Povídání s Šimonem Pelikánem je vždycky dlouhé a vždycky velmi příjemné. Málokdo překypuje takovou vnitřní energií, jakou disponuje on. I když je unavený a myslí na všechno, co ještě musí doladit, aby věci vypadaly tak, jak si přeje a jak je chce předávat dál lidem, aby jim dělaly radost, má tolik co říct! Po deseti minutách se rozhovor rozplynul v bezčasí. A tak to má být. Při jeho vyprávění máte pocit, že slyšíte šumět moře. A také víte, že cokoliv si tenhle sympatický muž usmyslí, to dříve či později spatří světlo světa. Díky za to, co do Olomouce přináší a ještě přinese. A díky za rozhovor. Více tak milých setkání!
Většina lidí tě má spojeného s Plavbami Olomouc a zejména mezi dětmi se o tobě hovoří jako o kapitánovi Pelikánovi. Bylo to, co děláš, vždycky tvým snem?
(úsměv) Přestože je o mně známo, jak miluju vodu, tak ani ne. Když jsem přemýšlel, kam se vydám na vysokou školu, uvažoval jsem o medicíně. V té době jsem navíc hodně sportoval, takže jsem přemýšlel, jak to skloubit, a rozhodl jsem se pro fyzioterapii. Ale po třech letech jsem si uvědomil, že to není úplně ono. Řekl jsem si, že poznatky, které jsem z výšky měl, využiju a půjdu studovat rekreologii. A že vše, co souvisí se zdravím člověka, svým způsobem jenom posunu směrem k volnému času. Pracoval jsem se seniory, určité zkušenosti z této oblasti jsem tedy měl. Při škole jsem se pak dál věnoval seniorům, vzdělávání, protože člověk se musí neustále vyvíjet, posouvat. A mou představou bylo přetavit mé zkušenosti a nabyté vědomosti právě ve smysluplnou práci se seniory. Pohyboval jsem se na akcích pro ně pořádaných, dobrovolničil jsem. Ale moje cesta nakonec vedla jinam. Po škole jsem rok pracoval a uvědomil jsem si, že chci v životě dělat něco, co mě bude vnitřně naplňovat, v čem se opravdu najdu. Odmalička jsem blázen do lodí, miluju je. Dělal jsem závodně kanoistiku, kitoval jsem, surfoval, veškerý volný čas jsem trávil u moří a oceánů. A jednoho dne jsem si řekl, že Olomouc je nádherné město, v němž žiju, s krásnou řekou, která ale není nijak využívaná, tak sem přinesu plavby lodí a budu dělat to, co mám moc rád a čemu rozumím... A že nabyté zkušenosti pak nějakým způsobem můžu propojit s projektem pro seniory. Takže tak to celé vzniklo… (úsměv)
Jak bys popsal začátky Plaveb Olomouc? Jak na ně vzpomínáš?
Začátky byly náročné, to vůbec nebudu popírat. Chodíte do práce, kde máte půl úvazku, přijdete z práce, do čtyř do rána chystáte vše k lodi, aby mohly plavby vůbec odstartovat, vstáváte v osm, takže spíte maximálně čtyři hodiny denně. A to trvá čtyři měsíce. Pak rozjedete plavby. Ráno se probudíte v euforii, že se to povedlo, jdete na loď a končíte večer, vrhnete se na marketing a opět se dostanete do postele ve čtyři. (smích) No, nakonec jsem napočítal, že celkem 213 dní jsem spal jen čtyři hodiny a po celou dobu jsem neměl ani den volna. Bylo to velmi náročné, ale zároveň krásné, protože vše fungovalo. Ale rychle se ukázalo, že na všechno nemůžu být sám. Rozhazoval jsem sítě a sháněl jsem kapitána. Nakonec jsem získal kontakt na pana Musila. Pamatuju si, že mi tehdy napsal: Šimone, byl jsem na lodi. Loď je hezká a nechal jsem ti tam meruňky. V tu chvíli jsem věděl, že František Musil je náš první anděl. (smích) Druhý den jsme se potkali a třetí den už začal jezdit na lodi. Pak konečně nastal čas, kdy jsem si třeba dopoledne mohl oddychnout. Vše začalo mít správný rozměr.
