Dva usměvaví lidé, dvě hrající si malé děti. Ve vzduchu se vznáší pohoda, z dialogů čiší všeobjímající láska. Ne ledajaká, hraná před návštěvou se záznamníkem, ale taková ta opravdová, co se nemusí vyjadřovat slovy. Co odpustí lízátko přilepené na tričku i masku Batmana na hlavě během rozhovoru, co nastaví mantinely dovádění. Cítíte tu teplo domova. Navarovým je spolu dobře a je moc fajn být toho chvíli součástí, protože podobně jsem nastavená i já. Patří mezi vyhledávané fotografy a po pár minutách rozhovoru pochopíte, že to nebude jen jejich fotkami. Je za nimi totiž mnohem víc než dokonalá kompozice a skvěle zachycený okamžik…
Jak jste se dostali k focení?
L.: Odjakživa jsem miloval pohyb. Dlouho jsem tancoval. Tanec mě bavil, protože se jím daly vyjádřit emoce a uvolnit nastřádaná energie, kterou jsem vždy překypoval. A taky se kolem něj pohybovala spousta dívek. (smích) Stejně tak jsem miloval techniku, a tak jsem si pořídil první foťák a zkoušel jsem fotit vše kolem. Fotil jsem pořád a všude. (smích) Zjistil jsem, že mě to moc baví. Jednou jsem odjel na dovolenou, pak jsem si nechal vyvolat fotky, a v ateliéru, kde je tiskli, mi na základě těch fotografií nabídli práci. Při studiích jsem tedy pracoval tam. Nesmírně mě to bavilo. Pořád jsem se snažil učit nové věci, neustále jsem fotil… Když jsme pak začali spolupracovat s Romankou, byl jsem hodně vytížený a potřeboval jsem, aby mi Romanka pomáhala retušovat. (dlouze se na svou ženu usměje)
R.: Tehdy toho měl fakt hodně a potřeboval moji pomoc. Tak jsem dostala školení ohledně retuší s tím, že budu dělat jen je. Jenže jak jsem se to všechno naučila, tak jsem si chtěla samozřejmě také zkusit focení. (smích) Měla jsem velkou výhodu a štěstí, že jsem měla k dispozici foťáky, plně vybavený ateliér… A tak jsem začala fotit. Luky byl třeba celý den na svatbě, já si pozvala kamarádky, udělaly jsme si party, já je nalíčila a fotily jsme. Tak rok jsem si vše zkoušela, občas jsem se zeptala, co jsem udělala špatně, co je potřeba zlepšit. A začalo mě to bavit. Fotila jsem tedy už při studiu editorské činnosti na bohemistice, pak jsem se tomu začala věnovat naplno.
A jaké tedy byly vaše fotografické začátky, když se ohlédnete zpět do minulosti?
R.: (smích) Musím to říct, protože to tak opravdu bylo: moje začátky byly jedna velká party. Nijak jsem si tehdy focením nevydělávala, fotila jsem pro radost, a tak jsme si to s kamarádkami náležitě užívaly. Pak jsem začala fotit nejen je, ale i známé, známé známých, a už to bylo. Party skončila. (smích) Definitivně pak s příchodem dětí… (láskyplně obě obejme)
L.: Koupil jsem si foťák, abych mohl dokumentovat vlastní život a místa, která jsem navštívil. Takže pro mě byly začátky jednoznačně o zkoušení. V té době nebyl ani pořádně internet, měl jsem málo informací, začala digitální fotografie… Hodně jsem testoval, zkoušel No už je to dvacet let!
R.: No to už je možná víc, ne? Vždyť když jsme se seznámili, tak jsi mi říkal, že už fotíš patnáct let! (pobaveně se směje a popichuje manžela) Znáš chlapy!
L.: (trochu se červená) Je pravda, že tak poslední čtyři roky říkám, že je to už dvacet let. Asi bych to měl už spočítat. (smích) Ale abych vše uzavřel – já se vlastně pořád učím, jsem stále na začátku.
R.: To říká už asi deset let! (smích) Ale ne, vážně, ono to tak je, jinak by se člověk neposouval, když by byl přesvědčený, že už všechno umí…
S tím naprosto souhlasím. Byly a jsou nějaké projekty, na nichž spolupracujete?
L.: Máme za sebou řadu věcí, do nichž jsme byli zapojeni oba dva.
R.: Zvali jsme si třeba profesionální modelky a dělali TFP focení (forma spolupráce mezi fotografem a modelkou, jejíž výsledek poslouží všem zúčastněným, pozn. red.), což pro nás i pro ně byla výborná reklama. Vždy jsme vymysleli brutální make-up a pak jsme se střídali u foťáku a potom i u retuší. Teď na to není čas, ale třeba zase v budoucnu? (podívá se směrem k dětem a usměje se tak, že přesně víte, že i když svou práci miluje, teď má jiné priority)
L.: A Romanka je výborná v oblasti produkce… Ještě také děláme společně vánoční focení, což si vždy všichni užívají.
Jak do vaší práce zasáhl covid? Poznamenala nastalá situace vaši tvorbu?
