Letadlo
I když už je nějakou dobu minulostí, na letadlo u plaveckého stadionu s nostalgií vzpomíná kdekdo. Nemělo adresu, číslo popisné, a přesto každý věděl, kde ho hledat. Sovětský Tupolev létal ve službách Československých aerolinií od roku 1963 a za jedenáct let provozu přepravil tisíce pasažérů. Než se stal legendárním místem mnohých setkání, nějakou dobu odpočíval na ruzyňském letišti a dokonce si zahrál ve filmu. Za tím účelem dostal slušivý nátěr v barvách Alitalia. Poté, v roce 1975, našel své místo právě v Olomouci, kde nejprve sloužil jako cukrárna, pak se proměnil ve vinárnu a noční bar. A pomalu chátral... Z Olomouce letadlo putovalo v roce 2012 do Air Parku ve Zruči u Plzně. Po dlouhých sedmatřiceti letech tak opustilo místo, které se díky němu stalo pro spoustu lidí nezapomenutelným. A i když tu dávno nestojí, i nyní si "u něho" lidé dávají sraz. Jen už to není "u letadla", ale "tam, kde stávalo letadlo". Zkrátka dál neodmyslitelně patří k olomouckému inventáři...
Sloup Nejsvětější Trojice
Víte o jiném místě, které by bylo tak charakteristické pro centrum Olomouce, a vlastně pro Olomouc jako takovou? Právě proto, míříme-li do centra, sraz si dáváme zrovna tady. Tento monument, zařazený mezi světové dědictví UNESCO, byl postaven v letech 1716 až 1754 nejen jako okázalá oslava církve, ale také z vděčnosti za ukončení morové epidemie. Vysvěcení se dokonce zúčastnila sama Marie Terezie. Vzhledem k tomu, že umělci a řemeslníci, kteří na stavbě 32 metrů vysokého sloupu pracovali, byli Olomoučané, stavba samotná byla vnímána jako výraz lokálního patriotismu. A hrdí jsme na sloup dodnes, po právu. A když si u něj dáme sraz, vždycky se najdeme (i když si někdy neodpustíme kolečko kolem něj, že?).
Želva na Horním náměstí
A nemineme se ani tehdy, když se domluvíme, že se potkáme u želvy. Tato plastika sousedící přímo s Arionovou kašnou z dílny uznávaného olomouckého sochaře Ivana Theimera (z roku 2002) se stala oblíbenou atrakcí především těch nejmenších. Mnohá rodinná alba (napříč různými zeměmi a kontinenty) tak zdobí dítě sedící na krunýři želvy. A co si budeme povídat - pohled na Sloup Nejsvětější Trojice přes bronzovou plastiku je opravdu nádherný...
Orloj
Dalším místem, které je neodmyslitelně spjato s centrem města a zároveň je natolik charakteristické, že se stalo cílem pro shledávání, je orloj. Orloj, jenž má poměrně bohatou a pohnutou historii. Traduje se, že byl vytvořen už v 15. století, první zmínka o něm je však dochována až z roku 1519. Později byl vyzdoben barokně, dočkal se i novogotické úpravy, v roce 1926 pak byly odstraněny odkazy na Habsburskou monarchii, portrét Marie Terezie rovněž zmizel. Co nenapáchaly úpravy, to dokonala druhá světová válka. Po ní byl Karlem Svolinským zrekonstruován v duchu socialistického realismu, a tak se dnes může Olomouc pyšnit unikátem, který by však mnozí raději vymazali ze zdi radnice. I mezi odborníky ale panuje názor, že vracet orloji původní podobu by bylo velmi obtížné, protože která by to vlastně měla být? A tak se potkáváme u mozaiky, na níž najdeme národopisné motivy z Hané a střídající se figury dělníka, volejbalistky, řezníka, chemika, kopáče, úředníka nebo mlékařky. Proč ne, že...
Prior (Galerie Moritz)
Že už Prior neexistuje? Nevadí! Existuje totiž spousta lidí, která si jej pamatuje a která i nadále toto označení nákupní galerie používá. A právě tito pamětníci si u velké budovy u zastávky tramvaje dávají sraz, když se vypravují do centra. Prior byl postaven v letech 1972 až 1982 a stavbu provázely kontroverze - nucené předčasné ukončení archeologického průzkumu (a že je lokalita vskutku bohatá na nálezy!) i poněkud brutalistní vzhled budovy a necitelnost k okolní historické zástavbě. Nicméně Prior sloužil Olomoučanům do roku 2012, než se po rekonstrukci obchodní dům přejmenoval na Galerii Moritz.
Galerie Šantovka
A jestliže si jedna generace dávala sraz u Prioru, ta nejmladší má rovněž svůj obchodní dům - a tím je Galerie Šantovka. Moderní obchodní centrum, kam mladí vyráží na nákupy, ale také za zábavou, kulturou, gastronomií a do kina. Z obchodních center se totiž stal životní styl a v případě Šantovky to platí beze zbytku. Když si u ní dáme sraz, takřa pokaždé to znamená, že nemíříme obdivovat krásy Olomouce, ale že jdeme skutečně užívat vše, co nabízí.
Od letadla, které už není, ale nostalgicky na něj vzpomínáme, přes historické srazové "držáky", co bezpochyby zůstanou i příštím generacím, až po Šantovku, baštu konzumu (nic ve zlém, chodíme tam rádi všichni). A kde si dáváte sraz vy?
