Na rozhovor s úžasně pozitivní, krásnou, talentovanou a milou Soňou Šulákovou jsme se chystali už dávno. Přirozený sled událostí rozhodl, že vyšla právě na tohle číslo, které je tím posledním. A nám v redakci to přijde krásně symbolické. Sedíme tedy u Soni doma, popíjíme víno a povídáme si – o životě, o smrti, o koníčcích, o lásce i o dětech.
Kdyby se měla sama Soňa popsat několika slovy, zmiňuje: „Individualita, nezávislost, flexibilita a nekonvenčnost.“ Pro nás Soňa ještě dokonale zosobňuje ženskost. „Ženský princip? Ano, ten ve mně je. Ale ne vždy tomu tak bývalo – když jsem byla úplně malá holka, chodila jsem ostříhaná nakrátko, hrála s klukama fotbal a nosila kopačky,“ směje se černovláska při vzpomínkách. „Ještě v době tanečních mě maminka na kolenou prosila, jestli bych se nemohla aspoň trochu nalíčit.“
Sukně vůbec nenosila až doby střední školy – byla kalhotový typ: „Když mi říkali ,chlapečku‘, byla jsem nejšťastnější a nejspokojenější. Měla jsem poměrně průbojnou povahu a byla jsem vždy velmi ambiciózní. Chtěla jsem něčeho dosáhnout.“ Mužská povaha jí částečně zůstala dodnes, ale s chlapcem si ji už dnes nikdo neplete...
„Přerod na holku“ proběhl někdy kolem 17 let a iniciovala ho rodinná kamarádka, která byla pro Soňu vzorem. „Když mi jednou řekla, abych si nechala narůst delší vlasy, že mě pak parádně ostříhá, neváhala jsem ani minutu.“ Dopomohla tomu jistě i puberta a s ním i touha líbit se klukům. „Holka se ze mě stala definitivně někdy na konci střední školy a na začátku vysoké. To už jsem se o sebe náležitě starala, nosila sukně, ale hlavně jsem si uvědomila, že i jako holka můžu mít z části mužskou duši a že to vlastně vůbec nevadí.“
Cesta za snem
Pro nás v redakci je Soňa tím nejlepším vzorem, jak následovat své sny. Sama říká, že je potřeba mít pořád nějaké nové, abyste v sobě neustále cítili ten poháněcí motor. Jeden ze snů si Soňa splnila díky platonické lásce. Zamilovala se totiž do kluka, který vysílal v jednom populárním rádiu. Soně se podařilo dostat do rádia na exkurzi: „Když jsem tam viděla všechna ta hejblátka a mixážní pult, lákalo mě vyzkoušet, zda bych i já zvládla desky namixovat.“ V tu chvíli zapomněla na kluka, kterého chtěla poznat, a celé srdce vložila do nového koníčku. Do karet jí hrál i talent na slohové práce, bavilo ji mluvení i čeština. Už její profesorka na gymnáziu jí říkala, že z ní jednou bude Vančura: „Vyjadřování mi docela šlo, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že bych dokázala mluvit do rádia. Ohromně jsem se totiž styděla.“
I tak se ale rozhodla jít na konkurz do rádia Apollo v jejím rodném Valašském Meziříčí: „Tam si mě kupodivu vybrali, ale myslím, že jsem byla strašná! Třásl se mi hlas a vůbec jsem nevěděla, co mám říkat. A protože jsem byla tolik nervózní, měla jsem takový ten vysoký pisklavý hlas,“ vzpomíná Soňa na své první rádiové zkušenosti, kde se jí podařilo otrkat.