To pro tebe muselo být ale pořádně náročné období, ne?
Víš, člověk je na začátku strašně vyčerpaný, protože toho má moc, nespí, jenže na druhou stranu má v sobě takovou zvláštní energii, protože dělá něco, co miluje… Vzpomínám na takový úsměvný moment, který mě do budoucna posílil a který vlastně vystihuje tehdejší situaci. Asi po třinácti dnech plaveb mi došel e-mail, že plavby jsou krásný projekt, krásná služba, ale že bychom měli vyměnit průvodce, protože je to člověk, který neumí mluvit, není mu rozumět a vypráví bláznivé příběhy o nestvůrkách, které v řece vůbec nejsou. Nejdřív jsem se strašně naštval a urazil. Ale pak jsem se tomu zasmál. Během plavby mluvíte o historii města, která je nesmírně bohatá. Měl jsem iks schůzek s nejrůznějšími historiky a odborníky, protože jsem chtěl, aby byl můj výklad jiný, aby byl zaměřen na řeku, její místo ve městě, propojení s městem, a zároveň aby byl určen i dětem. Od začátku jsem si přál, aby byl projekt univerzální a aby si k němu našly cestu i rodiny s dětmi. I proto vznikl vodník Emil, ta nestvůrka, která zněla pánovi v uších… (smích) A věděl jsem, že jsem hodně unavený, navíc jsem hodně zrychlený, někdy mi opravdu není rozumět, vím to o sobě. No a co tě nezabije, to tě posílí, že jo. (smích) Takže jsem dokonce chodil za kamarády herci, kteří mě učili správné dýchání, abych byl schopen hezky mluvit a správně artikulovat, abych vydržel hovořit i třeba třináct hodin… Takže ano, začátky byly velmi náročné. Ale posilující.
Co pro tebe bylo nejobtížnější?
Asi veškeré schůzky kolem nejrůznějších povolení, aby se loď vůbec mohla dostat do Olomouce. Absolvoval jsem přibližně dvě stovky schůzek během tří měsíců. Kolikrát to bylo tak náročné, že jsem byl po schůzce zbytek dne vyčerpaný. Do toho se objevovaly i problémy. Deset dní před zahájením plaveb mi bylo řečeno, že nemůžeme vyplout. Všechny tři důležité orgány se shodly, že to nejde. V tu chvíli si člověk jen řekne: wow! Ale vše se zvládlo, vše dobře dopadlo a v Olomouci máme lodě!
FOTO: Facebook Plavby Olomouc
Začínali jste s plavbami historickým centrem, ale vzhledem k protipovodňovým opatřením jste před nějakou dobou přesídlili na okraj města do přírody. Jak takové plavby vypadají?
Celý koncept plaveb jsme vzali a přemístili na jiný úsek Moravy. Tato část řeky je podobná Litovelskému Pomoraví, ale tím, že se nejedná o chráněnou krajinnou oblast, ale pouze o evropsky významnou lokaci, je možné tu plout motorovou lodí. Pasažérům tak můžeme ukázat něco, co je naprosto unikátní. Žije tam spousta specifických živočichů, je to taková olomoucká divočina. A o plavby je velký zájem. Často mají lidé pocit, že se ocitli někde v Jurském parku, a přitom jsou vzdušnou čarou ani ne tři kilometry od radnice. (smích) Jenže řeka není nijak korigovaná, neustále narážíme na překážky pod vodou, zničilo se tu už iks motorů. Takže toto je jeden z důvodů, proč se těším zpátky do centra. A samozřejmě nejvíc se těším, že budeme zase blíž lidem, že už za námi nebudou muset dojíždět. A že se nám opět všechny služby krásně propojí – s Ološlapem, Olodvorkem. Navíc historická Olomouc z hladiny Moravy má jedinečné kouzlo… Můžu prozradit, že chystáme nějaké novinky, takže se lidé mají na co těšit!
A jak to vypadá s vaším návratem do centra města?
Poslední informace mluví o tom, že se návrat skutečně blíží. Neumím říct přesný termín, ale už je to v dohlednu.
