Z bezpečí domova pohodlně zpovídám několik studentů medicíny ohledně aktuální virové epidemie. Za to oni se s naprostým klidem zapsali na seznam dobrovolníků, aby pomáhali v nejrůznějších nemocnicích v Olomouckém kraji. Nutno však podotknout, že tento seznam vznikl ještě před vyhlášením pracovní povinnosti vládou. „Samozřejmě vím o prohlášení vlády, ze kterého vyplývá, že je to moje povinnost. Naše fakulta ale stále čerpá studenty z dlouhého seznamu dobrovolníků, který naši ročníkoví zástupci zveřejnili na sociálních sítích ještě před oním vyhlášením vlády. A já jsem se tam také zapsala, proto nyní také pomáhám,“ zmínila Dominika Lachmanová. „Někdy na začátku celé situace, den po tom, co nám zrušili praktickou výuku, zástupci pátého ročníku vyvěsili tabulku, kdo by eventuálně mohl v případě nutnosti pomoci jako dobrovolník. Bylo pro mě úplně přirozené se tam zapsat, protože nás všech bude potřeba víc v nemocnici, než na gauči doma,“ dodala studentka Barbora Vorlová.
Dozvěděla jsme se, že ruce navíc jsou potřeba na mnoha odděleních. Svou zkušenost popsal budoucí lékař Jiří: „Aktuálně zastávám roli sanitáře na IPCHO (intenzivní péče chirurgických oborů). Nebudu lhát, většina z nás čekala a doufala, že budeme dělat něco trošku víc odborného, když z nás mají být přibližně za 2 měsíce hotoví doktoři, nebo že si tím alespoň vynahradíme zrušené praxe. Do určité míry jsem byl zklamán, ale sestřičky jsou milé a hodné. Člověk se nakonec dostane i k zajímavým věcem a především si vás všichni váží, protože ví, že to děláme dobrovolně. Takže zklamání vystřídal určitý pocit uspokojení z užitečnosti. A taky je to alespoň nějaké zpestření do nudné šedi dnešních dní. Taky je tu pár šťastlivců, kteří jsou v jiných nemocnicích a dělají práci lékařů. Musí to být sice o nervy, zároveň ale velká zkušenost, díky které využijí to, co 6 let studovali. No a nakonec je tu skupinka těch, kteří doma stále nervózně čekají na telefonát z personálního oddělení. Tak se alespoň učí, protože studijní povinnosti máme pořád stejné a poslední státnice se nemilosrdně blíží, COVID neCOVID.“
Dominika s Barborou působí zase v jiné části nemocnice, jejich pozice se dokonce střídají. „Teď jsem zastala pozici člověka, který monitoruje vstup pacientů do areálu FNOL, měří jim teplotu nebo pomáhá vyplňovat dotazníky. Předtím jsem necelé tři týdny fungovala v rámci urgentního příjmu v call centru, kam pacienti mohli volat s dotazy ohledně nákazy koronaviru, testování atp. Byla to docela nová zkušenost. Člověk musel umět zareagovat a komunikovat v dané situaci, v mnoha případech také umět lidem vysvětlit jejich otázku či je určitým způsobem uklidnit, hlavně když jsou informací plná média a starší lidé se v té záplavě hůře orientují. Byla to pro mne přínosná práce, věděla jsem, že jsem někde užitečná. Troufnu si říct, že jsem lidem i pomohla. Snažila jsem se, aby měli o situaci jasno, aby měli konkrétní informace a náhled na věc od zdravotnického personálu. Především jsem se snažila docílit toho, aby si uvědomili, že není důvod propadat extrémní panice, naopak spíš mají respektovat nařízení a chovat se kolegiálně vůči ohroženým pacientům a specifickým skupinám obyvatel,“ popisuje Bára.
Zajímal mě také aktuální chod v nemocnici, který musí přijímat desítky důležitých opatření. „Z mého pohledu je na celé situaci nejnáročnější organizace. Nikdo v této situaci doposud nebyl, nařízení vlády se každou chvíli mění a nikdo pořádně neví, jak to bude celé vyvíjet. Rozhodně bych teď nechtěla být v kůži přednostů jednotlivých klinik. Musí se potýkat s těžkými rozhodnutími. Také si myslím, že ačkoliv už ve fakultní nemocnici nějaký ochranný materiál je, rozhodně by ho neuškodilo více. Raději si ani nepředstavuji situaci někde na periferii nebo v ambulantní sféře. Třeba děti se s rodiči testují mimo jiné i na dětské klinice, kde jsem zrovna já. Je pro ně vyhrazeno zvláštně přestavěné oddělení - expektační lůžka, dokud se neprokáže, jestli jsou infekční. Zdravotníci na toto oddělení vstupují přes filtr, druhým filtrem pak ven. Také je pro potencionálně infekční děti vyhrazena zvlášť ambulance a vůbec celá chodba s výtahem, který zastavuje právě jen na patře s expektačními lůžky. Cesty otestovaných a negativních pacientů se nesmí křížit s netestovanými,“ shrnuje Dominika. „Důvodů, proč je situace náročnější, je celá řádka. Jedna věc jsou samozřejmě přísnější hygienická opatření a neustálé nošení roušek, ze které je člověk po celém dni otlačený a o poznání hůř se v ní dýchá. A zrovna já nosím jen roušku, představa, že bych měl být v obleku, s brýlemi, respirátorem a rukavicích celý den…,“ popisuje nelehkou atmosféru v nemocnici Jiří.
I přes všechno, co se okolo nás děje, nevyprchával z mediků optimismus. „Vzpomínám si, jak jsem své příbuzné chlácholila, že není třeba se plašit. A nakonec oni zásobovali ušitými rouškami mě. Momentálně se ale z celé situace nehroutím. Snažím se myslet jen na páté a poslední státnice a doufat, že opravdu proběhnou a já budu moci pomáhat už jako hotový lékař. A ještě bych ráda dodala, že si myslím, že nám tato pandemie přinese velice pozitivní změnu - lidé začnou nosit roušky. Už nebude tabu vzít si do MHD nebo kamkoliv roušku, pokud se například budu cítit nachlazená. Když jsem to v minulosti párkrát udělala, lidé se na mě vždy dívali jako na živočicha z jiné planety. Někteří se mi vyhýbali velkým obloukem, jiní si možná mysleli, že jsem onkologický pacient. Tuto "rouškovou disciplinovanost" jsem vždycky obdivovala na asijských státech. Teď se, pevně věřím, ukáže i u nás,“ doufá Dominika.
„Pokud bych se měl vyjádřit všeobecně, jsem pyšný na český národ, jak tuhle situaci zvládá. Možná je to naivní pohled studenta, ale myslím, že lidé jsou k sobě vstřícní, pomáhají si, podporují se, množství věcí dělají zcela nezištně a snaží se dodržovat všechna opatření. Vždy se najde někdo, kdo tenhle pocit může kazit, ale pevně věřím, že takových lidí je naprostá minorita a celkový optimismus se ze společnosti nevytratí,“ završil na závěr medik Jirka.
Za redakci všem dobrovolníkům upřímně děkujeme!
