Baru, jak dlouho se focení věnuješ?
Fotím v podstatě od mimina. Svou první fotku jsem vyfotila asi ve třech letech, kdy jsem si udělala selfíčko (smích). Dokumentovala jsem všechno, co se děje v mém okolí. Třeba že piju kakao na zahradě. Tehdy se fotilo na film, tak jsem potají "kradla" rodičům foťák a vždycky vyplýtvala celý film. Byli na mě tolikrát naštvaní, když už je to přestalo bavit, tak mi pořídili svůj vlastní foťák (smích). V dětství jsem chodívala s taťkou do již zaniklé fotoprodejny, která bývávala naproti Prioru (dnešní Galerie Moritz, pozn. red.). Bylo to hrozně super, vyvolávaly se tam i fotky, velmi mě zajímalo jak to funguje a jak se to všechno dělá. Aktuálně mě už tři roky focení živí. Začalo to po prvním ročníku mého studia digitálního designu na vysoké škole, kdy jsem ještě měla plno brigád. Věděla jsem, že to není to, co chci v životě dělat, tak jsem se začala věnovat pouze focení.
Na co se při focení nejvíce zaměřuješ? Jaký je tvůj styl?
Fotím nejčastěji lidi. A doma kočku (smích). Mám plný foťák mojí kočky, je to taková moje radost.
Jsou tvoje fotografie něčím výjimečné?
Výjimečné jsou snad jen protože focení není jen mou prací, ale ohromným koníčkem. Neuvěřitelně mě baví ten fakt, že nemám hranice, můžu fotit kdy chci a co chci. Nemám ani žádné nadřízené, jsem naprosto svobodná. K fotkám navíc sedám jen v okamžiku, kdy cítím, že teď je ten správný čas na to, je začít procházet a upravovat. Když nemám náladu, nejsem schopna najít ty nejlepší. Moje fotka mě musí oslovit v první sekundě, co ji uvidím.
Zároveň se snažím, aby v mých fotografiích bylo něco navíc, člověk na to musí mít cit. Ten se ale nedá naučit ze dne na den, fotograf musí najít tu srávnou cestu a fotit, fotit, fotit, neustále každý den. Jedině tak může být jeho práce vyjíměčná. Focení je o tom zachytit ideální stav, pocit, dojem. Jak stále říkám, dobrou fotku dělá fotograf, ne foťák. Nejde o techniku, i fotka z mobilu může mít ohromnou hodnotu.
Jak hodnotíš svůj dosavadní úspěch v kariéře fotografky?
Vlastně nevím. Ale když se ohlédnu na to, co všechno jsem prožila a měla možnost si vyzkoušet, tak docela ano. Během let se mi naskytly neuvěřitelné příležitosti, například vést své vlastní workshopy focení. Na začátku jsem ale chtěla dělat všechno najednou. Teď to vnímám jinak. Vím, že se mám stále co učit, tak na foto workshopy sama chodím a posouvám se.
Současně jsem ale hrdá, že se mi podařilo najít klienty z Prahy i zahraničí. Spolupracuji například s oděvními firmami nebo návrháři. Třeba ze Slovenska spolupracuji oděvní firmou Klotink, dále pak s módou pro maminky s dětmi Monisimo. Určitě ale neberu všechny nabídky, je pro mě hrozně důležité být s klientem na stejné vlně. Proto vždy, než nabídku příjmu, se s klientem sejdu. Tam zjistíme naše zájmy a buď nám to klpane, nebo ne.
Jak workshopy pod tvým vedením probíhají?
Moje workshopy probíhají většinou pod nějakou fotografickou akcí, například v rámci FotoŠkoda Fest. Zrovna nedávno jsme byli se skupinou lidí i v zahraničí, na fototripu v Rakousku a Itálii. Tato forma je mi velmi příjemná, mohu lidi lépe poznat a strávit s nimi více času. Fotili jsme především lifestyle, zaměřený na cestování, vzhledem k tomu, kde jsme se nacházeli. Bylo to vážně super, měla jsem tam i kamarádku Adélu Nevrlou, která nejen fotí, ale i natáčí. Společně se vzájemně doplňujeme a je to neuvěřitelně inspirující. To, že ji ve svém životě mám, považuji za další životní úspěch. Je mou obrovskou motivací.
Máš nějaký fotografický sen, za kterým směřuješ?
Sen mám asi jeden... Na stáří bych chtěla fotit podstatně méně, spíše focení učit. Ideálně bych chtěla přednášet na vysoké škole. Focení totiž není jen o tom "mačkat spoušť", tedy jen o technických záležitostech. Je to o nastavení v hlavě, najít ten správný okamžik a vyjádřit konkrétní pocit nebo myšlenku. A přesně toto bych studentům chtěla předávat.
Neuniklo mi, že fotíš také svatby. Dokonce jsem měla příležitost na jedné takové být a vidět, jak takové focení probíhá. Jak ses k tomu dostala?
Ano, to je pravda. První svatbu jsem fotila asi čtyři roky zpět pro mladý pár, kterým jsem již předtím fotila společné rodinné fotky. Byli spokojení a oslovili mě, zda jim nenafotím i svatbu. Vůbec jsem nevěděla, jak se to dělá, ale dopadlo to vlastně docela dobře! Tehdy jsem si vůbec neuvědomovala náročnost takového focení, takže tomu odpovídala i cena, kterou jsem si za to řekla... Bylo to myslím tisíc korun za celý den (smích). Nejvíce zkušeností mi ale přinesla svatba mé sestřenice. Její snoubenec pocházel z oblasti okolo Texasu, naskytla se mi tak příležitost fotit velmi zajímavý pár, který mi otevřel cestu do svatebního odvětví. Současně už svatební focení na další rok nepřijímám, potvrzených už mám asi jedenáct nebo dvanáct svateb, což je můj strop.
Kdo je tvojí největší foto inspirací?
Inspiraci vidím ve svých kamarádech. K cizím fotografům moc netíhnu, protože je osobně neznám. Inspirují mě především lidské osobnosti, né tvorba. Za mým úspěchem stojí lidi a komunita, ve které se pohybuju.
Kde můžeme v Olomouci vidět tvoji práci?
V Olomouci každý rok pořádám tzv. Štědrofocení. Za určitý poplatek fotíme s lidmi na dané téma, vybrané peníze poté zasíláme na dobrou věc. Minulý rok jsme tak podpořili třeba Nadační fond Krásná srdce pomáhají. Obecně se ráda angažuju do dobročinného focení, aktuálně dokončuji projekt Štastné a chlupaté, kdy vytváříme foto kalendář. Vybrané peníze poputují na pomoc osamoceným pejskům.
Jaké jsou tvoje plány do budoucna?
Až to půjde, chci odjet do Kanady. Uvidíme však, jaká bude situace. Pandemie se sice nebojím, ale respektuji ji.
A teď mimo focení... Co v Olomouci miluje Barbora Gajová?
Naprosto miluji Vídeňskou ulici. Tamní staré vily, je to jak v jiném světě. Olomouc má své kouzlo, je to tady opravdu doma. Současně s tím se mi hrozně moc líbí olomoucké Poděbrady a okolí. Z podniků mám velmi ráda Long Story Short, Kafe jak Lusk, kavárnu Cokolif a nebo nový Telegraph.
Skvělou práci Barbory Gajové hledejte na webu www.besignphoto.cz, či na jejím instagramovém profilu @barunkaga nebo @baru_love_photo.
Fotografie magazínu FotoVideo: zdroj.
