Lenka je přesně ten typ člověka, který vám vykouzlí úsměv na rtech, i když zrovna nemáte svůj den. Vyzařuje energii, jež je nesmírně nabíjející. Stále se usmívá a vy máte od prvních chvil pocit, že se znáte roky. Když vypráví o surfování, v očích se jí mihotají třpytivé jiskřičky. Bali je její láska. Přestože má na kontě řadu poměrně významných úspěchů, je pokorná, což je ohromně sympatické. Stejně tak to, jak hovoří o radosti, kterou jí přináší fakt, že se s ostatními může podělit o balijské speciality, jež si tolik oblíbila. Mluví zaníceně, zasněně a z jejích slov je patrné, že vášeň je tím, co pohání všechny její životní kroky. Když pak se zamyšleným výrazem říká, že Balikejkem jen vrací Bali všechno to, co jí dalo, víte, že tahle žena je vážně výjimečná…
Lenko, jak jste se dostala k surfování? Přece jen to není úplně typický český sport…
Já jsem o surfování snila odmalička. Skatovala jsem, jezdila na snowboardu a ta prkýnka mi byla velmi blízká, ale vlastně jsem pořád nevěděla, jak se surfingem začít. Až jsem pak na Facebooku u bráchovy tehdy ještě přítelkyně, dnes už ženy, viděla úžasnou fotku a říkala jsem si: ty jo, ona surfuje! Na další dovolenou jsme pak jeli společně do Francie na týdenní kurz. Tam jsem se zamilovala a věděla jsem, že už nikdy nechci dělat nic jiného. Že jsem se zkrátka "blbě" narodila! (smích)
Pamatujete si první sjetou vlnu, která stála za to?
Abych byla upřímná, úplně tu první si nepamatuju, ale několik, které byly fakt dobré, si vybavím. Mám v hlavě jednu, na niž asi nikdy nezapomenu. Bylo to na Bali, vlna byla nádherná, takový špláchanec… (na chvíli se zasní a pak se jí rozzáří oči) Dokonce se tehdy podařilo, že to nějaký místní člověk vyfotil, takže na tu vlnu i ten neopakovatelný okamžik mám krásnou památku.
Ráda vzpomínám i na úplné začátky v té Francii, kdy se jezdila jenom pěna, to se o skutečných vlnách nedá mluvit. Šly jedna za druhou, všichni už byli venku, jen já pořád chtěla jet tu poslední. Ale to nešlo, protože šly další a další a já je chtěla sjet všechny. A večer jsem nemohla zvednout pivo ze stolu! (smích)
Když jsme u těch vzpomínek – dostala jste se někdy do nebezpečné situace?
Přijde velká vlna a vy se ocitnete v impact zóně (místo, kde dopadá okraj vlny na vodní plochu, pozn. red.), chodí další a další vlny, mají neuvěřitelnou sílu a člověku připadá, že je pod vodou minuty. Přitom ve skutečnosti je to pár vteřin, jenže začne vám pracovat psychika… Párkrát se mi to stalo a je třeba se dostat do naprostého klidu, přestat mávat rukama, nohama, a jen počkat.
Čím vším by měl dobrý surfař disponovat? Když pomineme, že je surfování fyzicky náročné a určitá zdatnost je tak samozřejmostí…
To nejdůležitější, co surfař musí mít, je respekt k oceánu. Bez toho by člověk ani neměl vstoupit do vody. Samozřejmě by také surfař měl vědět, jak funguje swell, což je příboj vln, jak jde vítr, kde jsou jaké proudy… Je toho opravdu dost. V neposlední řadě je také nezbytné sledovat ostatní surfaře a "načíst" si to konkrétní místo. Musíte mít poměrně rozsáhlý přehled o spoustě věcí.
Kam se nejčastěji jezdí za dobrými vlnami?
Na Bali, do Francie, na Kanáry, do Španělska, cenově dobře vychází Maroko. Lidi jezdí surfovat i do Norska a dalších severských zemí, kde jsou naprosto luxusní vlny, ale musíte mít tlustý neopren, rukavice, čepici. To není pro mě. (smích)
Vy milujete teplo, slunce, a proto jste osm let žila na Bali! Jak jste se vlastně dostala do Indonésie?