Jak vnímáš vaše služby? Protože před chvílí jsi sám zmínil, že nenabízíte jen plavby, ale také máte Ološlap. A před nedávnem začal na Dolním náměstí fungovat Olodvorek, jenž se rychle zapsal do mapy kulturního dění ve městě…
Když jsme začínali s plavbami, chtěli jsme lidem nabídnout způsob, jak mohou trávit volný čas v Olomouci. Zároveň jsme přišli s další službou, kterou budou moci využívat turisté a návštěvníci a která přispěje k zatraktivnění našeho města. Protože ohlasy byly pozitivní, chtěli jsme nabídnout službu přenesenou na souš, a tak vznikl Ološlap, což je vlastně upravený beerbike. Byli jsme jediní v České republice, kdo v té době danou službu provozoval. Když jsem sháněl vozítko, nelíbily se mi věci z Číny, takže jsem pro něj nakonec jel do Holandska. Tehdy něco podobného takřka nebylo k sehnání. Ološlap jsme úspěšně rozjeli, množství alkoholu jsme úplně osekali. A všude to začali kopírovat a objevovaly se problémy, protože v jiných městech nešli olomouckým stylem, ale tím evropským. Mezi lidmi se podobné služby tedy začaly docela hejtovat. Naštěstí my jdeme jiným směrem a Ološlap je velmi oblíbený.
Už od začátku jsem naše služby spojoval s kulturou. Jistě znáte festival Řeka má duši, který se každoročně koná v Olomouci. Je unikátní tím, že se odehrává na vodní hladině. A na tento přesah do kultury jsme navázali vytvořením Olodvorku, "živého místa pro kulturu". Takže na Dolním náměstí, kde lidem dělal před Vánoci radost Olopunč, vznikl Olodvorek. Olomoučanům tak můžeme ukázat starou vnitroblokovou Olomouc i to, jak se tu dřív žilo, spojit to s kulturou, hudbou, uměním. Lidé mohou kdykoli přijít, mohou si tu zahrát, pozvat sem kamarády…
FOTO: Facebook Ološlap
Pojďme maličko bilancovat. Plavby Olomouc před nedávnem oslavily sedm let. Jak bys těch sedm let zhodnotil?
Zhruba prvních pět let jsme rozvíjeli všechny vize a nápady. Pak přišlo na řadu stabilizování služeb, jejich rozvíjení, zkrášlování. A když se ohlédnu zpět, vidím, že se nám vše podařilo stabilizovat podle plánu, navíc ještě přinášíme nové služby. Během posledních dvou let jsme dokázali přijít s řadou dalších nových věcí a některé se teprve chystají. A za to jsem rád. Za skutečnost, že se pořád máme kam posouvat. Že pořád máme chuť přicházet s novými a novými věcmi a službami.
Můžeš být třeba konkrétnější?
Během letoška představíme asi dvě nebo tři novinky, přičemž některé souvisí přímo s naší činností, něco jsou zcela nové projekty, které vznikly během covidového období. A především bychom chtěli opečovávat a vylepšovat naše stávající služby.
Je něco, na co jsi za těch sedm let obzvlášť pyšný?
Jsem strašně vděčný za to, že se nám podařilo vybudovat určitou záruku kvality s puncem serióznosti, lidé nám důvěřují. Také jsem moc rád za velmi dobrou spolupráci s městem Olomouc a s Olomouckým krajem, že jsou na služby hrdí, že za námi posílají významné návštěvy, případně nás zařazují do různých cen a ocenění. Momentálně Olomoucký kraj navrhl náš Ološlap do právě probíhající soutěže Ceny Olomouckého kraje za přínos v oblasti cestovního ruchu v kategorii netradiční zážitek, čehož si vážím. Kdybyste chtěli hlasovat, tak jen do toho, moc nás potěšíte. (smích) Také si vážím všech spoluprací, které se nám daří navazovat s různými regionálními partnery. Ale hlavně jsem pyšný na náš tým. Kapitány Jardu, Jirku, Boba, Standu, Jozefa, Radese, nově příchozí Lucianu a Bohdana, Kubu a strašně moc jsem rád taky za Lenku, jež mi velmi pomáhá. Ta teď odjíždí na Bali a přeju jí, ať si jde za svým snem, to je v životě potřeba. A nově ji nahradí Martin, který se z Bali zrovna vrátil. A díky patří i Týnce, která řeší kulturu na Olodvorku.
