Kam přijde, tam je jí plno. Ale rozumějte dobře – tak hezky plno. Ráda se směje a miluje společnost. Není to žádná maska nebo herecký akt, ona taková skutečně je. Upřímná, otevřená, za každou cenu hájící spravedlnost. Sálá z ní neuvěřitelná energie a láska ke všemu, co dělá. Je to jakási sympatická opravdovost, kterou ve vás zanechá, když nasedne na koloběžku a vydá se vstříc olomouckým uličkám. A také pocit, že pokora ještě nevymizela. O Natálii Tichánkové ještě uslyšíme, tím jsem si jistá…
Natálko, lidé tě znají jako herečku a zpěvačku. Byl to odjakživa tvůj sen? Nebo o čem jsi snila, když jsi byla malá?
Že budu astronomka!
Vážně? Přiznávám, že to bych nečekala!
Ano, opravdu. Odmalička mě fascinovaly hvězdy a vesmír. No, nakonec jsem si zvolila jinou hvězdnou dráhu… (smích)
Kdy se tedy zrodila tvoje láska k hudbě a k divadlu?
Myslím, že jsem zpívala odmalička. Už když jsem žvatlala, tak jsem zpívala. A moje sestra mě za to milovala. (smích) Můj zpěv zněl všude. A vymýšlela jsem si i různé jazyky. Vzpomínám, že jsem měla ráda Natalii Oreiro a v osmi letech jsem uměla španělsky jako nikdo! (smích) Takže s láskou k hudbě jsem se asi narodila…
Měli jste třeba doma někoho, kdo by se hudbě věnoval?
Profesionálně ne. Moje maminka pracovala ve školce, takže mě k hudbě přirozeně vedla. A táta měl takový, dle mého názoru, vytříbený vztah k hudbě – poslouchal Bruce Springsteena, U2, Phila Collinse, Falca, Dire Straits a další skvělé umělce. Byl tehdy řidičem z povolání a hodně jsme cestovali. Brával mě s sebou a během jízdy jsme tohle všechno poslouchali. Tatínek mi tedy dal do vínku dobrý hudební vkus… (na chvíli se odmlčí a pak se začne smát) Mamka často vzpomíná, že když mi byly dva nebo tři roky a jeli jsme autobusem z dovolené ze Španělska, všichni spali a já jsem tenkým hláskem začala zpívat Vyletěla holubička. Chtěla mě umlčet, že všechny vzbudím, ale nakonec mi celý autobus zatleskal a jednu paní jsem dokonce rozplakala. Takže takové byly mé hudební začátky. (usmívá se)
Když se ještě vrátíme k původní otázce – kdy jsi pro sebe objevila divadlo?
Začínala jsem klasicky v základní umělecké škole, kam jsem chodila nejprve na flétničku, potom na zpěv. Moje paní učitelka odešla na mateřskou, dostala jsem jinou, a ta vedla hodiny progresivněji. Zpětně jsem za její přístup moc vděčná, protože mě nasměrovala tam, kam jsem se toužila vydat. Tehdy pracovala v Těšínském divadle, kam hledali mladé lidi do muzikálu Nebe na zemi. A tam jsem si, jak se říká, přičichla k divadlu. Pak jsem ještě hrála v Mamzelle Nitouche a v Žebrácké opeře. Divadlo se mi moc líbilo, respektive líbila se mi kombinace zpěvu a divadla, a tak jsem se přihlásila na JAMU na muzikálové herectví s tím, že mi to přišlo zajímavější než se věnovat pouze činohře. A nyní jsem v Moravském divadle v činohře. (smích) A miluju to!
Moravské divadlo Olomouc je tvou domovskou scénou. Kde ještě působíš?
Moravské divadlo je moje první a jediné angažmá, které jsem přijala. Působím ještě v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v Praze v Divadle Palace, v Městském divadle Brno. A ještě hostuju se zájezdovou agenturou StageArtCz, s níž často hráváme v Divadle Bolka Polívky v Brně.
