Kam přijde, tam září. S ní je prostě jakékoliv místo dobrým místem pro život. Věra Zukalová. O pomoci hovoří s takovou samozřejmostí, že to hřeje u srdce. Nebojí se věci pojmenovávat pravými jmény, o všech spolupracovnících mluví s úctou, nejsou jí cizí hlubší úvahy, a i když se dotýká těžších témat, nechybí jí úsměv na rtech. Pomoc bere jako poslání a dar. Při jakémkoliv setkání s ní se vám vybaví mnoho charakteristik, z nichž všeříkající je rozhodně lidskost. Víc takových!
Dobré místo pro život pomáhá už třináct let. Jaké byly začátky?
Nikdy to nebylo tak, že jsem chtěla vybudovat charitativní organizaci. Začala jsem pomáhat, protože mě k tomu "přinutilo" moje první pracovní setkání s vozíčkáři a nevidomými. Jenže pak se ozývaly další a další organizace, spolky… A asi na základě nějaké intuice a samozřejmě zkušeností jsem začala mít nápady, jak pomoci, jak rozvíjet nabízené služby, jak vymýšlet akce a vzájemně lidi propojovat. Víš, když tě oslovují příběhy lidí, kteří pomoc potřebují, jde to tak nějak samo.
Jak bys tedy charakterizovala Dobré místo pro život? V čem je jedinečné?
Jsme spolek srdcařů, jenž posouvá životy lidí, kteří potřebují pomoc. A to zcela konkrétně. Vždy se o to snažím, i když samozřejmě ne pokaždé to je snadné. Ve zkratce: uchopím rodinu a dám jí druhou šanci. To trvá třeba dva roky, protože s tou rodinou musíš pracovat. Ano, o totéž usilují i sociální pracovníci, jsem s nimi v kontaktu a mají to náročné. Ale ze zkušenosti vím, že ti, kterým pomáháme, potřebují lidské teplo, pocit, že někam patří, že jim někdo důvěřuje a že s nimi intenzivně pracuje. Sociální pracovníci mají na starost stovky rodin, což je úplně jiná situace. Pak je pochopitelně důležité namotivovat skupinu dobrovolníků, což se díky důvěře, kterou Dobré místo má, daří.
Jsme také unikátní v tom, že nezískáváme peníze, abychom lidi takzvaně zaplácli – ve smyslu chce vozík, tak tady ho má a nazdar. Ale vytváříme i rodinné vztahy, vazby. Snažíme se, aby i lidé s handicapem věděli, že je má někdo rád a nenarodili se zbytečně. Mají své místo v životě. Trávíme s nimi čas, to znamená, že jim věnujeme to nejvzácnější, co máme. Říkám tomu, že pomáháme pravicovou cestou – nedáváme jen peníze, abychom měli problém vyřešený, a tím to končí. Naší snahou je pomoci tak, aby se lidé zbavili závislosti na jiných a uměli fungovat sami za sebe. A to je nesmírně důležité.
Dobré místo pro život je propojené nejen s mnoha organizacemi, ale také s médii. Zkrátka pomáhá, kdo může. Vnímáš to?
V žádném městě to podle mě nefunguje tak, že by byly propojené firmy, média, organizace, jež sdružují lidi, kteří potřebují sociální nebo materiální pomoc, dobrovolníci… Troufám si tvrdit, že v tom jsme opravdu jedineční. Víš, nikdy jsem nikam nešla žebrat o peníze nebo o reklamu, vždy oslovil někdo mě, že se jim líbí, co Dobré místo dělá, a chtějí nás podpořit, dát nám peníze nebo třeba jen pomoct.
FOTO: archiv Věry Zukalové
Zmínila jsi dobrovolníky, kteří jsou nedílnou součástí Dobrého místa pro život, a mohu potvrdit, že jsou to skvělí lidé. Ale je neoddiskutovatelným faktem, že tvář má Dobré místo jednu – tebe. Jak zavazující to je?