L.: No strašně moc. Svatby se přesouvají už třetí rok, co se týče plesové sezony, to ani nemluvím. Naše fotobudky stojí. Ale možná víc než úbytek práce charakterizuje tuto dobu její nestálost. Měli jsme mít teď dvanáct focení za týden, ale ve výsledku se odfotila dvě z nich. Každý den je výzva, nikdy nevíš, co bude druhý den.
Pojďme raději k příjemnějším tématům… Co nejraději fotíte?
R.: U mě se to tak střídá. Když jsem začínala, tak jsem měla nejraději hodně vyretušované portréty, zkrátka úplně jiný styl, než mám teď. Když jsem byla těhotná s Aničkou, začala jsem fotit těhotenské fotky a moc mě to bavilo. Teď už se dva roky vyžívám při rodinných foceních venku. Snažím se zachytit emoce, momentky, dát lidem trochu něco jiného. Většinou to probíhá tak, že jsme na procházce, oni si hrajou, dovádí, a já kolem pobíhám a fotím. I detaily – jak se děti smějou, ručičky, nožičky... Toto mě momentálně naplňuje. A ještě chodím fotit západy sluníčka.
L.: Myslím, že Romanka se v rodinném focení našla a na těch fotkách je to hodně vidět. A hlavně ji to nabíjí a baví, což je nejvíc. Já osobně nejraději fotím svatby. Rád zachycuju tu energii, ty emoce, které na svatbách jsou přítomny, tu pozitivní náladu. To je úžasné. Pak mě baví i architektura a momentálně se hodně věnuju business focení pro různé firmy, takže fotím reklamní kampaně. Nesmírně si užívám jejich vymýšlení, baví mě kreativita, i když se pohybujete v rámci daných kritérií. Ale pořád hledám další nové věci, kupuju si workshopy, stále se učíme, snažíme se zdokonalovat naše vybavení. Dáváme tomu všechno.
Teď jsi mi skvěle nahrál na otázku. Jak se fotograf, který je na určité úrovni a který má představu o tom, jak by výsledná fotografie měla vypadat, může dále zdokonalovat?
L.: Určitě doporučuju právě zmíněné workshopy. Hodně si kupuju ty zahraniční, ale v době covidu začalo i mnoho českých fotografů pořádat online workshopy, což je nesmírně dobře. Takže si kupuju i ty od mladých fotografů. Neustále je třeba se zdokonalovat, ve focení jde vše velmi rychle dopředu. Když si z daného workshopu odnesu třeba jen jednu věc, která mi pomůže, která mi usnadní práci, tak je to úžasné a vím, že to byly dobře investované peníze.
Je možné říct, že existuje fotka, kterou máte nejraději? I třeba s ohledem na okamžik focení, moment, kdy ta fotografie vznikala?
R.: Musím říct, že já mám oblíbené Lukášovy fotky. Mám ráda jedno období, kdy fotil ženy, tam jsou úplně boží fotky. A u mě… To asi úplně nejde pojmenovat, každé focení totiž mělo něco do sebe. Buď nějakou situaci, nebo to byla super modelka, skvělá rodinka. Jasně, vždy je asi nějaké focení, na které vzpomínám víc než na jiná. Ale baví mě každé. Ale když o tom tak víc přemýšlím, tak vlastně asi mám oblíbenou fotku. Je na profilu stránek – jedná se o slečnu pomalovanou barvami. Moc jsem si přála tuto fotku nafotit, a když se to povedlo, měla jsem z ní fakt velkou radost. To je moje top fotka.
L.: (chvilku přemýšlí) Když to vezmu celkově, tak jsou to bezpochyby naše rodinné cestovatelské fotky, ty jsou pro mě nejvzácnější. Co se týče pracovních fotek, tak už to Romanka zmínila. Bylo období, kdy jsem hodně fotil dívky a ženy. Z té doby je spousta fotek, které pro mě mají náboj. Pořád přemýšlím, že bych se k tomu zase vrátil, protože vlastní projekty jsou nesmírně důležité pro kreativitu, pro rozvoj, pro vymýšlení nových a nových věcí…
Lukáši, existuje něco, co bys rád fotil a ještě jsi neměl tu čest? Máš nějakou fotografickou výzvu?
L.: Upřímně, já ti nevím. Jasně, jsou spolupráce, které mě lákají. Většinou se mi daří si tyto sny plnit. Ale abych jmenoval třeba nějaké konkrétní vysněné focení, tak to asi ne. Já už jsem při práci létal helikoptérou, letadlem, plul jsem na lodi, dokonce mám na kontě i podvodní focení… (dlouze se směje a pak na chvilku zvážní a zamyslí se) Víš, pro mě je teď strašně důležitá rodina a veškerý čas, který mám, se snažím věnovat jí. S dětmi, a teď i díky covidu, si člověk uvědomil, že práce není všechno. Že právě rodina je to nejvíc, co mám. Když jsme všichni spolu a je nám dobře. A že jsme zdraví…
Co pro vás tedy znamená rodina?
