Patriku, měl jste odjakživa ambice na vlastní projekt?
Ačkoliv můj otec podnikal, já sebe jako podnikatele nikdy neviděl. Přišel jsem k tomu postupně, a to na základě pracovních zkušeností. Vydělával jsem si už při studiu gymnázia v Přerově a následně UTB ve Zlíně. Stavěl jsem střechy, vyzkoušel sales, marketingové pozice a hodně mě formovala práce plavčíka v Americe, kde jsem byl dohromady třikrát. Každá zkušenost mě někam posouvala a postupně jsem přicházel na to, co mě baví a co naopak ne. Uvědomil jsem si, že nemám úplně dobrý vztah k autoritám nad sebou a taky k monotónní práci. Víc a víc jsem chtěl zkusit něco svého a dokázat si, že jsem schopný něco vytvořit. Mám navíc štěstí, že jsem nikdy nebyl takový, že bych o věcech hodně přemýšlel. Vždycky jsem si raději řekl – vyzkouším to, nemám co ztratit.
Odkud se vzal nápad na sdílené koloběžky?
Z Ameriky. Cestovali jsme s partou kamarádů po západním pobřeží a řešili klasické problémy, kdy ten chce to a druhý zase ono. Celé to vzniklo tak, že se všichni chtěli najíst a já neměl hlad *smích*. Zároveň jsem chtěl do těsného harmonogramu vměstnat návštěvu nedaleké pláže, protože jsem byl tou dobou posedlý surfováním. Byla v relativně těsné blízkosti, ale daleko na to, abych tam došel pěšky. Potřeboval jsem nějaké přibližovadlo, ale auto nepřipadalo, kvůli tragické dopravě v Americe, v úvahu. Měl jsem ale štěstí a potkal koloběžku. Nikdy jsem nebyl jejich fanda, přesto jsem si stáhl aplikaci, registroval se a asi za dvě minuty jel. Pěšky by mi cesta na pláž zabrala asi hodinu, koloběžkou jsem tam byl za 20 minut. Zaujalo mě, jak skvělý prostředek na přesun po městě to je.
Jak jste řešil financování Eagle Scooters? Máte v zádech investora?
Musím upřesnit, že v době, kdy nápad vznikl, jsme byli všichni ještě studenti a neměli dost financí, abychom vše realizovali podle představ. Původně jsme plánovali, že vyzkoušíme crowdfunding. Z nápadu ale sešlo – celý proces by trval moc dlouho, a navíc máme službu, která je omezená lokací.
Nakonec jsme se rozhodli, že do projektu investujeme všechny své úspory a vezmeme si úvěr. Často se nám taky naskytly alternativní cesty, které nic nestály. Třeba design se vyřešil tak, že jsme oslovili designérskou školu, představili řediteli náš nápad a řekli mu, že ti, kteří nám design udělají, s námi mohou v budoucnu spolupracovat. A je tomu tak – kromě interního týmu pro nás dělají i dva lidé z dané školy. U aplikace jsme zase prodali část procent firmy programátorům, kteří apku vyvíjeli.
Nakonec se ale objevil i investor, který do koloběžek vložil další část financí.
Zúčastnili jste se pro získání investora nějakého akceleračního programu, pitchingu apod.?
Poslali jsme na vlastní pěst asi 120 e-mailů různým lidem a do různých firem. Chtělo to trochu drzosti, protože tehdy ještě ani neexistoval funkční prototyp koloběžky. 119krát nám jako odpověď přišlo ne. Ale i z odmítavých odpovědí jsme hodně vytěžili. Lidé si všimli toho, že máme drive a nadšení, a i když nám třeba nepomohli finančně, dali nám kontakt na někoho jiného nebo nám poradili. První, kdo nás obrovsky posunul, byl Martin Hausenblas z Liftago. S tím jsme se dokonce sešli na (původně) 15minutovou schůzku. Nakonec jsme se dočkali 45 minut nabitých jeho zkušenostmi. Nebylo to žádné mentorství. Upřímně nám řekl, že na to, abychom s ním řešili byznys, ještě nemáme, ale poradil nám, na co se máme zaměřit a předal nám cenné rady.