(chvilku přemýšlí) Ty Zuzi, možná je to zvláštní, ale já si to pořád nějak neuvědomuju. Občas mě to potká – třeba nedávno jsem byla s paní ředitelkou Společnosti pro ranou péči v restauraci Áčko na obědě, řešily jsme vzájemnou pomoc, a já jsem zjistila, že ta restaurace je bezbariérová. Protože jsem typ, který neustále všechny stmeluje, ať mají radost a jsou spokojení, tak mě hned napadlo, že by tam šla udělat večeře s vozíčkáři. Začala jsem se tedy představovat a paní mě zarazila: já vím, já vás znám… To si člověk uvědomí, že se o tom, co děláme, asi fakt ví, že asi jsem nějakým způsobem známá, ale že bych s tím usínala nebo se budila, tak to ne. A priori k tomu přistupuju tak, že mě nikdo nezná, takže mě to vždycky mile překvapí. Zažila jsem s politiky mnohokrát okamžiky, kdy si mysleli, jak jsou známí. A mnohokrát jsem jim říkala: zajděte si na první pískoviště na sídlišti, sedněte mezi rodiče a garantuju vám, že vás tam nikdo nebude znát. Důležité je totiž nežít v bublině. A já si skutečně myslím, že spousta lidí ani neví, že Dobré místo existuje, a jsem přesvědčená, že je dobře, že nejsme marketingový produkt, který všude visí na billboardech, je ve schránkách, ale že si nás lidi hledají spontánně na základě zkušenosti.
Tomu rozumím a přiznávám, že mi to je sympatické. Ale určitě se na Dobré místo obrací i lidé kvůli tobě, kvůli tvé osobě. A to je přece určitá zodpovědnost, ne?
(usměje se, přikývne a pak, jak to má ve zvyku, dostává se k jádru věci hlubší úvahou) Volal mi pan starosta z Velké Bystřice, kde zrovna opravili pět sociálních bytů, že je teď využijí pro ukrajinské uprchlíky a potřebují uspořádat sbírku, aby byty vybavili. Po krátkých debatách se shodli, že to udělají přes Věru. A zrovna to přišlo tak vhod! Organizovali jsme setkání přátel Dobrého místa pro život a celé se to neslo v duchu podpory Ukrajiny. Chvíli jsem přemýšlela, jak to udělat, aby zase naše pomoc byla konkrétní, jak jsme zvyklí, a tak z peněz, které se podařilo vybrat, pořídíme, co bude potřeba právě pro rodiny v Bystřici. Tohle mě těší. A ano, je to svým způsobem zavazující a je to zodpovědnost – to vědomí, že se na mě lidé obrací s nadějí. Ale já pomáhám ráda. A když se ještě vrátím oklikou k předchozí otázce – kdybych něco plánovala a očekávala od toho něco, bylo by to rozhodně zavazující, ale já nikdy nic neočekávám. Vyřeším problém a už na mě čeká jiný, takže jdu dál a nepřemýšlím nad tím. Pamatuju si, že mi jeden z organizátorů vánočních trhů v dobrém vytkl, že po trzích rozešlu dva miliony lidem, kterým pomáháme. Jde třeba o třicet účtů různých organizací, pro něž během měsíce ty peníze na stánku vyděláme. Odešlu je a jdu dál. Řekl mi, že kdyby na mém místě byl někdo jiný, s každým šekem by se vyfotil nebo uspořádal tiskovou konferenci. Já jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, že bych to měla dělat. (na chvilku se odmlčí) Víš, asi i proto Dobré místo funguje, protože v tom není kalkul. Dělám vše tak, jak to cítím. Věděla jsem třeba, že nevidomí nemají práci, tak jsem o tom přemýšlela, do toho se blížila zima, šlo mi hlavou, že lidé bez domova budou potřebovat pomoc, a tak vznikl Den lidí bez domova. Dneska vím, že všechno přichází z nebe, že je to dar.
