Na chvíli zavřete oči a představte si mechanismus ozubených koleček v hodinách. Jsou propojená a vklíněna jedno do druhého. Stačí málo, vypadne součástka a celý systém přestane fungovat. A stejné je to i s naším tělem. Zkuste mu zkrátka naslouchat, tomu tikotu, které se se dere z vašeho nitra.
MUDr. Kateřinu Cajthamlovou zřejmě není třeba dlouze představovat. Spoustě z vás při přečtení naskočí v hlavě červená kontrolka a instinktivně si překontrolujete obsahy svých spíží. Mnozí z vás tuto lékařku znají z televizních obrazovek jako nekompromisní a tvrdou bojovnici proti nezdravým potravinám a likvidátorku nadupaných ledniček. My v redakci jsme po pár větách s paní doktorkou velmi rychle zjistili, že není žádný přísný kat, ale sympatická dáma se smyslem pro humor a jiskrou v oku.
Od útlého mládí byla vedena k mnohačetným sportovním aktivitám a zdravému stravování. Vystudovala fakultu všeobecného lékařství na UK v Praze. Na počátku své kariéry pracovala jako internistka ve Státním ústavu národního zdraví, nyní Nemocnice Na Homolce. V roce 2001 otevřela nestátní zdravotnické zařízení se zaměřením na prevenci a léčbu interních chorob a provozuje ji dodnes. Ve své praxi se zabývá také homeopatií a psychosomatickým pozadím nemocí, které pomáhá odkrývat pomocí systemické psychoterapie.
Značná část lidí vás zná především z pořadu Jste to co jíte. Málokdo vás však zná jako osobnost. Kým se cítíte být?
Tady se ptáte na něco, čemu se v systemice (psychoterapeutický směr, kterým se zabývám) říká „sebedefinice v závislosti na kontextu“. V případě „televizní doktorky z pořadu JTCJ“ jsem si tedy vytvořila sebedefinici, že „jsem lékařka, která chce lidem, kteří se trápí svou postavou nebo zdravotním stavem, pomoci najít příčinu, která je v jejich případě hlavní – buď nedostatek pohybu, odpočinku, nedostatek kvalitních živin, vitaminů či pravidelnosti ve stravování, případně jim pomoci odstranit důsledky nadbytečného chronického trápení čí genetické zátěže. Prostřednictvím TV pořadu, do něhož se dobrovolně přihlásili, jim chci pomáhat nastavit si realistický cíl a provázet je na prvních krůčcích k novému životnímu stylu, nadhledu a odstupu.“ Z hlediska obecné sebedefinice svého přístupu k pacientům mám cíl „být lékařem, který rád objevuje spolu se svými pacienty efektivní a dlouhodobě udržitelnou cestu k jejich fyzickému, emočnímu, mentálnímu i sociálnímu zdraví a pomáhat jim smířit se s limitujícími faktory a udržet si radost ze života a vztahů“. Vyberte si tedy, prosím.
V pořadu Jste to co jíte, jste účinkovala spolu s panem Ing. Havlíčkem. Jak se vám s ním spolupracovalo? Vypadali jste jako velmi sehraný tým...
To mám radost, že jste poznala naši týmovou sehranost. S Petrem jsem se znala dávno před pořadem, spolupracovali jsme rádi, obohacovali jsme se různými pohledy na zdraví a stravování našich svěřenců a sdíleli jsme názory na řadu věcí týkajících se „obecného pohledu“ na diety, hubnutí a celý bussiness založený na této oblasti. Byli jsme a jsme přátelé a nemuseli jsme se nijak složitě sehrávat, protože se výhodně doplňujeme.
V posledních pár letech se velice rozmohl „trend“ zdravého stravování. S tím také úzce souvisí experimentování s vegetariánstvím, veganstvím či vitariánstvím. Všechno jsou to dosti specifické životní styly. Jaké na ně máte názor? Měla jste již v lékařské péči pacienta, který by byl vyznavačem některého z těchto stylů stravování?
