Taxíky jsem nikdy nevyhledávala, přiznám se. Autobus mi v pravidelných intervalech zastavuje takřka pod okny, tak nebyl důvod. Teď už je. Ukázalo se, že pokud máma spěchá za prací či povyražením, je každá minuta drahá. A člověk hlídací náležitě ocení čas rodičovské absence minimalizovaný na skutečné minimum. Tak to zkrátka je. Takže taxíky jsem vzala na milost. A vlastně ráda, protože někdy je to vážně jízda.
Asi je to povahou mé práce, dílem určitě pomalu plynoucím třetím rokem na mateřské, ale já si ráda povídám. Ne za každou cenu, ale baví mě sdílení informací. A že taxikáři mají co vyprávět! Věřili byste, že v Olomouci existuje taxislužba, která si vede seznam nejméně oblíbených hlášek svých zákazníků? Že přes den si téměř všichni přejou, aby jejich klient nechtěl odvézt do fakultky? (možná by se nad výběrem poplatků za parkování a jeho způsobem mohl někdo zamyslet, co?) Napadlo by vás, že jsou lidé schopní smlouvat o ceně nebo že se snaží vypařit bez placení? Že taxikáři vozící podnapilé pány a slečny z diskoték by si mohli otevřít partnerskou poradnu? Jsem vynikající psycholog teoretik, povídal mi nedávno jeden sympatický řidič s nadsázkou, když odvyprávěl zážitky uplynulých dní. Smíchy mi tekly slzy. Bylo to cestou z plesu. A když jsme u toho, společenské události jsou prý hodně zvláštní kategorie a jejich návštěvníky rozvážet po nocích domů zase tak vtipné není. Víte, jak jsou na plesech a večírcích všechny ženy za dámy, mají úchvatné róby až na zem, jehlové podpatky, dokonalý make-up a vyčesané vlasy? Tak cestou z akce je pohled na ně prý spíš tragikomický. Rozteklé obličeje, šaty páchnoucí alkoholem a zvratky, do taxíku dovrávorají bosy… No, smích mě přešel. Proboha holky! Takže jako seznamka pro osamělé se taxikaření úplně nedoporučuje...
Jsou ale i řidiči, kteří berou jen noční. Rádi jezdí za tmy, nečeká je doma partnerka, na silnicích není provoz. A především – dýška jsou mnohem, ale často prý opravdu mnohem větší. Prý jim to aspoň zčásti vykompenzuje fakt, že obzvlášť mladí posilnění alkoholem se k nim chovají jako k póvlu. Zase mi za nás, zákazníky, byla hanba.
Jasně, ani řidiči taxíků nejsou vždy sympatičtí a výřeční. Ale než je odsoudíme, zkusme si představit, že třeba před námi vezli někoho, od koho si vyslechli pár nepěkných slov, nebo dokonce někoho, kdo na ně vytáhl nůž. Protože i to se může stát. Nebo se jen špatně vyspali a nemají svůj den. Jako kdykoliv kdokoliv z nás. Jejich služby potřebujeme, tak si jich važme. Ještě se sluší zmínit, že obdivuju všechny ženy, které se rozhodly pro toto povolání. Umíte si představit to množství narážek na jejich adresu?
A pokud chcete vědět, na co se radši taxikářů neptat, tak vězte, že odpustit byste si mohli věty typu: Kolik vám to hodí měsíčně? To chcete být taxikářem do konce života? Já si jen skočím nahoru pro peníze a můžeme jet zpátky – to už budu mít zadarmo, stejně se potřebujete vrátit, ne? Dalo by se pokračovat dál a dál. Ani hlazení vousů či stehen se jim nelíbí, otázky na Facebook a Instagram jsou (většinou!) také moc osobní… Zkrátka existuje prostý návod, jak se chovat v taxíku – slušně, s respektem a úctou. Tak, jak byste chtěli, aby se chovali lidé k vám.
Tak ať vám to jezdí, šéfové... A děkujeme.
FOTO: Unsplash