Medicína versus rádio
V době prvních zkušeností ve valašskomeziříčském rádiu už Soňa studovala druhým rokem medicínu v Olomouci. „Vysílala jsem pátky nebo víkendy, když jsem se vracela ze školy na víkend domů k rodičům. Ale po nějaké době jsem ve škole musela trávit více času a nestíhala jsem dojíždět do Valmezu a zároveň ještě pracovat v rádiu. Protože mě ale práce bavila, domluvila jsem si schůzku v olomouckém rádiu, kde jsem poznala svou dnešní nejlepší kamarádku Petrou Lamschovou, a začala pracovat tam.“
Ve škole stihla vystudovat dva semestry dohromady a měla před sebou dlouhé volno – od února až do října: „V té době jsem začala vysílat od devíti do třinácti, což je jeden z hlavních vysílacích časů. Práce v rádiu mě začala bavit ještě víc, protože jsem se mohla neustále zdokonalovat. Asi jsem nebyla úplně marná, protože mi po nějaké době v rádiu umožnili, že jsem mohla vysílat různé frekvence, abych u toho stíhala školu.“
V redakci si neumíme představit, jak se dá zároveň skloubit studium medicíny (které rozhodně nepatří k těm nejsnazším) s pravidelným vysíláním na rádiu (v rámci kterého se člověk musí zajímat o všechny možné novinky z kultury, chodit do kin i divadel a mít přehled prakticky o všem...). „Neříkám, že to bylo úplně jednoduché – člověk musí studovat a musí se učit... Někdy se člověk bohužel učí hodně zbytečných věcí, které v praxi úplně nepoužije, ale to je asi všude. Když jsem začala pracovat v rádiu, spousta lidí si myslela, že jsem se na medicínu vykašlala. O to větší bylo jejich překvapení, když zjistili, že se stále věnuju oběma činnostem...“
Na dobu studií ale Soňa vzpomíná s úsměvem na rtech: „Když je člověk mladý, zvládne toho hodně! Měla jsem dokonce takové období, kdy jsem vždy v úterý vysílala odpoledne od čtyř do sedmi, pak jsem měla od sedmi do půlnoci pauzu, a od půlnoci do šesti do rána, kdy se vysílaly noční proudy, jsem byla zase v rádiu. Ráno jsem přišla domů, dala jsem si sprchu a vyrazila do školy na přednášky. Podle toho to na těch přednáškách taky vypadalo... Ale ty mejdany stály za to!“
Z rádia do televize
Od moderování za mikrofonem v rádiu to byl už jen krůček k moderování různých společenských událostí, kterých postupně přibývalo, a rýsoval se další sen: „Vždy jsem si toužila vyzkoušet, zda utáhnu přímý přenos. Když jsem pak moderovala jednu akci, oslovili mě lidé z televize s dotazem, jestli nechci přijít na kamerovky. A já samozřejmě chtěla! Sice jsem nevěděla, o jaký pořad se jedná, jen jsem věděla, že je to v České televizi. Z kamerových zkoušek jsem měla zvláštní pocit – pár minut jsem měla mluvit o sobě, připravit nějaké věty spatra a vést rozhovor. Odezva ale nebyla žádná, a tak jsem si říkala: ,Asi se na to nehodíš, ale aspoň sis to vyzkoušela.‘ Pak se mi najednou z televize asi za tři týdny ozvali a sdělili mi, že jsem byla vybraná. V té chvíli mi došlo, že už vůbec nevím, jak to budu všechno kombinovat, protože jsem tehdy už byla hotová doktorka...“ A tak můžete dodnes vídat sympatickou lékařku Soňu Šulákovou v pořadu Sama doma.