Ve všech případech jde o filosofické směry, často zatížené fanatismem svých zastánců. Oporu v klinických a populačních studiích má pouze takzvané „smíšené vegetariánství“, které je zdraví prospěšné pouze v „obohacené“ variantě s přídavkem ryb, mléčných produktů a vajec. Ostatní směry jsou, zejména pro děti, dospívající, některé nemocné (onemocnění trávicího traktu či alergici), těhotné a kojící, směry vysloveně škodlivé. Bez dietních doplňků se tyto filosofické směry neobejdou a jde tedy spíš o zbožnění od reality odtržených „ideálů“ než o racionální, zdraví prospěšné způsoby stravování. I proto se jim říká „alternativní typy výživy“. Ve vztahu k malým dětem jde v některých případech (veganství a makrobiotika) o týrání svěřené osoby. Mezi pacienty mám oběti rodičů veganů nebo zoufalé partnery či partnerky fanatických vitariánů či „dýchačů“. Tito rozumní a normálně se stravující se snaží (většinou marně) ochránit a dovyživit své trpící děti. Fanatismus ale nenaslouchá logickým argumentům ani stížnostem pediatrů a rozumných členů rodiny. Tady je každá rada drahá a těmito škodlivými filosofiemi nakonec trpí všichni zúčastnění – členové rodiny i zainteresovaní profesionálové bývají bezmocní.
Jak byste specifikovala pojem: zdravý životní styl?
Je to to, co individuálnímu jedinci pomáhá udržet mu všechny aspekty zdraví, rozvíjí jeho vrozený potenciál k optimu a pomáhá mu snášet a kompenzovat stresové situace a zátěž obecně. Neexistuje „stejný zdravý životní styl pro každého“ – tento pojem totiž mění vlivem věku a změn podmínek života konkrétního individua svůj obsah. Tedy ani jednotlivý člověk nemá celý život jeden „zdravý životní styl“. To, co mu je prospěšné ve fázi růstu a vývoje mu buď už nestačínebo může i vadit v etapách dalších. Velmi podstatnou částí zdravého životního stylu je otužování proti faktorům vnějšího prostředí a rozvoj vrozených schopností i psychohygiena a odpočinek. Ale o tom se v médiích dočtete jen velmi málo. Není to totiž populární a dobře prodejné tak, jako „jednoduché diety do plavek pro každého“.
Jídlo je dar i prokletí. Dobré a zdravé potraviny mohou udělat s lidským tělem zázraky a ty špatné napáchat spoustu škody. Jak se nejčastěji stravujete vy sama? Máte ve svém jídelníčku i nějaké „ prohřešky“?
Není nic takového jako „zdravá“ nebo „nezdravá“ potravina – rétorika „diet“ připomíná dřívější náboženská pravidla a je vlastně povrchní, mnohdy směšná, často i hloupá a škodlivá. Snižuje sefereflexi a pocit sebeúcty i pocit práva na vlastní životní cestu a rozvoj. „Prohřešky“, „sebeovládání“, „hřešení“, „utrpení“, „selhávání“, „přiznávání se“, „celoživotní boj“ a „vůle“, „vina“, „špatný osud“, víra v „zázračný prostředek“, „půst a odříkání“…to vše jsou slova a obraty, které se ve slovníku nekriticky věřících a následovníků nějaké filosofie (často odtržené od aktuální reality) objevují po tisíciletí. Dietáři se chovají jako sekta a já nejsem, naštěstí, příslušníkem této ubohé sekty. Takže když mám hlad, najím se toho, nač mám chuť a vybírám si věci, které jsem zhodnotila jako pro mě prospěšné a chutné. Netýrám se a neponižuji, nesrovnávám se a nesoutěžím v pomyslném „boji o ideální postavu vážící tolik a tolik kilo“. Příjem potravy a její výběr je na vůli velmi málo závislý hormonálně řízený stereotyp, který reflektuje potřeby organismu v aktuální zátěži a stavu. Doma mě vedli k pravidelnému stravování, neříkalo se tomu „zdravá strava“. Jedlo se dosyta, ale střídmě z hlediska masa, protože to za socialismu moc nebylo, ryby dodával tatínek, jehož hobby byl rybolov. Vzhledem k tomu, že jsem zdravá a cítím se dobře taková, jaká jsem, nemám důvod měnit své, rodiči a prarodiči vštípené a užitečné stereotypy ve svém stravování. A nepovažuji své „chutě“ za žádný „hřích“.