A samozřejmě jsem hrdý na to, kolik spokojených zákazníků máme…
Ty neustále vypadáš, že překypuješ energií. Jak to děláš při tom všem, co denně musíš stíhat?
(smích) Jsem člověk, který se dobíjí u oceánu. Jeden čas byla moje ideální představa budoucnosti taková, že budu bydlet u oceánu, budu tam surfovat, jezdit na lodích a budu šťastný. Jenže co rodina a co kořeny, že? Takže jsem zatoužil vytvořit něco, co bude mít smysl, co bude dělat radost nejen mně, ale i ostatním. Co přinese do společnosti nějakou hodnotu. A vím, že když budu pracovat naplno, k oceánu si potom vždy zajedu za odměnu na výlet. Takže kdykoli to jen jde, snažím se jezdit za surfováním, za kitem, za loděmi… To mě dobíjí. Nebudu lhát, často jsem fakt unavený, ale pak mi udělá radost, když vše funguje, dobrá plavba, plný Olodvorek, a cítím se líp. A potom se dobiju u toho oceánu… (smích)
FOTO: archiv Šimona Pelikána
Takže klasickou dovolenou ty zkrátka nemáš, že?
Ale ano, mám. Například s přítelkyní se snažím tempo hodně zvolňovat, hezky mě k tomu vede. Dokonce jsme během dovolené vynechali oceán s tím, že pojedeme někam více do klidu si odpočinout. Ale je pravda, že často je to aktivní dovolená, jako třeba teď naposledy v Indickém oceánu na surfové lodi. Ráno jsme vstali o půl šesté, šli jsme na surf, celý den byli ve vlnách a večer jsme usnuli unavení v devět! Jen surfujete, jíte, spíte… Ale mě to neuvěřitelně nakopává.
Hodně mluvíš o vodě. Už jsi to i sám zmínil a já o tobě vím, že jsi dělal závodně kanoistiku, dokonce jsi byl juniorský mistr světa i Evropy. Jak vzpomínáš na toto období?
Bylo to nádherné. Pamatuju, jak jsem tam přišel jako skautík z velké rodiny, takový Hujer. Během prvního tréninku, kdy jsem ani neuměl jezdit rovně, jsem udělal asi šedesát eskymáků. To bylo to jediné, co jsem uměl ze zimní přípravy v bazénu! (smích) Jenže mě to bavilo, ukázalo se, že mám i talent. Hezky mě to zformovalo a zažil jsem u kanoistiky moc pěkné roky. Hodně jsem trénoval, jezdil jsem po závodech v Evropě i ve světě, byl jsem v přírodě, pracoval jsem s živlem. A ta voda se mi vryla pod kůži. Není to tedy tekoucí řeka, ale proudící oceán… A naše Morava. (smích)
Bylo to právě to období, kdy se zrodila láska k vodě tak velká, že tě provází životem v různých podobách dál a dál?
Asi ano. Našel jsem tam živel, který mám fakt rád. Voda je mi zároveň velkou inspirací. Například podobu Olodvorku jsem měl v hlavě hned, jak jsem se rozhodl jej realizovat. A vím, že se zrodila u oceánu… Takže voda je pro mě energií, jež mě dobíjí a stejně tak i inspiruje.
Absolvoval jsi dokonce měsíční plavbu po Atlantském oceánu. Jak na tuto životní zkušenost s odstupem nahlížíš?
Jednalo se o vypsaný projekt během mého studia rekreologie, který se zabýval tím, jak se skupina lidí adaptuje na podmínky plavby po stránce psychologické, spirituální a sociální. Já jsem na tu plavbu chtěl jet hned od prvního dne, kdy jsem se o projektu dozvěděl, ale věděl jsem, že chtěli studenta nižšího ročníku, aby ve výzkumu dál během studia pokračoval. Nicméně ten, kterého nakonec vybrali, onemocněl, a štěstí se usmálo na mě. Měl jsem obrovskou radost, protože jsem po tom moc toužil. Zároveň jsem však v sobě měl zakořeněno, že rozhodně nemusím jít za svým snem přes mrtvoly. Věděl jsem, že když tam nepojedu teď, určitě se v budoucnu na oceán dostanu.