Za to může tak trochu brácha. (smích) Jak jsme jezdili surfovat různě po Evropě, jednou přišel s tím, že bychom mohli vyrazit na Bali. Tak jsme letěli. První tři týdny jsem byla úplně pohlcená surfováním, Bali mi okamžitě učarovalo. Zůstala jsem tam ještě o týden déle než celá naše výprava, vůbec se mi nechtělo domů. (odmlčí se a po pár sekundách se jí v očích objeví již zmíněné jiskřičky) Potom jsem rok řešila, jak se dostat na Bali, jak by to šlo udělat, zvažovala jsem možnosti… Dokonce jsem v práci požádala o neplacené volno a strávila jsem na Bali tři měsíce, během nichž jsem si jen potvrdila, že je to místo, kde chci žít. Získala jsem tam cenné zkušenosti, navázala jsem kontakty, poznala skvělé lidi. Nakonec jsem po návratu zpět dala výpověď, všechno jsem prodala, vzala jsem pár peněz a za dva měsíce jsem letěla! (smích) Všichni tehdy říkali, že jsem blázen, že vůbec netuším, co tam budu dělat. Já jsem se ale řídila srdcem. Věděla jsem, že to nějak dopadne.
Jak jste se na Bali živila?
Spolu s kamarádem jsme založili Riviera House, kde jsme ubytovávali turisty a nabízeli jim lekce surfování. Pak jsem se osamostatnila, dlouhodobě jsem si pronajala vily od místních, které jsem pak krátkodobě přepronajímala turistům. A byla jsem instruktorkou surfování.
Takže z koníčku se stala práce…
No doslova. Občas to nebylo úplně snadné, měla jsem toho hodně a na vlastní surfování nezbývalo tolik času. Ale moc mě to bavilo. Bylo hezké pozorovat, jak jsou lidi nadšení, že jim to jde. Dělalo mi to radost. Stejně tak se mi líbilo, že s nimi můžu sdílet to, co sama miluju…
… a v čem jste dobrá, protože určitě stojí za zmínku, že máte na kontě pár zajímavých úspěchů. Prozradíte víc?
(Lenka se usměje a na chvíli se odmlčí. A to je přesně ten okamžik, kdy cítíte, jak je pro ni samotné potěšení ze surfování o dost cennější než medaile, ale zároveň víte, že by byla škoda její úspěchy jen tak přejít, protože si zkrátka zaslouží pozornost.) Je to tak. Asi 12 let probíhá mistrovství republiky v surfingu, v roce 2015 jsem byla druhá, o dva roky později jsem vyhrála. Za velký úspěch považuji i to, že jsem mohla být součástí týmu, jenž natáčel první český surfový film (Surfr Movie 2018, pozn. red.). Také jsem se účastnila dvou mezinárodních závodů na Jávě, kde jsem v jednom skončila čtvrtá a v druhém jsem se probojovala do semifinále. Ale tím největším úspěchem je pro mě fakt, že jsem byla s českým národním týmem na mistrovství světa handicapovaných v Kalifornii jako kouč. Skončili jsme šestnáctí, což je velká paráda na to, že jsme Češi a žádné vlny tu nemáme. Byla jsem pyšná.
Čím vás Bali okouzlilo?
Možnostmi surfování, samozřejmě. Je to jedno z mála míst, kde se dá surfovat celoročně. A pak takovou těžko popsatelnou pohodou, bezstarostností. Nic moc se tam neřeší, na všem se domluvíte… Lidé jsou srdeční, otevření, to dělá strašně moc. A každý se tam usmívá. Vždycky.
Přesto jsem slyšela, že se Bali v posledních letech proměnilo. Vnímala jste to?
Ano. Nechci říct, že se Bali změnilo k horšímu, ale je jiné, alespoň v některých částech. Přibylo hodně turistů z celého světa a místní se jim snaží hodně přizpůsobit. Dřív bylo Bali čisté, surové, zkrátka balijské. Teď tam najdete hodně hotelů, mezinárodní restaurace, z malých silniček se staly dopravní tepny. Ale stále existují místa, kde si užijete to pravé, kouzelné Bali.
Žila jste tam osm let. Pak ale přišel covid, vaše obživa dostala dost tvrdou ránu, turisté ze dne na den nebyli, a tak jste se vrátila. Nestýská se vám?
No jejda! (dlouze se zasní) Ale já pořád věřím, že se to zase zlepší. Že je to proces o určitém pochopení, že si teď zkrátka mám odžít něco tady. Je to jen etapa a zase se vrátím.