Řada lidí si často myslí, že když si koupí výrobky s cedulkou LIGHT, udělá tělu velkou službu a jí dietní (správnou) potravinu. Osvětlíte nám, co to vlastně termín „light“ znamená?
„Light“ je anglicky „lehký“, jde o cizojazyčný termín, který znamená také světlý a je považován za synonymum slov „zdravý a dobrý pro dietu“. Může se jednat o výrobek ředěný, zbavený části živin či přidaných látek (odtučněný, méně slazený, méně solený). Termín je marketingové označení potravin „na zhubnutí“, stejně jako „fit“ potraviny. Je to občas legrační (třeba slanina light, majonéza light, ovocný – ředěný – nektar) číst si, jak potravina rozředěná a dřívější terminologií „ošizená“ je promována jako „lepší“ než jiné. A bývá proto i dražší. Prostě dokud je poptávka, je i nabídka. Je dobré přečíst si složení výrobků „light“ a porovnat jejich nutriční hodnotu s normální potravinou a zhodnotit jejich „přínos“ pro konkrétného strávníka.
Jste velmi živelná a energická dáma. Pokaždé, když vás vidíme na televizní obrazovce, cítíme z vás obrovský příval pozitivní energie. Jak se udržujete v dobré náladě? Máte na to svůj osobní recept? A existuje něco, co vám spolehlivě vždy vykouzlí úsměv na rtech?
Prý mám „charisma“, ale to měli i lidé jako Stalin nebo Hitler či Jan Hus – můj vzor. Být „mediální“ není výhoda, spíš naopak. Lidé vás vnímají jen jako „roli“, případně plochý symbol. Jsem ráda, že jste ze mne cítili pozitivní energii. Řada mých pacientů tvrdí, že si ke mně chodí pro infuzi radosti ze života. A to mne těší. Dobrá nálada je zvědavost na každý další den, pocit radosti z kontaktů a výzev, ale i klid rozjímání a odpočinku. Dobrou náladu si musíte „hlídat“, udržovat a pěstovat. Proti strachu z budoucnosti nastavit odvahu čelit překážkám, proti smutku a nudě postavit koníčky a přátele. To jsou mé zdroje energie, kterých si vážím a které si udržuji. Úsměv na rtech mi nic „nekouzlí“, usmívám se ráda a často. Zejména, když dokončím nějaký zajímavý projekt, když zažiji krásné setkání nebo si přečtu poutavý příběh nebo moudrý citát. Raduji se z toho, co zažívám a mám a nezávidím, nežárlím, nesoutěžím a nejsem sentimentální. Miluji život v jeho rozmanitosti a ráda pozoruji svět a jeho proměny a krásy. Asi toto vše mě nabíjí. A tomu všemu denně děkuji.
Být lékařkou je podle nás životním posláním. Je to velmi těžká a zároveň krásná práce pomáhat lidem. Věděla jste již od dětství, že se stanete doktorkou?
V dětství jsem chtěla být penzistou, jako můj milovaný laskavý dědeček. Ten mi totiž vysvětlil, proč má čas na koníčky, pravidelný režim i „dost peněz“, které si chodil vybírat na poštu. Byl penzista. Hezké, byl velmi pokorný a skromný. Můj strýc, lékař a chirurg, zase vyprávěl o radosti těch, kteří měli nějakou bolest, kterou operatér vyléčil, o zachráněných miminkách a o šťastných vyléčených onkologických pacientech. Nevyprávěl o neúspěších medicíny, vyprávěl o vítězstvích vědy a spolupráce lékaře s pacientem. Jeho vyprávění byla plná zázraků uzdravení a detektivních příběhů diagnóz s dobrými konci. Strýc byl vítězný válečník na poli chirurgie. Inspiroval mě a motivoval i ve chvílích, kdy jsem se učila složitou anatomii, fyziologii a patologii lidského těla. Dával mi vzor, ukazoval cestu a vysvětloval smysl lékařovy práce. Jemu děkuji za schopnost potěšit umírající i jejich příbuzné, i za důvěru v heslo, že „lékař léčí a pacient se uzdravuje“. Strýc Otakar byl zkrátka formát. Díky němu vím, že být lékař bojující spolu s pacientem o uzdravení je moc krásné.
Na začátku kariéry jste se zabývala také homeopatií. Jaký máte názor na různé alternativní směry v medicíně?