Lidé v divadle vidí až konečný výsledek tvé práce, ale jak vypadá klasická příprava na novou roli? Málokdo si podle mě dokáže představit, jak je možné naučit se tolik textu a na pódiu pak vypadat naprosto přirozeně…
Inscenace se průměrně zkouší tak pět až šest týdnů. Začíná se první čtenou zkouškou, seznámíte se s režisérem, s celým inscenačním týmem a přečtete si celou hru. Čtené zkoušky probíhají zhruba týden. Pak se jde do prostoru s tím, že se vždy vypíše, co se ten den bude zkoušet. A tak postupujete dál, dokud nenazkoušíte celou hru. Tři týdny před premiérou se přesouváte ze zkušebny na jeviště a zkoušíte v reálném prostoru. Ale v kompletní dekoraci a v kostýmech se hra zkouší až týden před premiérou. Tomu se říká generálkový týden. V pondělí je první hlavní zkouška, prohlédneme si scénu, kostýmy, řeší se spousta různých věcí včetně světel, zvuku… Ve čtvrtek je potom veřejná generálka a v pátek jdeme na to! (smích)
FOTO: Daniel Schulz
Jak obtížné je pro tebe učit se texty?
Zaplaťpánbůh s tím nemám problém. Mám takovou polofotografickou paměť, takže nad texty nemusím trávit tolik času. Je to tak i s písničkami. Moje kamarádka a spolubydlící z JAMU mi přezdívala chodící jukebox, protože jsem slyšela písničku a už jsem si ji zpívala. Zato v ostatních věcech mám paměť jako slon v porcelánu. Nepamatuju si, co jsem dělala včera. Občas bych si to i ráda pamatovala, ne aby mi to musel někdo připomínat, ale bohužel. (smích) Asi mi texty vyplňují tu podstatnou část mozku. (smích)
Míváš někdy trému?
Každý má trému, a kdo říká, že ne, tak lže. (smích) Když jsem chodila na základní uměleckou školu, tak jsem byla při veřejných vystoupeních opravdu hodně nervózní. A když jsem hrála na nástroj, tak to bylo ještě horší, já se úplně klepala. Ale byla to zkušenost. Člověka posiluje, když těmito stavy prochází. Učí se s nimi totiž pracovat. Ale dodnes když vím, že je role náročná, když má přijít těžká pasáž nebo zpívám obtížnou píseň, tak jsem nervózní. Ale na druhou stranu je pravda, že když už vyjdu na jeviště, tak nervozita trvá jen chvilinku. Největší trému tedy mám, než udělám první krok na jeviště. Pak už jsem v roli a všechno plyne…
Ale já mám ráda tu výzvu postavit se nervozitě, tomu, co tě vytáhne z komfortní zóny. Pokaždé máš jiné diváky, jiné posluchače, jiné publikum. Tisíc lidí, tisíc názorů, nikdy se nezavděčíš všem, takže i to hraje roli. Ale když stojím na jevišti, tak tu práci dělám s láskou a z celého srdce. A to si chci zachovat. A tréma je toho součástí. Do publika však za všech okolností musí vyzařovat přirozenost, pokora a láska ke všemu, co na jevišti dělám. Věř, že v šoubyznysu snadno odhalíš, kdo je upřímný a kdo lhář…
A jak prožíváš role? Jak se s nimi sžíváš? Pohltí tě někdy tak, že ztrácíš sama sebe?
