Jitko, jak se současně vyvíjí tvůj kariérní život?
Pokud bych to měla vzít se vším všudy, tak pracuju jako event manažerka ve Vědeckotechnickém parku, který spadá pod Univerzitu Palackého. Zde je mou hlavní pracovní náplní organizace konference UP Business Camp. Letos se koná poprvé online, a to kvůli vlivu epidemiologické situace a dalších opatření. I přes to si ale myslím, že byl opravdu dobrý nápad ji nerušit, protože její obsah je velmi zajímavý. To je tedy taková moje hlavní role.
Další mojí rolí je aktuálně pozice Head of HR v neziskové organizaci Loono, která se zabývá rozšiřováním povědomí o důležitosti prevence např. v oblastech kardiovaskulárních onemocnění a prevence v oblasti rakoviny prsu u žen a rakoviny varlat u mužů. Tam mám na starosti veškeré věci spojené s personalistikou.
Takovou další menší aktivitou je part-time v poradenské společnosti KPMG, kde funguju jako ambassador na Českém vysokém učení technickém v Praze, ke i aktuálně dálkově studuju. Tam mám na starost propagaci volných pozic a stáží v KPMG.
Jaká byla tvoje cesta do Vědeckotechnického parku?
Potom, co jsem dokončila bakaláře, jsem začínala ve VTP (Vědeckotechnický park, pozn. red.) na půl úvazku jako pomoc do týmu, co měl na starosti pořádání akcí. Po třech nebo čtyřech měsících, co jsem takto fungovala, mi ve VTP nabídli celý úvazek. Stalo se to hlavně proto, že kolega, co tu práci vykonával přede mnou, se stěhoval z Olomouce pryč. Tím pádem byla pozice volná a já ji obsadila.
Jak vypadá pracovní náplň event manažera ve VTP?
Nejdůležitější náplní zimního semestru je organizace UP Business Campu, v letním semestru je to soutěž pro začínající podnikatele Podnikavá hlava. Konference UP Business Camp se připravuje od léta do konce listopadu. Mimo tyto dvě velké akce se celoročně podílím na organizaci menších událostí, jakými jsou například networkovací snídaně pro naše nájemce kancelářských prostor. Do nedávna do mé agendy spadal i rozjezd nového projektu, který jsme nazvali Ph.D. Club.
Jaké to je pořádat tak velkou konferenci?
Nebudu lhát, je to velmi náročné (smích). Konference a eventy jsou specifické v tom, že jsou ohromně náročné na čas. Faktor času je naprosto stěžejní, protože když máme stanovený datum konference, nemůžeme říct pardon, my jsme to nestihli připravit, sejdeme se tady za měsíc. Představte si, že organizátoři olympiády by řekli sorry, my jsme to nestihli (smích). Když organizátor nestíhá, tak do toho zákonitě leje víc a víc peněz, aby se akce mohla uskutečnit, nebo aby tam alespoň někdo přišel.
A jaké to je? Vyžaduje to dovednosti z různých odvětví a dobrý tým, který se postará o specifické věci. Konkrétně mluvím o markeťácích nebo o lidech, kteří komunikují s partnery nebo řečníky konference. Plánování akce začíná tak, že si dáme dokupy timeline a pravidla fungování našeho týmu. Potom postupujeme na základě předem daných kroků - ty jsou časově ohraničené, víme, kdo za ně zodpovídá. Očekává se, že jednotlivé části budou splněny v termínu nebo alespoň co nejdřív po termínu, aby nešlo k tomu, že akce nabere časový skluz.
Vypadá to, že se častokrát můžete dostat do stresových situací. Jak ses se stresem dokázala vypořádat ty?
Já si myslím, že to nezvládám do teď (smích). Pokaždé se objeví nějaká nová věc, která je nečekaná a nejde se na ni připravit. Tak se snažím poučit z minulého roku a nějakým způsobem na tom stavět dál, je ale vždy třeba počítat s tím, že se něco může pokazit. Čím víc se akce blíží, tím víc je to stresující. Není to příjemné, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout. Někde jsem četla nějakou statistiku, že event manažeři jsou třetí v žebříčku nejvíce stresujících povolání ihned po vojácích a hasičích (smích). Už nevím, jaký to byl zdroj, ale dost mě to pobavilo.
Pamatuješ si, jaká byla tvoje první událost, kterou jsi pořádala?
