Nástup dítěte do školky je něco, na co vás nic a nikdo nepřipraví - ostatně jako na cokoliv od jeho narození. Buďme upřímní, šok je to pro obě strany - pro rodiče i pro potomky, kteří byli až doteď zvyklí na láskyplnou a všeobjímající péči, která leccos odpouští, případně na sourozence a "kamarády" kamarádů nás, dospělých. Stejně tak rodiče měli o životě potomka vždy přehled s takřka vteřinovou přesností. A najednou přijde den, kdy ten nejcennější poklad, co doma máte a s nejlepším svědomím vychováváte tak, aby z něj byl slušný člověk, odevzdáte paní učitelce, kde takových vzácných pokladů, navíc rozdílným způsobem formovaných a opečovávaných, je třeba dvacet a všechny spolu v kolektivu mají fungovat a trávit půlden nebo dokonce celý den. Respektive den za dnem, třeba tři dlouhé roky (a pak je tu ještě škola...). Uf. To není lehké pro nikoho. A nutno podotknout, ani pro pedagogy, kteří - jak věřím a chci věřit - svoji práci berou jako poslání a na dětech jim záleží, jako by to byly jejich vlastní. Aspoň tak jsem na to zvyklá z domova, moje maminka má za sebou totiž mnoho let práce s těmi nejmenšími. A díky ní vím, že to takhle může fungovat
Už adaptace ve školce ukázala, že trpět budou asi víc maminky. Nebudu lhát, první den, kdy jsem ho ve třídě nechala hodinu a půl samotného s tím, že musím pracovat, jsem na psaní neměla ani pomyšlení. Pápá, mami, špitl při mém odchodu. Pláče? Ptá se na mě? Dojde si na záchod? Napije se? Neměla jsem ho ještě nechat doma? Ha! Poznáváte se? Když jsem pro něj přišla, prosklenými dveřmi jsem pozorovala, jak nadšeně cvičí hned v první řadě. Byla jsem sakra pyšná! Ano, slziček prý pár ukáplo, ale žádná hrůza. Možná se to rychle zlepší, možná přijdou těžší dny. Možná. Na to se ale nejde připravit a neexistuje žádný osvědčený recept, podle kterého by se mělo při nástupu dítěte do mateřské školy postupovat. Možná jen mluvit o školce i učitelkách pozitivně, s nadšením, vyzdvihovat klady školky, zmiňovat vše, na co se může dítě těšit a co s kamarády zažije. Ráno se rozloučit s úsměvem a s ujištěním, že pro něj hned po práci přijdeme. A nic moc zbytečně nerozebírat a dítě školkou nestrašit.
A ranní vstávání? Tak to je u nás nejhorší. Ne pro dítě, ale pro mě! Jsme doma zvyklí hodně fungovat večer a v noci. Dostat se tedy do školky nasnídaní po půl osmé je docela bojovka, ale zatím v téhle bitvě vedeme. I když vlastně, na něco jsem zapomněla. Je tady totiž ještě rýmička. A spolehněte se, že tenhle soupeř je vskutku mocný bojovník. Takže novému zvykání ve školce nazdar!
Co nám všem v nastalé nové životní etapě popřát? Rodičům pevné nervy, oči bez slz, milující náruč, neutuchající zájem a nadšení pro každý obrázek, který nám potomek ve školce namaluje. Našim nejmenším paní učitelky a pány učitele, kteří práci milují a mají v sobě dost pozornosti pro každé dítě bez rozdílu, a pedagogům zdravý rozum, lásku k dětem i k jejich povolání, pochopení pro individualitu dětské duše, a vlastně i té rodičovské. Každý máme jiné představy o výchově, jiný režim, jinak nastavené hodnoty a priority. Jedno máme ale společné - svěřujeme vám naše děti, které bezmezně milujeme, i když víme a přiznáváme, že občas zlobí jako čerti. A to, co nás spojuje, tedy naše děti, je v této nové životní fázi tím jediným podstatným. Tak na to, prosím, mysleme, a i když se občas v tomto uměle vytvořeném prostředí vytvoří nějaký mráček, nedopusťme, aby se strhla bouřka. Tu děti moc nemusí...
Tak hezký školní rok všem!
