Ve vzduchu je cítit jaro! Příroda se probouzí, všechno pučí, kvete, voní, tráva se zelená. Sluníčko už pomalu získává na intenzitě, odhazujeme svršky a úměrně s jejich počtem nám roste úsměv na tváři. I když letos má toto kouzelné roční období trochu hořkou pachuť. To, co se děje na Ukrajině, můžeme jen těžko vymazat. A je smutné, jaká zloba, zášť a závist se pomaličku a plíživě vkrádají mezi nás tady. Jako by zoo a MHD zdarma mohly nahradit mrtvého tátu a vybombardovaný domov. Jako by bylo co závidět…
A do toho všeho se blíží Velikonoce, nejvýznamnější křesťanský svátek vůbec. I když pro spoustu z nás třeba Velikonoce nemají duchovní rozměr, zkusme je chytit za správný konec a užít si je v pokoji, s láskou a vděčností, že máme co slavit, že máme kde slavit a že máme tradice, na které bychom neměli zapomínat za žádných okolností, protože právě tradice, mimo jiné, jsou tím, co činí společnost společností, národ národem. A že máme být na co hrdí!
Pletete doma pomlázku? Barvíte vajíčka, pečete jidáše, beránka? Chodíte na koledu? Ač pocházím z kraje, kde víra není běžnou součástí života, nepamatuju si, že by někdo neznal význam velikonočních svátků nebo že by někdo doma Velikonoce neslavil. S úsměvem vzpomínám na každoroční barvení vajíček na poslední chvíli v neděli večer, na pondělní šlehání pomlázkou, kdy se u nás doma od samého rána střídali spolužáci, kamarádi, ale i naprosto cizí koledníci. Kde byla v domě osoba ženského pohlaví, tam se zkrátka zašlo na koledu. Tak moc jsem to měla ráda! A vlastně pořád mám, protože i když už nemluvíme o desítkách koledníků, stále se v našem kraji tradice udržuje. A to je úžasné…
Pojďme si tuhle dobu udělat hezčí. Pojďme si ukázat, že ctíme tradice, že se umíme společně radovat, že umíme sdílet naše kulturní zvyky a že jsme fajn lidi. Nejen kvůli tisícům ukrajinských uprchlíků, kteří vřele uvítají naši přízeň a naše zvyklosti, ale především kvůli nám samotným. Tuhle velikonoční nadílku vážně potřebujeme!