Když pominu malé události ze střední školy, což bylo třeba pořádání narozeninových oslav nebo jiných kamarádských sešlostí, tak mojí první velkou akcí byly Orientation Days v rámci studentské organizace AIESEC. Konference Orientation Days pojme asi 300 nově nastupujících studentů na Univerzitu Palackého v Olomouci. Pro ně jsme uspořádali program, který jim měl jak ulehčit orientaci na univerzitě, tak je seznámit se strukturou UP či s radami starších spolužáků, kteří jim dělali tzv. trenéry.
Za co jsi na sebe během své kariéry opravdu hrdá?
Myslím si, že nejvíce hrdá jsem na to, že jsem žádný ze svých projektů nevzdala. I když byly nějaké chvíle opravdu těžké, tak jsem je dotáhla do konce.
A teď naopak. Je něco, co se opravdu nepovedlo?
Jo, spousta věcí (smích). Paradoxně říkám spousta, ale teď si na žádnou nemůžu vzpomenout (smích). Spíše to jsou takové ty dílčí věci, které se nevyvedou tak, jak by si člověk představoval. To jsou ale věci, které s pořádáním událostí souvisí a patří k tomu.
Jitko, co tě kromě práce ve Vědeckotechnickém parku pojí s Olomoucí?
Určitě to jsou kolegové, kteří se stali mými přáteli, ale i kamarádi ze studia, které v Olomouci ještě mám. Teď jsem přesídlená v Praze, takže kromě přátel a práce, která mi v prosinci končí, už jen asi vzpomínky.
Co tě do Prahy vede?
Především můj partner. On nemluví česky, takže nedává smysl, aby si hledal práci v Olomouci. Tak jsem si našla práci v Praze já.
Kdykoliv se vrátíš do Olomouce, je to tady trochu doma?
Každopádně. Ten pocit, když přijíždím vlakem a vidím ty známé koleje, to známé a né tak hezké nádraží, tak se určitě cítím trochu jako doma.
Jaká jsou tvoje oblíbená místa v Olomouci?
Kafe mám nejraději v Kafe jak lusk, dortíky v Naše Café, špagety ve Špagetárně (smích). Dále miluju historické centrum v okolí FF UPOL, jak jsou parkánové zahrady, to mi přijde úplně kouzelné. Líbí se mi také olomoucké parky nebo Rozárium, kde se dá v létě sednout nebo lehnout s knížkou a jen prostě být.
Vnímáš rozdíly Olomouce a Prahy?
Co se týče pracovních příležitostí, tak je jich v Praze víc, to ale není nic nečekaného. Co Olomouc určitě má a Praha ne, tak je to klid. I když jsou v Olomouci studenti a město vibruje studentským životem, tak je tam pořád klid. To je na Olomouci fajn. Líbila se mi také dostupnost města. Měla jsem koloběžku a díky ní jsem byla všude rychle. A hlavně jsem se všude dostala pěšky. To v Praze nejde. Praha má ale také svoje kouzlo, to rozhodně nepopírám.
Jaký je tvůj životní sen? Čeho by jsi v životě chtěla dosáhnout?
To musím rozdělit na víc oblastí, protože se mi nechce kariérní sny nazývat těmi životními. Mezi profesní sen patří oblast HR, tedy lidské zdroje, kde si dovedu představit víc směrů, kterými se chci orienovat. Jedním z nich je nastavování procesů nebo jejich zefektivňování, baví mě ale i kariérní poradenství, koučink... V sekci rodina je spokojený život s dětmi, manželem, kdy bych měla prostor udělat si hezký víkendový nebo večerní program. Ale taky to nechci nazývat životním snem. Musí to být kombinace obou dvou. Třetí oblastí je projet pár zemí a něco ještě vidět, pokud to současná doba dovolí. Klidně bych si dovedla představit, že nějakou dobu budu bydlet v zahraničí.
Jaké země jsi měla možnost navštívit a kam se plánuješ vydat?
Byla jsem dvakrát v Indonésii, jednou dovolená, jednou stáž. Pak jsem byla na stáži i v Moldavsku, na výletě v New Yorku, v Izraeli a v několika evropských metropolích.
Plánuju se podívat určitě do Portugalska, k Azorským ostrovům. Nebyla jsem také nikdy v evropských severských zemích, tam bych se chtěla určitě podívat. Lákají mě ale i tropické země, kde je moře, příroda, dá se tam potápět a koupat.