Výzkum se tedy realizoval, nicméně v poněkud odlišné podobě, než bylo původně zamýšleno. Ti lidé se na plavbu těšili třeba patnáct let a představa, že se mnou budou každý den řešit mnohastránkový dotazník, byla v podmínkách na lodi naprosto nereálná. Takže jsem to celé pojal jako pozorování, jako zdroj informací, jak dělat výzkum tak, aby byl relevantní.
Co ti tato zkušenost dala?
Plavba mi nesmírně pomohla proniknout do námořnického života a také mi tato zkušenost paradoxně pomohla uvědomit si, že námořníka dělat nechci. (smích) Asi desátý den jsem si, s prominutím, řekl: ty vole, to je fakt hustý! Je to brutální armáda. Jen posloucháte rozkazy, příkazy, nemáte žádný volný čas, nic nemůžete dělat podle sebe. Samozřejmě to s odstupem času moc dobře chápu. Ale uvědomil jsem si, že tudy moje životní cesta nepovede. Zároveň mi došlo, že chci dělat plavby jiným způsobem. Jak to dopadlo, už všichni vědí. (smích)
FOTO: Pavel Jedlička
Když tě poslouchám, je zřejmé, že přesně víš, co chceš. Jak bys vlastně popsal sám sebe?
Co si umanu, za tím se snažím jít. Ale samozřejmě tomu předchází mnohahodinové přemýšlení a obracení dané problematiky ze všech stran, konzultace s mými nejbližšími. A když do sebe vše zapadne, tak se to snažím dotáhnout. A těch myšlenek, co mám v hlavě, je asi milion! (smích) Člověk si tak nějak neustále všechno obrací z různých úhlů pohledu… Snažím se nebát věcí a jít do toho, čemu věřím. Občas rychleji mluvím, než přemýšlím. (smích) To jsou ale malé věci… Jsem zkrátka umanutý, s čímž souvisí i to, co jsem říkal na začátku – když si něco usmyslím a věřím tomu, chci to dotáhnout do zdárného konce.
Šimone, co pro tebe znamená tvoje práce?
(ani na chvilku nezaváhá, jen mu v očích problesknou jiskřičky) Dělám věci, které mě baví, které mám rád, které jsou mi blízké. Líbí se mi, že moje práce má přínos pro společnost, nějakou přidanou hodnotu. Dělám ji srdcem a vím, že přináší radost i jiným. Že se k nám lidi vrací nebo že u nás třeba chtějí mít svatbu, to je přece úžasná zpětná vazba! Kolikrát jsem unavený, dělám iks hodin a chtěl bych si dát pauzu, ale to není možné. Chci, aby bylo vše v rámci mezí dotažené, dokončené. Když to není dotažené, není to funkční, a když to není funkční, tak se mi to nelíbí a nechci to takhle předávat dál lidem. Když se mě někdo zeptá, jestli jsem workoholik, tak řeknu, že nejsem, že bych třeba strašně rád nepracoval, byl se svými blízkými nebo u oceánu, ale vím, že když se do něčeho pustím, musím to dodělat, protože nikdo jiný to za mě neudělá. Samozřejmě máme skvělý tým a jsem na ně pyšný, ale já jsem ten, který musí udávat směr.
A co je pro tebe nejvíc v životě?
Život jako takový. Jediné, co totiž opravdu potřebujeme, je život a láska. Vím, pro někoho to může znít jako klišé, ale jednou si na to každý přijde. Nikdy nevíme, kdy život skončí, může to být už zítra, pozítří… To je důležité si uvědomit. Když něco zkazíme, tak třeba už nebudeme mít čas se omluvit, a zároveň na konci nechceme litovat toho, že jsme nežili. Takže pro mě je život nejvíc a měli bychom ho všichni umět žít v lásce, s pokorou a naplno. A tak je to i s prací…
ÚVODNÍ FOTO: Pavel Jedlička
