Sympaťák, dvacetiletý kluk s dokonale vyrýsovanou postavou, sportovec, trenér juda, několikanásobný mistr republiky, úspěšný dokonce i na mistrovství Evropy a mistrovství světa dorostenců. Nějak mi k takovému člověku nesedí představa vášnivého čtenáře a spisovatele. Ale je to tak. František vždycky rád četl a vždycky rád psal – příběhy, povídky, divadelní hry, dokonce i básničky a písničky, a k tomu pravidelně trénoval judo, kvůli kterému se z Ostravy přestěhoval do Olomouce. Judo mu už v dětství dalo možnost zažít, co je to úspěch a jaká k němu vede cesta. Olomouc mu poskytla zázemí, „pro mládež a dorostence je tady díky trenérovi Jiřímu Štěpánovi nejlepší zázemí v republice.“ Denně trénoval, studoval sportovní třídu na Gymnáziu Čajkovského, po večerech se někde zašil, četl si, nebo si něco psal. Pětici hororových šuplíkových povídek svázaných do jedné knihy si teď můžete přímo od autora zakoupit. František knihu vydává na vlastní náklady, první výtisky (250 kusů) jsou už zcela vyprodané, v nejbližších dnech se čeká na dotisk dalších kusů. Na facebookových stránkách této knihy můžete sledovat youtubkové komentáře autora ke každé povídce, nově také tipy na zajímavou četbu světových autorů. František se evidentně orientuje v klasické i moderní literatuře, rád o ní mluví, rád také mluví o své vlastní knize – „umí se prodávat“ – propagace knihy je zcela v jeho režii a dělá ji dobře.
Sportovec
Franta bude mít v srpnu jednadvacet let. Pochází z Ostravy, jeho tatínek je psycholog, maminka učitelka češtiny a dějepisu. Je jedináček. Rodiče jsou stále jeho velkou oporou i podporou. Maminka mu dala lásku k literatuře už v nejútlejším dětství, před spaním mu krom pohádek četla i Harryho Pottera, otec, vášnivý sportovec, jej vedl k pohybu, byl a stále je jeho mužským vzorem. Silné pouto.
Přesto se dokázal od rodičů velmi brzy „odstřihnout“, na gymnázium nastoupil do Olomouce. A jeho nejbližšími se stali jeho vrstevníci, judisté. Ve spojení s domovem byl už jen telefonicky, kvůli zápasům se nemohl domů vydat ani každý víkend. Pocit dobrého zázemí a možnost brzy se osamostatnit, postavit se na vlastní nohy z něj možná udělala na dnešní dobu předčasně vyzrálého člověka. Umí reálně hodnotit situaci, nenechá se příliš ovládat emocemi, je si vědom svých pozitiv i negativ, má jasné plány a touhy, umí si jít za svými sny; prohry, neúspěch a chyby bere jako motiv k sebezdokonalení.
Po loňské maturitě nastoupil na Univerzitu Palackého, kombinuje studium bohemistiky na filozofické fakultě se studiem tělovýchovy a sportu na fakultě tělesné kultury. Sebekriticky uznává, že není „komplexní sportovec“, například atletika, basketbal nebo plavání nejsou jeho silné stránky, a tak doufá, že se mu podaří zvládnout přijímačky na psychologii, které by se chtěl momentálně věnovat mnohem raději. Pokračoval by tak v rodové tradici, a pak – každý dobrý spisovatel je přece i dobrým psychologem.
Kromě studia se František věnuje i trénování, je oblíbeným trenérem Judo klubu Olomouc. Připomíná si tak své začátky – s judem sám začal v osmi letech, mladším svěřencům tak může předávat své bohaté zkušenosti – ty mimochodem získal na řadě mezinárodních soustředěních (Japonsko, Korea, Gruzie...).
Když tak poslouchám Františka, vybavuji si antické řecké přesvědčení kalokagathie, tedy harmonické propojení tělesné i duševní krásy. „Ano, Kalokagathia, to byla moje přezdívka na střední,“ usmívá se František. „Judo je sice sport, ale filozofický podtón tam je. Skromnost, čest, úcta k soupeři, fair play – nesportovní chování je nepřípustné. Judo mě po této stránce ovlivnilo, jsem vycepovaný,“ říká mladý sportovec, který považuje za nejvyšší hodnoty harmonickou rodinu, přátelství, seberealizaci. Sportovec, který se na žíněnce tvrdě pere se soupeřem, má přesto silně vyvinutý ochranářský pud, dokáže se obětovat pro přátele, snaží se být pravdomluvný, stát si za svým.
