Euforie. Možná nejvýstižnější slovo, které můžete k charakteristice pocitů po absolvování půlmaratonu (nebo jakéhokoliv úseku v ostatních závodech) použít. Vlastně celá atmosféra provázející největší sportovní událost ve městě je euforická. Ten moment, kdy vstoupíte na Horní náměstí a kolem vás se rozcvičují běžci, zatímco malí závodníci už kráčejí s medailí na krku a zmrzlinou v ruce, kdy se z reproduktorů ozývá fantastický komentář neméně fantastického Daniela Stacha, kdy dobrovolníci chystají poslední detaily před startem, kdy za cílovou páskou cinkají medaile, které korunují výkony všech běžců, ten se vám vryje pod kůži. A když se ozve ikonický tlukot srdce, zvedne se tep i divákům. Tóny Vltavy pak nejednomu vženou slzy do očí (přiznávám, i mně). Když pozorujete tváře všech, kteří se vydávají vstříc nelehké olomoucké trati, za zvuků tak monumentální skladby, musíte cítit obdiv. A hrdost, že toho můžete být součástí. Za těmi tvářemi se skrývají tisíce osobních mikropříběhů, tisíce natrénovaných kilometrů, často bolest a strach, ale také odhodlání a víra v sebe sama, touha objevit nebo překonat vlastní limity. Půlmaraton má obrovskou sílu. Ta energie, která se vznáší časoprostorem v jeden červnový sobotní podvečer v olomouckém centru, se musí zažít. Půlmaraton vás vtáhne a nepustí.
V cíli není poražených, jen vítězů. Půlmaraton píše obrovské množství zajímavých příběhů, přesto jeden totožný. Radost, euforii a nadšení sdílí všichni bez rozdílu (ve výsledku i věční nespokojenci, kterým se konečně!!! uvolní zátarasy). Bolest a únava z trati přenechají místo čirému štěstí.
Carlo Capalbo zkrátka rozběhal Čechy. A během půlmaratonu je to vážně cítit. V ten jeden jediný den si uvědomíte, že jste součástí skvělé komunity. Jste běžec. Zapisujete jeden příběh mezi tisíce jiných. A ten příběh má zatraceně velkou cenu. Nejen pro vás...
Tak za rok na startu!
FOTO: RunCzech