Tito lidé taky často neinvestují do projektu, ale do těch, kteří za projektem stojí. Musí z vás cítit nadšení, to, že jste do projektu zamilovaní, věříte mu a neděláte vše jen s vidinou toho, že za rok budete jezdit ve Ferrari a cestovat po světě. To není dlouhodobě udržitelné.
Máte s tím vlastní zkušenost?
Vždy, když jsem se vrátil z Ameriky, přišel jsem s něčím novým. První projekt ještě při škole nevyšel z legislativních důvodů, u druhého toho bylo víc. Hlavní problém ale byl, že jsem v té době chtěl mít urputně něco svého a šel za tím až moc. Navíc na mě dost působily sociální sítě a dokonalý instagramový život. Představoval jsem si, že za rok budu mít miliony a vlastnit drahé auto. Teď už vím, že když má člověk takový plán, projekt ho ale nebaví a dělá to čistě kvůli penězům, není v tom budoucnost. V tomto ohledu mě hodně naučili Američané, kteří mají velmi zdravý vztah k penězům a nejsou příliš materialističtí. Potkal jsem lidi, kteří vlastnili majetek v hodnotě několika desítek milionů dolarů, ale nebylo to na nich vidět. Neukazují své bohatství za každou cenu.
Patriku, často v souvislosti s Eagle Scooters mluvíte v množném čísle. Pomáhal vám někdo s rozjezdem a kolik vás je v týmu aktuálně?
Nerad se stavím do pozice CEO, který všechno vybudoval sám. Věřím, že je vždy dobré mít kolegu, který vám dá jiný pohled na věc, klidně řekne, že to, co děláte, je hloupost a navrhne vám jiné řešení. Od začátku jsem proto spolupracoval s různými lidmi, ne ve všech případech jsme se ale dohodli. Řešily se přehnané podíly ve firmě, nedostatečné pracovní nasazení apod. Nakonec jsem narazil na mého současného kolegu, Aleše Peroutku, se kterým pracuji už skoro dva roky. A máme ještě další čtyři kolegy. Nechci říkat klasické klišé, že jsme rodina, ale v podstatě je to tak. Proto o Eagle Scooters mluvím jako o nás.
Proč jste se rozhodli začít s koloběžkami v Olomouci? Bylo to čistě byznysové rozhodnutí, nebo je tam osobní vazba k městu?
Olomouc vycházela poměrně dobře v obou směrech. Je to čtvrté nejnavštěvovanější město v republice, žije tu asi 100 tisíc obyvatel a 30 tisíc studentů, což je naše nejryzejší cílová skupina. Navíc i geografie a infrastruktura jsou v Olomouci super. Jsou zde cyklostezky a z hlavního nádraží se dostanete až na druhou stranu Olomouce čistě po nich. Pro koloběžku ideální.
Osobní složka ale hrála taky roli. Bydlím v Citově, což je vesnice kousek od Olomouce, a v Olomouci jsem strávil část dětství. Navíc, když jsme rozjížděli Eagle, potřebovali jsme místo blízké našemu bydlišti. Bylo nám jasné, že kvůli servisu a dalším věcem budeme pravidelně dojíždět. A je rozdíl, jestli jedeme 20 minut do Olomouce, nebo třeba hodinu do Brna.
Eagle Scooters jsou v Olomouci od jara 2020. Jak dlouho trvalo, než jste koloběžky pustili do ulic a čím vším jste si vy sám prošel?
S byznys plánem jsme začali v říjnu 2018. Od té doby jsem si prošel úplně vším. Od servisu koloběžek, kdy jsem trávil hodiny v garáži, několikrát je rozebral a zase skládal. Řešil jsem svážení i rozvážení koloběžek po městě a testoval mobilní aplikaci. Zkoušel jsem jízdu v nejrůznějších terénech a zjišťoval, co koloběžka vydrží. Mít kompletní přehled o všem ale vnímám jako neuvěřitelně dobrou věc při náboru zaměstnanců. Vyzkoušel jsem, co každá práce obnáší, můžu kolegy zaškolit, a protože už vím, co funguje, dám jim i relevantní rady. Sám si téhle vlastnosti u jiných podnikatelů vážím.