Zmiňovaný strýc Otakar mě učil pokoře. Říkal: já fakt nevím, co zabere. Někdy to jsou bylinky, jindy vlídné slovo a naděje, někdy operace a někdy lék. Někdy je třeba použít vše dohromady a vážně nezáleží na tom, co bylo to „hlavní“, hlavně, když se pacient uzdraví a je mu lépe. A tak to je s akupunkturou, šamanismem, ajurvédou i homeopatií či bylinkami. Je důležité najít to pravé pro konkrétního pacienta. A nejlepší je, když si pacient sám vybere a drží se nějakého principu, za který bojuje a jemuž věří. Slovy mého strýce: Každý nejlépe pozná, co mu pomáhá a co škodí. My jen musíme znát čím dál víc, ale také vědět, kdy dát ruce pryč a nechat přírodu a vůli po životě, aby nám pomohla. Strýc byl pokorný a zvědavý, věřil vědě i svým pacientům. Možná právě proto byl tak úspěšným a milovaným lékařem. A proto je dodnes mým vzorem. Lidskosti, profesionality i etiky lékaře.
Nově také účinkujete v pořadu DoktorKA. Nám se líbí pojetí a koncept – nenásilnou formou lidem vysvětlujete, jak to v těle funguje a na co by si pacienti měli dát pozor. Jak vznikl nápad vytvořit takový program?
S pořadem „Dr. Oz“, který je licenčním předobrazem DoktorKY jsem se seznámila za své návštěvy v USA. Byla jsem nadšena, když jsem se dozvěděla, že licenci zakoupila Česká televize a dojalo mě, že si dramaturgie i režiséři a scénaristé vybrali mě jako moderátora. Pořad považuji za velmi užitečný, protože ukazuje cestu, možnosti a příběhy s dobrým koncem. Jsem šťastná, že mohu být jeho součástí a malým kolečkem v obrovském soukolí těch, kteří sbírají příběhy, chystají věrné silikonové modely, oslovují odborníky a zpracovávají medicínská témata po dobu roku před tím, než se zapnou kamery v největším natáčecím studiu České televize a ponoříme se do „velké neznámé“ Medicíny. Považuji za zázrak, že smím být u toho a mám radost ze všech mailů, telefonátů i reakcí diváků. Děkuji všem, že DoktorKA má už třetí řadu.
Prozradíte, jak vypadá vaše klasické ráno a čím se obvykle nastartujete na celý den?
Vstávám brzy a většinou se budím dřív, než zazvoní budík, který si nařizuji spíš „pro jistotu“, vstávám i o víkendu kolem šesté. Zaliji květiny na balkoně, uvařím si zelený čaj se zázvorem a citronem, nakrájím papriku, nachystám knäckebrot se šunkou a volským okem, v klidu se vysprchuji, najím a nalíčím, vyberu si oblečení podle počasí a nálady, na Českém rozhlasu Dvojce si poslechnu „Jak to vidí“ a vyrazím do práce. Start do celého dne mi oblažuje ptačí zpěv, slunce v ložnici (mám ji na východ) a šumění větru, zvuky probouzejícího se sídliště nebo moudré názory hostů pořadu – a často všechno dohromady. Jsem ranní ptáče a rána miluji.
Napsala jste řadu knih, jmenovitě například: Nebezpečný svět kalorií, nebo Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky. Co vás inspirovalo k napsání těchto knih? Chystáte se vytvořit další díla?
K napsání zmiňovaných knih mě vždycky někdo přemluvil. Pohádky vznikly z článků v časopise Máma a já, Nebezpečný svět kalorií inicioval můj spolužák, docent Středa s mým obdivovaným profesorem Rajko Dolečkem a teď chystám na popud edice Vyšehrad knížku o výchově a vedení dětí 21. století, protože můj milovaný doktor Matějíček už nežije a jeho posední kniha Rodiče a děti vyšla naposledy před revolucí, tak je možná čas, reflektovat změny v této oblasti po téměř třiceti letech. Na tuto práci se moc těším.
Jak vidíte problematiku poruch příjmu potravy? Je to bohužel docela rozšířený fenomén, hlavně u mladých dívek a chlapců. Má podle vás svůj podíl viny na danou problematiku také vliv dokonalých těl z obálek lifestylových magazínů a médií?