A tak se zrodil Balikejk…
Vy to na mně dobře vidíte – Bali mi pořád moc chybí, tak když si na Bali vzpomenu, vzpomenu si nejen na surfing, ale také na jejich koláč Terang Bulan, který jsme tam všichni milovali. Říkali jsme mu pornokoláč a jezdili jsme na něj před surfem, po surfu, všechny Čechy jsme na něj brali… Takže mě napadlo, že ten senzační koláč, který nikde u nás neseženete, a vlastně asi ani v Evropě, dám lidem v Olomouci ochutnat, aby si i oni užili kousek Bali. A já abych se svým způsobem mohla vrátit tam, kde to mám fakt ráda. Takže vznikl Balikejk, takový olomoucký Warung (balijské bistro, pozn. red.)!
Jak chutná balijský koláč?
To se nedá moc popsat, to se musí ochutnat! Ta chuť je velmi specifická. Koláč je vláčný, šťavnatý, sytý, zkrátka moc dobrý… (Zatímco mi Lenka připravuje ten nejtypičtější druh koláče, Komplit, usmívá se a o tom sladkém kousku Bali vypráví tak báječně, že se vážně nemůžu dočkat. Když si jej pak o chvíli později s nadšením vychutnávám, pokračuje ve vyprávění. A já jsem v sedmém nebi, protože je naprosto luxusní…) Máme pět druhů. Komplit obsahuje přesně ty ingredience, které používají přímo na Bali – sýr, čokoládu, arašídy, banán a kapku salka. Pak jsem volila takové kombinace, které mají lidé rádi, takže tu najdete například i koláč s Lotus sušenkami nebo Balangan plný mandlí, kokosu, bíle čokolády a bílé proteinelly. Do budoucna bych chtěla zkoušet i další varianty, momentálně pracuji také na bezlepkovém koláči, po němž je poptávka.
Odkud máte recept?
Musím se přiznat, že otevřít Balikejk mě napadlo až po návratu do Olomouce, tak jsem recept nemohla s Balijci řešit osobně, ale protože mám na Bali spoustu dobrých kamarádů, pomohli mi. Na internetu najdete spoustu návodů a receptů, ale to není ono. Vychytat vše tak, aby byl perfektní a chutnal jako tam, zabralo docela dost času – aby byl dost vláčný, aby byly v těstě bublinky… Ale povedlo se a lidem tak můžu tím koláčem dělat stejnou radost, jako přinášel nám na Bali.
Co dalšího můžeme v Balikejku ochutnat?
Třeba Nasi Goreng, což je pečená rýže se zeleninou a vejcem, k tomu si můžete dát rybu nebo krevety, pak smažené nudle Mie Goreng, také s rybou nebo krevetami. A budou i rýžové nudle Bihun Goreng. Ráda bych postupně přidávala další a další indonéská jídla. A ještě, myslím, stojí za zmínku, že se snažím zastávat politiku zero waste, tedy používám recyklované materiály, přinést si můžete i vlastní obaly, máme k dispozici Pí-vodu…
A jaké máte plány do budoucna?
Byla bych velmi ráda, kdyby po České republice fungovalo více poboček Balikejku. Myslím, že bistro má potenciál, balijský koláč je opravdu jedinečný. Potěšilo by mě, kdybychom si jej mohli vychutnat třeba v Prostějově, v Brně, v Praze… To je takový můj cíl – dostat Bali do celé republiky.
Lenko, když se vrátíme úplně na začátek a budeme trochu osobnější – co pro vás znamená surfování?
(Tuto otázku má málokdo rád. Přestože jsou věci, které milujeme a které děláme každý den, mnohdy jen těžko dokážeme vyjádřit, jak moc pro nás znamenají. Lenka Srncová však odpovídá okamžitě bez zaváhání.) Životní styl. Kus mě, surfování ke mně neodmyslitelně patří. Vášeň. Naplnění. Něco, co mi na světě dělá velkou radost.
A co Balikejk?
Víceméně to samé. Je to vášeň, naplnění. Něco, co dělá radost nejen mně, ale také jiným, a to mě nesmírně těší. Mám pocit, že tím Bali hodně vracím. Já jsem si tam něco vzala a prostřednictvím Balikejku to teď předávám dál. To pro mě hodně znamená, je to zkrátka srdcovka…
FOTO: archiv Lenky Srncové; Pavel "Smrček" Jedlička