Když pomoc a skutečnost, že vůbec můžeš pomáhat, bereš jako dar, je možné říct, co je na pomáhání druhým nejtěžší?
(ani na vteřinu nad odpovědí nezaváhá) Vzhledem k tomu, že to skutečně vnímám jako dar od Boha, vrozené poslání a vše se děje přirozeně, tak mě to nezatěžuje. Ani ty lidské příběhy a osudy. Jiná věc je, že za třináct let jsem poznala obrovské množství lidí, které mám v srdíčku, a někdy je doba, že je jim smutno, něco se nepovede nebo přihodí a já nejsem schopná pojmout větší množství lidí. A to je na tom to těžké. Nemám najednou kapacitu pro všechny. To pak musím odjet na týden do hor, vypnout telefon a nebýt pro nikoho.
Takže to je tvůj oblíbený způsob relaxace?
Ano. Zrovna se chystám, že budu týden chodit po Bílých Karpatech. Mám ráda i ten adrenalin, že jsem v horách sama. To je pro mě absolutní vyčištění hlavy.
Jak obtížné je udržet si emoční odstup od nelehkých osudů lidí, s nimiž spolupracuješ?
No já jsem typ člověka, který to navenek neprožívá. Nepláču, neberu to emotivně. Jsem ten vnitřní typ, já třeba v noci nespím. (na chvilku se odmlčí a přemýšlí) Možná jsem příliš racionální, nevím. A je pravda, že se to hodně změnilo po mé nemoci (Věra Zukalová prodělala rakovinu, pozn. red.), že podobné věci přijímám daleko lépe. Protože když si člověk uvědomí vlastní smrt a přijme ji, tak mnohem víc přijímá i příběhy jiných lidí. Já je neprožívám nijak emotivně, já je řeším jako krizový manažer. Ale někdy špatně spím. Když zemřela moje maminka, vyřídila jsem pohřeb, hostinu, vše, co bylo potřeba, zajistila jsem děti, tátu. Došlo mi, že mamka není, až když byli všichni ostatní v pohodě. Když věci vyřeším, pak mi teprve vše dojde. Jenže na to v Dobrém místě není čas, tam se hned objeví další lidé, další příběhy… (usměje se)
Vnímáš to tak, že pomoc druhým se ti nějakým způsobem vrací? Není tajemstvím, ostatně sama jsi to zmínila, že jsi před nedávnem prodělala vážnou nemoc, a to, kolik lidí při tobě stálo, bylo strašně silné…
(hodně dlouho přemýšlí a hledá vhodná slova) Dobro musí kolovat a já nic neočekávám. Rozhodně jsem nečekala, že až se o mé nemoci lidé dozví, budu mít za dveřmi kytku, andílka, vitaminy… (na chvíli se odmlčí a je vidět, jak moc pro ni znamená to, co chce říct) Ale třeba v říjnu, po ukončených chemoterapiích, jsem dala na facebook, že jsem byla nemocná a začínám nový život, a pár dní na to byl Den lidí bez domova. Do půl hodiny se vyprodaly všechny polévky. To bylo tak úžasné! Lidé mi posílali fotky přímo z náměstí a psali, abych byla v pořádku. To bylo moc dojemné a nikdy za ten pocit sounáležitosti nepřestanu být vděčná. To byl jeden z nejsilnějších zážitků mého života. (v očích se jí lesknou slzy) Dneska mám krásnou velkou knihovnu a na ní andílky, které mi lidé nosili. Je jich asi padesát! Nádhera. A nejsou jen od lidí, jimž jsem pomohla.
To si třeba jen myslíš. Možná mnohým lidem pomáháš jen tím, že jsi.