Role prožívám moc. Pedagogové na JAMU nás učili, že jsou dva typy herců – rozumoví a emocionální, kteří jsou méně častí. Rozumoví herci se roli naučí, odehrají ji, mnohdy velmi dobře a jsou šťastní v tom, že je role hlouběji nijak nezasáhne. Jdou dál a nepřenáší si práci do života. Ale já osobně se domnívám, že divácký zážitek pak nemůže být tak ryzí. Když mě na konci prváku můj pedagog hodnotil, tak mi řekl, že jsem jeden z mála lidí v ročníku, kteří jsou těmi emocionálními jedinci. A že do hraní musím začít dávat rozum, jinak mě to položí. Musíš prostě najít zdravou hranici… V Bohémě jsem hrála Mimi a každý večer jsem na jevišti umírala. Po představení jsem se v šatně půl hodiny klepala a brečela. Pochopila jsem, jak je pro tyto typy herců snadné spadnout do depresí nebo třeba do nějakého typu závislosti. Ty tu roli maximálně prožiješ, žiješ jí, je to pro tebe zásah. Neumím role neprožít, ale snažím se, aby mě neničily. Je pravda, že když zkoušíš Cyrana z Bergeracu nebo Evžena Oněgina, jsi šest týdnů zavřená se stejnými lidmi, začneš je vidět v jejich rolích, začneš to celé žít. Pak ale musí zvítězit zdravý rozum. Je důležité umět zavřít dveře divadla a jít žít svůj vlastní život. Pro mě je ta pomyslná hranice opravdu tenká.
Já role prožívám, stejně tak prožívám i muziku. Mám ráda hudbu, která má duši i srdce, která je “inteligentní”, má chytrý text i melodii. Právě v tom spojení tkví dokonalost, takže když se mě někdo zeptá, jaký mám vkus, může se mi líbit i metalová písnička, když mě zasáhne, má dobrý text a není to jen hulákání. Takže prožívám nejen role, ale i písničky. Ostatně i v hudbě je kus herectví.
Je nějaká role, která se ti vryla pod kůži, na kterou ráda vzpomínáš?
Považuju za štěstí, že jsem až doposud měla absolutní minimum rolí, které jen, v uvozovkách, prošly. Když jsem nastoupila do angažmá v Moravském divadle, dostala jsem roli Roxany v Cyranovi z Bergeracu. To byla velká činoherní role, ještě navíc ve verších, v novém angažmá, v novém městě… To pro mě byla opravdu úžasná zkušenost. Měla jsem tu čest stát po boku Peti Kubese (Petr Kubes, bývalý člen Moravského divadla Olomouc, momentálně působí v Národním divadle Brno, pozn. red.), který mi byl velkým učitelem. Nesmírně jsem si to celé užívala a právě tato role nastartovala moji lásku k činohře. Víš, o muzikálistech se říká, že umí jen tančit a zpívat, ale neumí hrát. Já jsem si vždycky přála dokázat, že to u mě neplatí. A že je nejdůležitější, když na sobě člověk neustále pracuje. Muzikálové herectví je přece trojobor – tanec, herectví a zpěv! A Roxana byla obrovským hereckým zážitkem. Pak také Taťána v Evženu Oněginovi. To bylo fantastické, ještě se navíc pracovalo s polským režisérem… A svým způsobem stěžejní jsou pro mě i Splašené nůžky, protože jde o poloimprovizační komedii, takže jsem si musela vytříbit rychlé reakce. To všechno jsou věci, které mě herecky nesmírně posouvají. Měla jsem ráda i Maryšku v Postřižinách… Každá role mě nějak ovlivnila a zasáhla.
A máš nějakou vysněnou roli, nějaký profesní cíl? Nebo to takhle nevnímáš?
Víš co, já jsem o tom zrovna nedávno přemýšlela. Dřív určitě byly konkrétní role, které jsem si chtěla zahrát. Třeba Elphabu v muzikálu Wicked, Báthoryčku… Ale teď asi takhle – byla bych ráda, kdybych si v budoucnu zahrála velkou ženskou roli v muzikálu, který je postaven na ženské představitelce. Ale nemám vyloženě přání, která by to měla být. Čekám, co přijde. (smích)
Co na své práci miluješ nejvíc?