R.: (ani na chvilku nepřemýšlí o tom, co řekne, a vy tušíte, co odpoví) Všechno! Úplně celý život. Já nejsem nijak ambiciózní v práci, jsem spokojená tak, jak to je. A pokud to tak bude i nadále, nepotřebuju žádné milníky, mety, kterých bych chtěla dosáhnout. Pro mě je důležitá naše rodina. Abychom byli zdraví, abychom se měli stejně rádi jako teď. A pokud to bude takto, tak je můj životní sen splněn.
L.: Rodina je domov… Pohoda, klid. Když přijdu domů, jsem sám sebou. Já jsem takový, že se neustále snažím být sám sebou, ale víš… (je dojatý)
R.: Luky je navíc úplně úžasný otec! (usmívá se na něj, on si nasadí masku Batmana, kterou měl celou dobu na čele)
L.: Tak teď se budu červenat! (usmívá se)
R.: Ale vždyť já to přece říkám všem! (smích) Kdybych odjela na měsíc pryč, můžu být úplně v klidu. On nachystá snídani, uvaří, bude si s dětmi hrát, vykoupe je, uspí… Jasně, máme chyby, ale ty má každý, to je normální. U nás ale není nic zásadního, my se ani nehádáme. Asi jsme se zkrátka dobře našli.
L.: Já jsem doma rád a je mi s nimi dobře. Miluju lidi, ale rodina je rodina.
Asi se ale doma hodně bavíte o práci, že? I když ve vašem případě tipuji, že to bude příjemné povídání…
L.: My focením žijeme. Když jsme se poznali, už jsem fotil. Od té doby, co jsme s Romankou, tak nás provází focení. Žili jsme v ateliéru, doma jsme si udělali ateliér, máme společné téma... Focení je naší součástí.
R.: Přesně tak. My to totiž nebereme jako práci. My nechodíme do práce. Úplně upřímně říkám, že mě focení naplňuje a nikdy nepřemýšlím stylem: ježišmarja, zítra v devět mám focení… Vůbec. Je to naše součást a je pro nás přirozené, že v tomto prostředí vyrůstají naše děti. Takže o focení se bavíme neustále a ani jednoho z nás to neobtěžuje.
L.: Pro nás je to zábava. Focení je naše součást, něco, co k nám patří. Focení jsme my.
R.: Nedovedu si představit, že by to bylo jinak. Ano, my nemáme víkendy, ale už to ani nevnímáme nijak negativně. Jen pro naše kamarády je občas těžké něco naplánovat tak, abychom mohli přijít… (smích) Takže letní grilovačky bývají bez nás, no.
Zatímco Lukáš s Romanou nadšeně vypráví, jejich malý syn mě fotí na Lukášův telefon. Nu což, je vidět, že se všichni náramně bavíme, úsměv zachytil převeliký, ale ta kompozice, ta je! Má vcelku cit. Asi na tom vlivu prostředí něco bude…
V dnešní instagramové době se hodně dbá na to, jak člověk vypadá, a pro mnohé to určitě není jednoduché. Co byste vzkázali lidem, kteří se třeba stydí, ale přesto by rádi měli doma hezké fotky?
L.: Jednoznačně, že by se lidé neměli bát a kdokoliv bude chtít cokoliv, ať se ozve. Vše je pro nás výzva, které se velmi rádi zmocníme. To zaprvé. A zadruhé – nikdo by se neměl stydět. Spousta lidí má pocit, že nevypadá dost dobře. Ale co to znamená?! Každý jsme nějaký a focení není o tom, že jsme všichni nejkrásnější na světě, ale že budeme mít hezké vzpomínky. Ty jsou nesmírně důležité. A když se třeba lidi nechtějí fotit u fotografů, tak ať se fotí doma a ať si to užívají.
R.: Přesně tak. Fotky jsou pro jejich duši, pro jejich radost. A že nejsme dokonalí? To není nikdo. Že máme vrásky od smíchu? To je přece nádherné, proč je retušovat! Jsme to my.
L.: A naše vzpomínky jsou nejvíc…
Prohlížíte si vaše rodinné fotky často? Co pro vás znamenají?
R.: Strašně moc. Dětem dokonce děláme fotoknihy a je to boží. Je to až úsměvné, ale když máme hlídání a jedeme někam přes noc, tak si stejně necháváme posílat fotky a prohlížíme si je místo toho, abychom si užívali, že máme chvilku volno jen pro sebe. (smích) Člověk se těší, že si odpočine, ale stejně na ně pořád myslí…
L.: To jo! Když jsem byl na workshopu v Jordánsku, volal jsem domů každý den! (smích)
R.: Doufám, že si jednou naše děti budou vážit toho, co všechno jim dáváme…
L.: Výchova dětí je hodně těžká věc. (zvážní) Dokud je nemáte, tak si to vůbec neuvědomujete.
R.: Naše největší výhra bude, když z našich dětí budou slušní lidé. A to, co budou dělat a čím se budou živit, je úplně jedno…
FOTO: archiv manželů Navarových