(směje se) No je pravda, že když jsem se nedávno s něčím obrátila na kamarádku, tak mi řekla, že mi samozřejmě pomůže, protože já jsem jí v životě pomohla už tolikrát. A já si toho nejsem vědoma. Se Zdendou (manžel, jednatel televize ZZIP, pozn. red.) jsme měli v péči holčičku z dětského domova, Leonku, která už je dospělá a teď bydlí v Havířově. Leonka mi nedávno do zprávy napsala k MDŽ: vše nejlepší, maminko. V tomto se to vrací, to mě dojalo. Ale když to vezmeme do důsledků, jak říkám, dobro by mělo kolovat a nic neočekávám.
FOTO: Pavel Jedlička
Co je pro tebe nejvíc na světě?
Určitě rodina, moji nejbližší. Domnívám se, že by to tak mělo být pro každého. Aby byli všichni zdraví, měli se rádi a přáli si úspěch. Beru to tak, že každý máme svoji cestu, vývoj, musíme si projít peripetiemi – mimochodem, mně se život také hned nedařil. A to uvědomění, že rodina je nejvíc, bych přála každému. Mým holkám jsem vždycky říkala, že je nikdo nebude milovat víc než máma a táta. Bohužel ne každý tuhle lásku může poznat. Třeba naší Leonce jsem mnohokrát opakovala, že její maminka dělala, co mohla, ale líp to prostě neuměla. Být na ni naštvaná, to není řešení. Tak si to v sobě pořád zpracovává… My se Zdendou jí dáváme pocit, že někam patří, a rádi jí ho dáváme. Už napořád bude součástí našeho života. Každý potřebuje přece cítit, že ho má někdo rád, někam patří a nenarodil se zbytečně.
Pomoc máš zkrátka v krvi. Co pro tebe osobně znamená vědomí, že máš tu "moc" pomáhat?
Beru to tak, že jsem dostala dar. Jak říká moje spolužačka sestra Benedikta: dostala jsi spoustu darů, proto je na tebe i dost nakládáno a máš i velké životní zkoušky. (smích) Mám obrovské štěstí na tým lidí. Třeba jak si všichni rozebrali projekty, když jsem onemocněla, to bylo krásné. Každý z nich je jedinečný, úžasný, každý z nich mě inspiruje, motivuje, uklidňuje. Vše je provázané, fungují přirozeně, s pokorou... Pamatuju si třeba první Kabelkový veletrh. Redaktorky Deníku se tehdy opravdu nadřely, tak jsem je potom vzala nakupovat boty s malými dětmi z domova, aby viděly, jak ta konkrétní pomoc vypadá. Zašli jsme k Hulmanovi, abychom podpořili místního prodejce, a radost těch dětí z vlastních botiček byla neuvěřitelná. Všechny redaktorky slzely. Tím, že jsem je do toho vtáhla a nechala je nahlédnout, proč to všechno vlastně dělám, tak se pak těšily na další ročník, protože cítily tu emoci, kterou budou mít z toho, že pomohou. Už si dovedly představit, komu ty peníze a jak udělají radost. A v tom je Dobré místo pro život jedinečné – dává možnost zažít pocit někomu pomoci, poznat příběhy lidí, potkat se s konkrétním člověkem, jemuž pomáháme.
Co je pro tebe úspěchem?
Vždy mám radost, když se něco povede. Když se třeba na plese lidé dobře baví, když se podaří vybrat dost peněz. To cítím pocit štěstí, zároveň je to zavazující. Musím hned přemýšlet, co nachystám příště, aby se ta jedinečná atmosféra opakovala. Vzpomínám, jak jsem na ples Dobrého místa pro život pozvala kapelu a oni si řekli o hrozně malou částku. Když ples skončil, nechtěli nic. Že takovou atmosféru ještě nikdy nezažili. To samé udělal fotograf a kameraman. To je krásné a zároveň zavazující. Je příjemné vědět, že lidé jdou na naši akci hlavně s očekáváním té atmosféry, ale už jim vůbec nedochází, že oni ji vlastně tvoří. Že jsou její součástí.
Ale obecně je úspěchem, když jsou lidé na duši šťastní. To je klíč ke všemu…