(na chvíli se zasní) Každý večer můžu žít jiný život. Nic není špatně a nikdo mi to nezakazuje. (smích) Pak mám ráda to předávání zážitku divákovi, tu výměnu emocí. Že s divákem můžu sdílet pokaždé jiný příběh. A nestydím se to říct, mám ráda i potlesk. Ten tě nabije takovým způsobem, že si pomyslíš: klidně to budu dělat zadarmo, hlavně prosím tleskejte dál! (smích)
FOTO: Pavel Jedlička
Co pro tebe tvoje práce znamená?
Moje práce je regulérní součástí mého života. Je to poslání. Vím, že to může znít jako klišé, ale já skutečně věřím, že jsem našla vysněnou práci. Práci, kterou se mám živit. Cítím obrovskou lásku, pokoru a vděk za to, že můžu dělat to, co dělám.
Ty nejsi jen herečka, ale také zpěvačka, ostatně už jsme na to několikrát narazily. Máš za sebou i účast v pěveckých soutěžích, mezi jinými v Česko Slovenské SuperStar. Zaujalo mě, že jsi absolvovala stáž v Londýně pod vedením hlasové koučky Mary Hammond, která spolupracovala s Adele nebo Chrisem Martinem z Coldplay. A ještě ses zúčastnila The Voice UK. Mohla bys toto období trochu přiblížit?
Když jsem šla po škole na volnou nohu, chtěla jsem nabrat co nejvíce zkušeností. Projít si různými konkurzy, být vybraná, protože něco umím. A musím říct, že jsem měla obrovské růžové brýle, protože jsem si myslela, že opravdu stačí, když máš talent a jsi dobrá. Jenže rychle jsem zakopávala o nespravedlnost, faleš, intriky, nehezké nabídky. A najednou jsem byla v pozici, kdy jsem si říkala: aha, tak ona tu roli třeba nemá proto, že byla vážně nejlepší. A sama ze své podstaty jsem tomu nerozuměla. Jsem člověk založený na férovosti a spravedlnosti a těžce jsem se sžívala s tím, když jsem se dozvěděla, že jsem v konkurzu na velkou muzikálovou roli byla druhá, ale ta, která vyhrála, nebyla lepší. Jen poslušnější nebo “známější”… Proč lidé nechtějí kvalitu? Proč nechtějí prodávat to nejlepší? Abych dostála férovosti, ne všude to samozřejmě chodí takto, ale bohužel jsem na takové chování mnohokrát narazila. Bylo to pro mě velké prozření a vzpomněla jsem si na moji mamku, která mi v době, kdy jsem se dostala na JAMU, řekla, že má strach, že na to nemám náturu. Měla velkou pravdu. Nemám. (smích) Ale naučila jsem se nebrat si to osobně. Než jsem začala chápat, jak to chodí, než jsem spoustu věcí viděla, než mi byla spousta nabídek nabídnuta, tak jsem cítila vždy lítost a myslela jsem si, že asi vážně nejsem dost dobrá a že je to moje chyba. Kolikrát jsem si říkala, že to zkrátka nemám dělat, že mi není dáno. A že na tu nespravedlnost nemám sílu a raději půjdu tam, kde budu šťastnější. Protože mi to tak, jak jsem charakterově nastavená, skutečně celé ubližovalo.
A pak se přihodila nevídaná věc. Měla jsem na JAMU nejlepší kamarádku, která se po škole odstěhovala za tátou do Londýna. Jezdila jsem za ní na návštěvu a jednou jsme byly v baru. Chtěla, ať zazpívám. No, po pár skleničkách jsem skutečně zazpívala. (smích) A shodou okolností můj zpěv slyšel i syn vysoce postaveného pána a tato rodina se rozhodla, že mi pomůže. Protože se s Mary Hammond dobře znali, zařídili, aby mě přijala. Mary Hammond je ředitelka Royal Academy of Music, hlavní koučka ve spoustě muzikálových produkcí na West Endu... Jako teď si pamatuju, jak jsem jela do jejího sídla, kde jsem zabušila na to velké železné klepadlo jako z filmu. Byla jsem úplně malinká. (smích) Otevřela mi skutečná English Proper Lady s kamennou tváří. Představila jsem se, pozvala mě dál a řekla, ať počkám, že má ještě žáka. Nesla jsem si noty v deskách, doufala jsem, že mě třeba doprovodí na klavír. S žákem se po chvíli velmi mile rozloučila a usmála se na něj. Zabouchly se dveře a ona nasadila kamenný výraz, byla jako led, jen mě poslala dál. V mých očích ta místnost, kam jsme došly, vypadala jako oválná pracovna. (smích) Sedla si k oknu za křídlo, založila ruce a řekla jen: sing! Já nevěděla co, jak… Just sing! Začala jsem zpívat Fantoma opery, pak Wicked… A ona stále mlčela. Opravdu dlouho mě dusila, a pak pronesla: you‘re very good. A od té chvíle se se mnou bavila naprosto normálně.