Za doby mého studia – v osmdesátých létech minulého století – byly poruchy příjmu potravy výhradně doménou dospívajících dívek a trpících byla sotva čtyři procenta pubertální dívčí populace. Tehdy byla normální konfekční velikost dospělých žen 42 B a bylo málo rozvodů. Učili jsme se, že typickou rodinou, která generuje anorektičky, je kombinace úzkostná matka – nepřítomný otec. Těchto rodin přibývá a přibývá i vykořeněných dětí, které chtějí kontrolovat svůj život a zaútočí na to jediné, co domněle mají pod kontrolou – na vlastní postavu. Normální konfekční velikostí se stala velikost dříve dětská – 36 nebo 38. Anorexie, bulimie i orthorexie přibývá u obou pohlaví tou měrou, jakou se zvyšuje počet rozvodů a narůstá počet vykořeněných dětí – i tou měrou, jakou televize i časopisy promují vychrtlé a hubené modelky, moderátory, herce a zpěvačky jako normu a vzor. Přibývá císařských řezů a redukčních diet, přibývá potratů a neplodných stárnoucích žen i hubených neurotických hochů. To vše dokazuje, že velikosti 36 až 38 nejsou konfekční velikost matek či silných mužů, ale nedospělých dívek a podvyživených žen a mládenců. Pro jedince s poruchou příjmu potravy mám tento vzkaz: řešte svůj vztah sami k sobě a ne svou postavu, mějte se rádi takoví, jací jste, a nechtějte být „někým jiným“. Potomky rotvajlerů nemohou být chrti. A rotvajler je krásný, pokud je rotvajlerem, ale je nešťastný a nemocný, chce-li vypadat jako chrt. Nejde to. A chrt i rotvajler jsou krásní a šťastní psi, jsou-li zdraví a veselí a jedí to, na co mají chuť a v množství, které odpovídá jejich stavbě těla a aktivitám...
Ve své praxi se zabýváte také psychoterapií. Být duševně vyrovnán je jeden z nejdůležitějších aspektů v našem životě. Na jaký druh psychoterapie se zaměřujete? Kdybyste měla tu možnost se setkat s velikány typu Freud, Adler, Horneyová, Pavlov, Frankl... o čem byste si s nimi ráda pohovořila?
Zabývám se subjektivistickým, radikálně konstruktivistickým směrem psychoterapie, který se nazývá systemika. Poděkovala bych zmiňovaným předchůdcům za to, že osvobodili psychiatrické pacienty z okovů, ve kterých je držela inkvizice i minulé století, za to, že dali prostor snům, přáním, sexualitě, podmíněným reflexům i naději na zlepšení deprese, na vyřešení stresů a na integraci citlivých, týraných nebo zanedbávaných dětí i dospělých do takzvaně „normálního světa“. Ráda bych se zeptala pana Erika Eriksona na to, co by poradil osmdesátiletým (protože jeho vývojová psychologie končí věkem 65 let, ale my se můžeme dožít stovky) a pana Paula Watzlawicka z Palo Alta bych se zeptala na to, co říká na čtyřleté u internetu a na invazi teroristických činů a barbarských náboženství do světa 21. století. Udržet si nadhled, odstup a nezávislé kritické myšlení je stále větší umění. Ráda bych znala názor svých učitelů na to, kam směřuje současný svět plný násilí, povrchnosti a paradoxů. Pevně věřím, že by se spolu se mnou zasmáli absurditě našich masek a image i hloupým reklamám a trapným vzorům nefunkčního jednání ve světě velikých technických zázraků a možností.
Zajímavosti:
- Fakultu všeobecného lékařství UK vystudovala s průměrem 1,1- získala také cenu rektora
- Absolvovala dálkové studium homeopatie v Londýně, zabývá se systemickou psychoterapií
- V roce 2007 byla nominována v anketě TýTý v kategorii Osobnost roku, umístila se na 3. místě
- O 8 let později, v roce 2015 se zúčastnila již 7. ročníku taneční soutěže Stardance, po boku tanečníka Petra Čadka
- Její IQ je 156 – tedy hranice geniality
- Jejími největšími zálibami jsou: Sport, společenský tanec, judo, kanoistika, lukostřelba a šachy
