin denně, vstávala ve tři hodiny ráno a do sedmi večer se nezastavila. Telefon jí zvonil téměř non-stop a v e-mailové schránce nacházela denně víc než 250 zpráv, které musela řešit. Až havárie na kole a celkové vyčerpání ji donutily zbrzdit a zamyslet se nad způsobem života, který jí vlastně utíkal mezi prsty. „Do toho přišla čtyřicítka a já se ptala sama sebe, jestli jsem náhodou něco nepromeškala. Jestli chci dál fungovat takhle a plnit přání ostatních, nebo jestli si nechci začít plnit ty svoje.“
K práci grafičky se dostala hned po střední škole díky bratrovi, který tehdy zrovna rozjížděl reklamní agenturu. Byl rok 1993 a v Česku neexistovalo moc škol, které by studenty učily grafickým oborům. A tak se Ivana grafice učila za pochodu formou „pokus, omyl“. Práce ji postupně zcela pohltila a roky ubíhaly. Posledních pár let už ji v práci držel jen důvod vydělávat peníze: „S manželem jsme se přestěhovali do vlastního domu a peníze byly potřeba. Práce už mi ale nepřinášela takovou radost. Byla to opravdová řehole – víkendy neexistovaly a o dovolených jsme si mohli nechat jen zdát,“ vzpomíná Ivana na náročnou dobu, kterou doslova protrpěla. Ačkoli jí práce v reklamní agentuře hodně vzala, naučila ji také samostatnosti, umění poradit si v každé situaci a zodpovědnosti. „Když jsem nakonec udělala rozhodnutí s prací skončit, věděla jsem, že se v životě neztratím.“
Životní změna
To, co Ivana Žáková vkládala do práce grafické, uměla dát kamkoli jinam. „Jsem Štír v ascendentu Štíra – za svým cílem jdu přes mrtvoly.“ Velká životní změna ji ale donutila naučit se být tolerantní vůči rodině, vůči manželovi, a nejít si drsnou cestou jen za svým: „Dokázala jsem dávat bokem úplně všechno, a bohužel právě i rodinu. Dnes vím, že to byla chyba a trvalo dlouho, než mi to došlo. Věděla jsem, že v mém životě je něco špatně, ale neuměla jsem to popsat a ve finále ani přiznat.“
S myšlenkou o ukončení práce grafičky koketovala Ivana už dlouho. Myslela si, že dokáže zvolnit, ale systém práce to nedovoloval. Jedinou možností bylo opravdu skončit. Tehdy ještě netušila, co bude po odchodu z reklamní agentury dělat – hlavním úkolem bylo dát si pohov a oddechnout si.
Čas trávila hlavně zvelebováním domu – sekala trávu, zasazovala stromky a manželovi začala vařit každý den teplou večeři. „Nejsem moc typ do města, na shopping ani na cestování. Nejšťastnější jsem u nás doma na vesnici,“ říká se smíchem Ivana. I její manžel Viktor tuto změnu uvítal – viděl, že se trápí, ale do rozhodnutí skončit ji nikdy nenutil. Byl jí vždy velkou oporou.