Takže jsi prošla! A jak to pokračovalo dál?
Navštěvovala jsem její hodiny a pomalu jsem se dozvídala, jak si ji najímají bohatí lidé, aby učila zpívat jejich děti, a jak si myslela, že jsem další taková. Že jí přijde hrozné, že děti bez talentu zabírají místo a čas těm, kteří sice talent mají, ale nemají bohaté rodiče, takže si ji nemohou dovolit. Dala mi opravdu velkou školu. Prováděla mě technikou belting, kterou se zpívá na West Endu. Celá stáž pro mě byla podstatná v tom, že mi Mary Hammond dodala sebevědomí. Vrátila mi pocit, že můžu věřit tomu, že jsem dobrá. Naučila mě nepochybovat o sobě. Když uzná můj talent člověk takového postavení, člověk, který vedl Adele nebo Chrise Martina, když mi věnuje svůj čas, protože čas je to nejcennější, co máme, ne peníze, tak jsem si řekla, s prominutím: kašlu na ty produkce a vlivné lidi, kteří si myslí, že můžou všechno. Já jsem vrchní pochybovač o vlastním talentu. Nerada se na sebe dívám, nerada se poslouchám, protože pořád vidím chyby. Ona mi nesmírně pomohla. Dodala mi sebedůvěru. Na její popud jsem v Anglii šla dokonce do The Voice UK. Byla jsem vyklepaná, protože pořád tu je ta jazyková bariéra. Já jsem se ani tak nebála o to, co tam předvedu, jestli zazpívám dobře, ale o to, jestli jim budu rozumět. V tom jsem se necítila komfortně. A to umím anglicky dobře!… Byla to pro mě další neuvěřitelně skvělá zkušenost, navíc jsem získala srovnání, jak to v podobných soutěžích chodí u nás, a jaký komfort je v zahraničí. Postoupila jsem do několika dalších kol, celou dobu se nám věnovali hlasoví kouči. Přístup všech byl ohromně milý, vše fungovalo… Moc ráda na The Voice vzpomínám.
Není to tak dlouho, co světlo světa spatřila tvoje nová kapela. Jak se to celé zrodilo?
Když jsem se nastěhovala do Olomouce poté, co jsem dostala angažmá v Moravském divadle, seznámila jsem se s Filipem Tailorem. (hudebník, pedagog, spoluzakladatel Hudebního Institutu, pozn. red.) Začali jsme spolu vystupovat a já jsem už tehdy cítila, že bych jednou chtěla vlastní kapelu. Filip mě pak přizval jako záskok do zábavové kapely Jamr‘s, kde jsem se seznámila s bubeníkem Romanem Mlynářem, saxofonistou Peťou Chrobákem a kytaristou Jardou “Jeffem” Novákem, který k nám posléze přizval baskytaristu Tomáše Hambálka. Vždycky bylo mým snem mít vlastní kapelu. Přála jsem si, aby si lidé jednoho dne zpívali naše písničky. Ale vždy jsem to celé dala k ledu, protože jsem si říkala, kdo by poslouchal nějakou Tichánkovou. (smích) Jenže pak jsme začali tvořit s Filipem, do toho mě oslovil kamarád z Brna, jestli něco nenahrajeme. A pak přišel covid a paradoxně se na mě v té době obracelo více a více lidí, jestli jim někde nezazpívám. Tak jsem si řekla, že by mě tedy asi někdo poslouchal. (smích) A oslovila jsem kluky, s nimiž jsem hrávala, s tím, že chci vystupovat pod svým jménem a že bych měla ráda svou jedinečnou kapelu s názvem For Good. Je to název mé a mé kamarádky z Londýna nejoblíbenější písničky, je z muzikálu Wicked a v překladu to znamená navždy dobrý. Ovšem pro nás jsem chtěla, aby se kapela psala 4GOOD, což mi přišlo hezčí, údernější… Kluci na to kývli a jsme tady. A doufám, že nám to dlouho vydrží! (smích)
FOTO: Daniel Schulz
Co pro tebe znamená hudba?