Životní poslání
Svými sny Soňa neustále žije. A jistě se k nim dá počítat i vlastní životní poslání – práce lékařky. Ovšem ani celým úvazkem ve Fakultní nemocnici v Olomouci to nekončí: „Jsem pediatr (mám specializaci na děti od narození do 19 let) a neonatolog (neonatologie je speciální část dětského lékařství, které se stará o děti narozené buď předčasně nebo o novorozence a děti do tří měsíců věku, jež mají zásadní zdravotní problém). Kromě toho chodím sloužit do Vojenské nemocnice v Olomouci na jednotku chronické intenzivní péče pro děti do 19 let, které mají nějaký zásadní problém vyžadující umělou plicní ventilaci nebo nějakou jinou intenzivní starostlivost. A taky dodělávám doktorát, ale nevím, jak dlouho mi to bude trvat,“ přiznává usměvavá lékařka. Při dalším povídání ovšem vychází najevo, že to ještě stále není vše, čemu se tato obdivuhodná žena věnuje – pravidelně učí porodní asistentky a mediky, aktuálně má k revizi tři bakalářské práce a spolupracuje na aktivitě mobilního hospice Nejste sami...
Doprovod na poslední cestě
„Dětská paliativní péče zde funguje dva roky – vznikla u nás na oddělení a nejvíce se o ni zasloužil můj kolega neurolog. Měli jsme na oddělení chlapečka, který umíral na vrozenou metabolickou chorobu. Dětský praktický lékař ho odmítl vzít do péče, protože měl pocit, že to bude příliš složité. Na oddělení jsme tedy hledali možnost, jak mamince vyjít vstříc, aby chlapečka mohla mít doma. Stali jsme se součástí dospělého mobilního hospice Nejste sami jako dětská paliativní část, kdy doprovázíme pacienty na jejich poslední cestě. Snažíme se jim poskytnout servis, aby nemuseli být tak často v nemocnici a jezdíme za nimi, když potřebují udělat odběry,“ popisuje tichým hlasem Soňa Šuláková. „V dnešní době se snaží společnost vše špatné odsunout do nemocnic, aby to ostatní lidé nemuseli vidět, zabývat se tím a nejlépe o tom vůbec nemluvit. Ale dřív bylo naprosto běžné, že když umřel prarodič, viděly to i děti. Ano, jsou to smutné události, ale na druhou stranu je to přirozený koloběh života. Lidé bohužel umírají, nedá se žít věčně. Myslím si, že by umírajícím lidem mělo být umožněno, aby ,odešli‘ na onen svět doma, v kruhu svých blízkých. Zní to možná divně, ale i to se dá udělat hezky.“ Dnešní medicína je ovšem na takové úrovni, že lékaři jsou vychováváni k tomu, aby poskytovali péči za každou cenu: „Někdy je ale největší umění tu péči neposkytnout, protože už není na místě.“
Ačkoli Soňa za svou 15letou lékařskou kariéru zachránila nespočet miminek, přirozeně proběhly i chvíle, kdy moc radosti necítila: „Nejhorší je stát nad postýlkou dítěte, které se zachránit nepodařilo. I když člověk ví, že udělal maximum, vevnitř cítí strašný pocit, že selhal,“ zmiňuje Soňa.
Vyrovnat se s těžkými situacemi z nemocnice pomáhá Soně neustále plný program a mnoho koníčků: „Při moderování se ze mě stává jiný člověk, jsem i více extrovertní. A dalo by se to jistě nazvat určitou formou psychoterapie.“
Neutuchající energie a úsměv na rtech
Skoro jsme tomu ani nechtěli věřit, ale aktivní Soňa Šuláková umí i relaxovat. Ráda si jde zahrát golf, s kamarádkami vyrazí do sauny nebo vodního světa a pravidelně chodí na flirtdance do studia Kláry Slaninové. Na nočním stolku jí leží učebnice paliativní medicíny a kniha od Cameron Diaz, která radí, jak prožít dlouhý, šťastný a hlavně zdravý život. A v hlavě má pořád mnoho snů a výzev – například zatančit si ve StarDance, vytvořit pořad nebo talkshow, kde by využila svou lékařskou profesi (něco jako byla Doktorka na České televizi), moderovat v Dobrém ránu nebo vytvořit pro maminky v olomoucké porodnici větší komfort... A my vůbec nepochybujeme, že se jí splní vše, za čím půjde. S její neutuchající energií a úsměvem na rtech jistě obměkčí i skály!
