Byla to povinná literatura, možná ještě je. Malá útlá knížka. Říkal jsem si, že takové by mohly být ty k maturitě všechny. Musel jsem ji mít v seznamu, rychle jsem ji přečetl s pocitem „tak za tohle dostal Nobelovu cenu?! A to jako proč?“ Neměl jsem čas si tu knížku prožít. Vychutnat. Nezůstalo z ní ve mně nic, jen pocit, že tak velké ocenění si ta knížka podle mě nezasloužila. Nebo jsem v ní něco neobjevil?
Text je téměř nehratelný. Proto jej také žádné divadlo neuvádí. Tedy až na olomoucké Divadlo Tramtarie. To se rozhodlo popřít nehratelnost povinného maturitního textu. Tvůrci Vladislav Kracík a Matěj Mužík po tomto náročném kousku sáhli, pokračují tak v místní tradici adaptací významných literárních děl.
Čekali bychom one man show, vždyť hlavní a vlastně jedinou postavou je rybář Santiago. Na programu čtu ale tři jména: Tereza Čápová, Petra Konev Čiháková, Jan Konopčík. Přemýšlím, že asi ten jediný chlap z té trojice bude stařec a ty dvě budou moře (asi ta Konev) a ryba (zřejmě Čápová), tak to jsem teda fakt zvědavý, jak nám to zahrají... Usedám.
Těším se na scénu – na malém prostoru Divadlo Tramtarie vždycky vymyslí něco úžasného, to mě baví. A i dnes se mi scéna moc líbila. Chvíli jsme na souši, chvíli v člunu na moři – a to z jednoho boku, z druhého boku, shora, na pár chvil jsme pod hladinou.
No a jak to je tedy s těmi herci? Trefil jsem se skoro. Já zapomněl, že kromě starce je v knize i jeho kluk pomocník. Takže jeden z herců bude stařec, druhý kluk a třetí ryba. Tak to se taky nenaplnilo. Herci postupně během hry vstupovali do role starce všichni tři. Jednou měl mužskou duši, mužský hlas, jindy ženskou..., přesto to byl stále on, Santiago.
Zajímavé pojetí, ale o to víc intimnější. Stařec přestával být literárním hrdinou ověnčeným Nobelovou cenou za literaturu, stařec byl kýmkoliv z nás. Mužem, ženou, starým, mladým..., stařec se stal člověkem, který žije nesnadný život, nevzdává se, věří, má v paměti svého parťáka, ale teď bojuje sám za sebe. Stal se všemi herci. Stal se kýmkoliv z diváků.
Divadlo na divadle jsme si v Tramtarii vyzkoušeli už u Kabaretu nahatý Shakespeare, byl to úspěch a dobrý tah, u Starce a moře se k němu vrátili. Tady mi to teď teda ale vadilo: Vždycky, když jsem se už vžíval do situace Santiaga, vrůstal do jeho těla, přišel střih a z postav se stali herci, já se probral, do toho dvě tři jejich vulgární slova jako vtípeček – abych vystřízlivěl úplně... Proud, který unášel starcovu loď, pozvolna ale odnášel i herce a s nimi diváky, až nás všechny zcela moře, starcův příběh, pohltilo. Nakonec velmi příjemný zážitek.
Po představení jsem v baru za scénou potkal kamarádku, s kterou jsem se u vínka dohadoval, jestli to pojetí divadla na divadle bylo fajn, nebo ne. Do vášnivé debaty se nakonec zapojil i režisér Kracík, který si nápad obhájil. Vysvětlil nám, že jeden z důvodů byla obava, aby divák udržel pozornost (aby ho neukolébala pomalá poetická atmosféra), druhý důvod pak bylo ukázat divákovi, jak vzniká jevištní iluze, aby ji snadněji přijmul a mohl se tak ocitnout se starcem na moři.
Tak teda jo. Schválně, co na to řeknete vy?
(Malá poznámka pro maturanty: Určitě běžte, je to větší zážitek než kniha, ale bacha na konec příběhu – ve skutečnosti to bylo jinak...)