Úleva i pochybnosti
První týdny po ukončení práce se dostavila neskutečná úleva, za kterou ovšem následovaly pochybnosti. „Ze dne na den mi přestal zvonit telefon. Najednou mi připadalo, že už mě svět nepotřebuje a že jsem k ničemu. Ukázalo se, že všechno může fungovat i beze mě. Začala jsem o sobě pochybovat, přišla lítost a stesk po práci. Ten ale naštěstí trval jen chvilku, než jsem si uvědomila, že zpátky bych nechtěla. Spíš za to mohla moje ješitnost.“
Zrození Holky se dřevem
Dřevo si do svého života přitáhla Ivana Žáková díky tomu, že do domu hledala nějaký nový kus nábytku. Na internetu prohlížela, co kdo nabízí, kolik to stojí a jak se to dá sehnat. „Mám dost specifický vkus a přišlo mi nelogické, abych pro nábytek, který by se mi líbil, jezdila přes půl republiky. Říkala jsem si, co může asi tak obnášet vyrobit třeba stolek,“ popisuje Ivana. Následující týdny strávila sledováním truhlářských tutoriálů na YouTube. „Nejsem velký nadšenec sociálních sítí, ale YouTube je na tyto vyučovací programy opravdu skvělý!“ Pilu doma měli, k tomu si nakoupila první prkénka a začala zkoušet první kousky. Bývalý kolega z práce, původem truhlář, ji poučil o bezpečnosti práce, aby si neublížila, a naučil ji řezat na velkých pilách. „Než jsem poprvé zapnula největší velkoformátovou pilu, trvalo mi to. Měla jsem z ní strašný strach – budila jsem se v noci hrůzou, že nemám prsty. Musela jsem se naučit zbavit se strachu, abych neměla roztřepané ruce, a zachovat si jen potřebný respekt. Věděla jsem, že pokud se toho strachu nezbavím, nikdo jiný to za mě nenařeže a já se k té bedýnce nedostanu,“ vysvětlila si Ivana logicky. S ostatními truhlářskými přístroji se seznamovala rychleji, ale i s těmi si člověk může ublížit.
Překážky a vlohy
Velkým hendikepem se ukázala Ivanina fyzická síla: „Přece jenom je to chlapská práce, i když dnes holky truhlařinu studují. Moje vlastní fyzická síla tak omezuje možnosti, co jsem a nejsem schopná vyrobit, abych k tomu nepotřebovala nikoho dalšího. Někdy se mi stane, že něco navrhnu, vyrobím, a pak jsem vyděšená z toho, kolik to váží. Manipulace s těžším nábytkem tak pro mě představuje velký problém.“
I v této činnosti ale využívá Ivana zkušenosti, které nabrala během práce grafičky: „Díky mému klientovi, značce Adidas, jsem se dostala k zajímavým projektům, ve kterých jsem navrhovala i nábytek, stojany a 3D věci. Tehdy jsem se naučila připravovat veškeré technické podklady, rýsovat výkresy a do posledního šroubku technicky vyřešit projekty, na základě kterých je pak někdo vyrobil. Byla jsem vlastně grafik, kreativec i designér.“
Tvůrčí nadání měla Ivana od malička – neustále něco lepila, šila, háčkovala, pletla – a rodiče ji v tom velmi podporovali. Po mamince zdědila pracovitost, po tatínkovi zručnost a dědeček pravděpodobně může za umělecký gen. Nápady na originální výrobky ji napadají neustále. Na YouTube pak sbírá tipy na způsoby zpracování a speciální truhlářské pomůcky: „Dělám si tu truhlařinu jednoduchou. Navrhuji produkty tak, aby nebyly složité a abych si práci zbytečně nekomplikovala.“
Od doby, kdy vytvořila Ivana Žáková první bedýnku, už uběhl rok. Ačkoli skončila bedýnka v ohni (a spolu s ní i mnoho dalších nepovedených výrobků), sortiment její kolekce se rozrostl do nevídaných rozměrů a do každého kousku stále vkládá pořádnou porci vášně. Nábytek a dekorace, které tahle Holka se dřevem vyrábí, jsou důkazem toho, že neexistuje nic, co by nešlo. Naplánujte si tedy výlet do Bystročic, na vlastní oči si prohlédněte Ivaninu tvorbu při milém rozhovoru, a nasajte životní energii a odvahu změnit vše, co vás v životě nenaplňuje...
Ivana Žáková – Holka se dřevem
„Holčičím industrialem“ nazývá svou tvorbu Ivana Žáková, která jako „Holka se dřevem“ vytváří nábytek a dekorace značky Anahera. Miluje život na vesnici a své produkty prodává pouze v showroomu na terase svého domu v Bystročicích 184, kdykoli po domluvě na tel. čísle 602 505 070. Aktuální je vánoční kolekce svícnů, dekorací, podnosů, ale vybírat můžete i dárky svým blízkým z široké nabídky jejího dřevěného světa. Více informací najdete na www.holkasedrevem.cz nebo na www.facebook.com/anaheranabytek