Kdo je vaším vzorem?
Elon Musk a Nikola Tesla. Musk s bratrem vytvořili sami celý PayPal, kdy v jednom newyorském pokojíčku na střídačku spali a na střídačku programovali. Sám si prošel tím nejhorším, když člověk nespí, nemá za to, co dělá, peníze a dává do toho všechen svůj čas. Také je mi sympatické, že vydělal spousty peněz na prodeji, ale potom se nebál vše investovat do Tesly. Věřil, že to má smysl. No a sám Nikola Tesla byl jednoduše génius*smích*.
Jak šlo vlastní podnikání dohromady se studiem vysoké školy? Máte nějaké tipy, jak na to?
V době, kdy jsme rozjížděli Eagle Scooters, jsem studoval čtvrtým rokem bakaláře. Dodělával jsem jen jeden předmět a připravoval se na státnice, což nebylo dohromady s prací tak hrozné. Obecně jde ale hlavně o nadšení, které vás táhne celou dobu dopředu. A taky se člověk musí naučit, jak na sebe. Já třeba pracuji raději večer. Přes den jsem řešil školu a večer měl čas na práci. Je taky důležité si věci dobře plánovat. A být schopen tomu něco obětovat.
Volného času asi moc nemáte, ale když už, jak ho trávíte? Využíváte k odpočinku třeba i jízdy na koloběžce?
Jsem hodně sociální člověk. Mám rád skupiny lidí, rád si povídám a probírám věci. Na druhou stranu, když je člověk denně s lidmi v kontaktu a odpovídá jim na desítky e-mailů, ne vždy na ně má náladu ještě po práci. Sám rád běhám, chodím na procházky do lesa, poslouchám podcasty. A mám neuvěřitelně rád hudbu. Ta mi hraje skoro nonstop. Naproti tomu nemám moc rád spánek *smích*. Nedívám se skoro vůbec na televizi a na seriály. Spíše než koloběžce dávám přednost chůzi. Člověk vyčistí hlavu, uvolní se a má spoustu času na přemýšlení.
Když už se jdete projít, kam v Olomouci to je?
Mám rád Poděbrady. Přestože jsou poměrně odlehlé, zahrnuli jsme je i do naší aplikace. Je tam klid a voda. A nesmím opomenout olomoucké parky.
Jaké jsou vaše plány do budoucna a čeho byste chtěl dosáhnout?
Z osobního hlediska bych si určitě chtěl v blízké budoucnosti koupit psa *smích*. To je teď má priorita. Ještě ale přemýšlím, jak péči o něj skloubit se stěhováním do Olomouce a prací. V roce 2020 jsem pracoval i 12 hodin denně, v sezoně od pěti ráno do půlnoci. Také bych se chtěl natrvalo odstěhovat do Ameriky. Láká mě klasický život – usadit se, založit rodinu, postavit dům, zasadit strom.
Z pracovního hlediska chci mít více firem. Neřekl bych o sobě, že jsem workoholik, ale pracovat mě baví. Zároveň to beru tak, že čím víc toho budu v rámci projektů dělat, tím větší budu mít přehled a zkušenosti a postupně mě práce bude stát míň a míň času.
Co byste vzkázal mladým lidem, kteří uvažují o vlastním podnikání?
Nepřemýšlejte tři měsíce, jestli a jak budete svůj projekt realizovat, ale jednoduše zkoušejte. Český školní systém nám vkládá do hlavy, že chyby jsou špatné, ale já si naopak myslím, že chyby jsou to nejlepší, co nás může potkat. Z chyb se člověk učí a sám jsem jich udělal za svůj život několik. Důležité ale je, dívat se na ně objektivně a kriticky. Nelitovat se, nefňukat, jít dál.
I když ale začínáte v mladém věku s vlastním byznysem, doporučoval bych jít na vysokou školu. Primárně kvůli kontaktům. Potkáte se zde s neuvěřitelným množstvím lidí, kteří znají další lidi a mohou vám tak otevřít dveře k těm, které v budoucnu budete potřebovat.