Hudba je můj život. Divadlo je mou součástí, mým posláním, ale bez hudby si život nedokážu představit. Provází mě na každém kroku. A možnost předávat ji lidem mi přináší pocit naplnění. Ta výměna energie mezi pódiem a hledištěm je fantastická. A skutečně bych byla ráda, kdyby se nám jednoho dne podařilo, aby si lidé naše písničky zpívali. Vím, je to dlouhá cesta, já jsem totiž hlava paličatá, a tak nepřijmu vše, co se nabízí. Potřebuju zůstat svá. Naše hudba i kapela mají osobitost, všichni dáváme do naší muziky duši a srdce a já nechci, ať nás o to nějaký byznys připraví. Nekývnout na všechno znamená nemít cestu tak vydlážděnou, ale to se nedá nic dělat. Kolikrát jsem si říkala, že to vzdám, že není fér, když má někdo jméno už ve dvaceti a přitom nic neumí, jen udělal nějaký skandál… Ale teď už to takto nevnímám. Co ten člověk má za život, co má z toho, že je označován jako celebrita? Navíc sláva je tak pomíjivá! Vystavět kariéru na tom, že o mně někdo mluví jako o celebritě? Ne, díky. Mnohem radši budu vnímaná jako kvalitní umělec. Jako kvalitní herečka a kvalitní zpěvačka. To je nejvíc.
Působíš neustále optimistickým dojmem. Už jsme narazily na to, že seš tak zkrátka nastavená. Jak ještě vidíš sama sebe? Jaká jsi? Kromě té paličatosti…
Jsem pozitivní požitkář. Jsem člověk, který se snaží vychutnávat si život tady a teď, protože zítra může být všechno jinak. Jsem pozitivní člověk a zaplaťpánbůh to není maska. Já se s tím vážně asi narodila. Předávám lidem pozitivní energii a dělá mi to radost. Ale umím přiznat, když nejsem v pohodě. A to si myslím, je také dobře. Každý máme moment, kdy chceme být ze všeho nejvíc doma a brečet do polštáře. Jsem normální lidská bytost, takže někdy se cítím i špatně, aby si někdo nemyslel, že se směju za všech okolností. Miluju svou rodinu, jsem přátelská, společenská a někdy trochu praštěná. (smích)
Jak ráda trávíš volný čas? Co děláš, když nestojíš na jevišti nebo na pódiu?
Jsem s rodinou, s přítelem, s přáteli. Jsem dost akční a činorodý člověk, takže pořád potřebuju někde být, neustále vymýšlím nějaké výlety. A ráda hraju golf. Když se potřebuju uklidnit, miluju jít si pinkat do bílého míčku na zelený trávník a nic neřešit. Mrzí mě, že na něj nemám tolik času, kolik bych chtěla, protože je to pro mě opravdu nejlepší relaxace. A obecně se každý den snažím prožít naplno. Mám to štěstí, že každý můj den je jiný. Za to vděčím rodině, přátelům, divadlu a hudbě. Neumím si představit jiný život…
ÚVODNÍ FOTO: Pavel Jedlička