Mezi olomouckými judisty našel i jednoho ze svých nejbližších přátel, čerstvého mistra Evropy do 23 let, Davida Klammerta, kterého stejně jako otce považuje za svůj životní vzor: „Ví, co chce, má srovnané hodnoty, je to obrovský charakter.“
Spisovatel
„Na sport nejsem zrovna velký talent, ale docela dost jsem dřel. Šel jsem si za svým. V psaní mám větší sebevědomí než v judu, tam svůj talent vnímám.“ Držím v ruce Františkovu knihu Temné znamení. Na obálce je zajímavá kresba Františkovy spolužačky Markéty Mívaltové, na 370 stranách pět hororových povídek. Všechny se točí kolem Olomouce, objevuje se ale také Šumperk, kde má František prarodiče, nebo Ostrava, kde prožil dětství. Vraždy, násilí, deviace, temné síly... Povídky ale rozhodně nejsou autobiografické, František netrpí žádnými úchylkami, neléčí se psaním, nepotřebuje vyhledat odbornou pomoc (o což rodinu žádala po přečtení knihy jedna známá), František má prostě jen hodně fantazie, hodně čtenářských zkušeností a pak – sedne a píše – a příběh ho sám unáší, spisovatel se jen nechá vést, mnohdy je sám překvapen, jak se děj vyvíjí a jak vše nakonec skončí.
Temné znamení
Jeho více než dvouletá práce je opravdu kvalitní četbou začínajícího spisovatele. Navazuje na velká jména světového hororu, vliv Stephena Kinga je v jeho rukopise zřetelný. V titulní povídce Temné znamení je hlavní postavou fiktivní populární spisovatel, který napíše světový bestseller tohoto názvu. Příběh se odehrává především v Šumperku a dávné čarodějnické procesy v něm hrají velkou roli.
V jedné povídce se objevují prvky sci-fi, poslední bonusová šestá povídka je malým výsměchem hororu, parodií. František tady nezapře ani českou stopu. Na parodie jsme skvělí, horory v naší literatuře ovšem chybí. Erben se svou Kyticí s hororem u nás začal a bohužel i skončil (i když později Arbes nebo Fuks tvořili skvělá díla, která měla k hororu blízko). František svou knihou zaplňuje prázdné místo české literatury. I to je unikum.
Ptám se, na čem pracuje spisovatel František právě teď: „Mám nápady na další knihu, možná bude z judistického prostředí a možná to nebude horor. Ale teď se snažím hlavně číst, to považuju pro spisovatele za nejdůležitější. Rád čtu českou literaturu druhé poloviny dvacátého století. Mám rád Hrabala a Kunderu. Díky Kunderovi jsem začal vlastně psát, už v šestnácti jsem napsal podle jeho vzoru svůj první román.“
Ze světové literatury Františka oslovuje kromě Kinga ještě John Irving: „Irving je perverzák, jeho texty mají silný sexuální podtext, vymýšlí šílené osobnosti.“ I to je Františkovi blízké, stejně jako podobná sportovní vášeň – oba je tak spojuje životní motto „prát se a psát“. Možná jsme u zrodu českého Irvinga.
Olomouc
Město Olomouc má bohatou kulturní historii, žili v ní významní sportovci i významní spisovatelé. Třeba se jednou mezi ně zařadí i František Šmehlík. Věřím, že talent na něco je v každém z nás. Někdo má talent na vaření, jiný na šití, malování, léčení, někdo dobře hraje na hudební nástroj, krásně zpívá, někdo má předpoklady dosáhnout dobrých výsledků ve sportu, jiný zase ví, že může dobře psát. Překážky patří ke každé životní cestě. Mnohdy si je stavíme my sami, namlouváme si, co nepůjde, do čeho se raději nepouštět, co rozhodně skončí neúspěchem a podobně. Možná tím svět ochuzujeme právě o náš talent. Olomouc je město, kde bylo a stále pořád je hodně lidí, kteří se za svými sny nebáli jít. A i díky nim je Olomouc tak zajímavým městem...
