S architektem Miroslavem Pospíšilem se tentokrát scházíme v Aplikačním centru BALUO – tedy v jednom z jeho realizovaných projektů, který na konci března tohoto roku zvítězil v kategorii Stavby občanské vybavenosti a úpravy veřejných prostor. Porota v soutěži Stavba roku 2016 Olomouckého kraje hodnotila například architektonické vyznění díla, jeho celkový přínos, prostorové a funkční řešení a začlenění do daného prostředí. Důležitým prvkem byla také kvalita stavebních prací, vhodnost použití stavebních materiálů nebo vstřícné řešení pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace. BALUO tedy v poslední době získalo mnoho pozornosti ze strany mediálního zájmu převážně jako architektonický objekt. „Začátek tohoto projektu byl poněkud svérázný...“ začíná vzpomínat Miroslav Pospíšil. „V areálu naproti současného děkanátu stála jedna jediná budova – bývalá vojenská prádelna. Zástupci fakulty snili o tom, že by se plánované centrum výzkumu pohybu (kinantropologické centrum) vytvořilo právě z této budovy. Dokonce k tomu existovala projektová dokumentace z dřívější doby. Takže první zadání znělo, aby se bývalá prádelna zachovala. Pak přišla další zadání: kromě centra výzkumu pohybu se má vybudovat ještě tělocvična, plavecký bazén a 100 metrů dlouhá běžecká dráha. Dlouho jsem si lámal hlavu, jak by se tam 100metrová dráha mohla vejít. Pozemek jde totiž do kopce a když jsem si do nákresu nakreslil dráhu od hrany pozemku, tak bychom s ní skončili na poli před krematoriem nad cestou na Ústín,“ směje se architekt.
Od běžecké dráhy chtěli v atelieru-r tedy začít. „Říkali jsme si, že by měla být v patře, pokud má být vodorovná. A že by možná mohlo stačit 50 metrů. Nachystali jsme tedy ,páteř běžecké dráhy‘, která se však nakonec nerealizovala. To, co se ovšem z dráhy zachovalo, jsou rozměry místního koridoru – ten je totiž dimenzován přesně podle čtyř běžeckých drah, plus odstupy po stranách a doběhy na konci.“
Podle původního plánu tedy měla být nahoře dráha a dole vstupní hala a foyer. Koridor měl být ,nalepený‘ na bývalou prádelnu. Objekty tělocvičny a bazénu se ke koridoru půdorysně přičlenily, a v přízemí je hala, ze které jsou vstupy do jednotlivých částí. „Vzniklo relativně jednoduché schéma, které se ovšem velmi složitě naplňovalo, protože se jedná o čtyři objekty, z nichž ten poslední se teprve staví (dokončen bude do konce tohoto roku). A právě to je objekt bývalé prádelny, kterým se původně mělo začít. Paradoxně se ocitl v časovém pořadí až na samotném konci.“ Mezitím byl postaven bazén a tělocvična (to bylo zrealizováno z dotačních prostředků), ale ani jeden z těchto objektů neměl vlastní vstup, protože koridor zatím chyběl. „Do bazénu se chodilo zezadu přes sklep, protože před hlavním vstupem do bazénu byla stavební jáma. A stejné to bylo s tělocvičnou. Třetí v pořadí se konečně budoval koridor a teprve tehdy vznikl nástupní prostor do bazénu a tělocvičny. Dnes je v koridoru recepce, provozní zázemí, toalety a bufet. Takto mohou všechny tři objekty fungovat a ze strany děkanátu to vizuálně vypadá, že je komplex hotový. Ale zezadu objektu je vidět, že tam chybí ještě ten poslední dům,“ popisuje Miroslav Pospíšil.
Beton, beton, beton
Na mnoha projektech i realizacích je zřejmé, že Miroslav Pospíšil velmi rád pracuje s betonem. „Beton je velmi progresivní, i když poměrně starý materiál. Poté, co se dům zabydlí, vybaví nábytkem a lidé do něj dají své osobní věci, betonové stěny se upozadí a zůstanou jen kulisou. Beton je zajímavý tím, že se nejedná o fádní hladkou bílou plochu, ale materiál, který má strukturu, jsou tam bubliny a nerovnosti. Má nějaký příběh. Je to materiál, který nějak vznikal – zrál jako těsto, které ztuhne, má otisk bednění... Jednoznačně je pohledově atraktivnější než dokonale hladká bílá plocha. Beton výborně funguje i v kontextu funkční minimalistické architektury – prostě máte stěnu a není už potřeba žádné další úpravy. Stěna se pouze očistí, natře se protiprašným uzavíracím nátěrem, a je hotovo. Velké nároky na projektovou přípravu přináší akorát plánování všech instalací, protože dráty i trubky musí být vloženy do bednění před betonáží. Takže pokud se na něco zapomene, je už pozdě,“ vysvětluje architekt a dodává: „Beton má spoustu pozitivních vlastností. Vymodelujete si z něj prakticky co chcete – připravíte si formu a do té ho nalijete. Logisticky nenáročná je v podstatě i doprava na stavbu – přijede bečka s betonem a vy nemusíte řešit, kam vyložit a uskladnit cihly. Navíc má každé město nějakou betonárnu. Další výhodou betonu jsou i jeho vynikající statické vlastnosti. Je to velmi variabilní flexibilní materiál, který vychází i ekonomicky velmi dobře. A právě tento aspekt je důležitý obzvláště při výstavbě z veřejných prostředků. Praktické je, že na něj nemusíte dávat žádnou omítku a nevyžaduje žádné další úpravy.“
Beton je v Aplikačním centru BALUO použitý ve všech prostorách – ideální je jeho použití i v agresivním vlhkém prostředí bazénu, protože zde takový materiál nijak netrpí. Sedací lavice jsou také z betonu – od firmy Gravelli, která kromě různých bytových doplňků vyrábí z betonu i šperky. Další z materiálů uplatněných v tomto objektu je jednoznačně dřevo – jsou z něj vytvořené dřevěné vlny v hlavním koridoru kolem recepce, na stropě u bazénu a mnoha dalších částech.
Architektonické začátky
Známe mnoho jeho realizací i zajímavých projektů, z Olomouce i celé České republiky. Kde to ale vlastně všechno začalo? Miroslav Pospíšil původně vystudoval stavební fakultu v Brně a velmi ho zajímaly rekonstrukce historických budov. Tehdy toužil pracovat v projekční kanceláři, která se touto tematikou zabývala: SÚRPMO Praha (Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů). „SÚRPMO mělo v Olomouci pobočku, ale byl velký problém se tam dostat – nepřijímali nové lidi a rekonstrukce se stejně moc nerealizovaly. Po nějaké době se ale jedno místo uvolnilo, takže jsem měl možnost poznat projektování rekonstrukcí památkových staveb. Tehdejší panelová výstavba mě totiž moc nebavila. Po roce 89, asi po dvou letech mého fungování v SÚRPMO, jsem začal zkoušet projektovat privátně a zaměřil jsem se na tematiku rekonstrukcí, protože se tím projektanti moc nezabývali. Začal jsem tedy u rekonstrukcí a měl jsem štěstí na několik zajímavých zakázek. S každou další zakázkou přicházejí další zkušenosti a člověk postupně získává jistotu a dobré reference, které přinesou další práci.“
Zásadní zlom v privátní praxi nastal asi v okamžiku, kdy Miroslav Pospíšil vyhrál soutěž na rekonstrukci bývalých tiskáren na krajský soud. Do té doby se zabýval převážně rekonstrukcemi historicky nebo památkově chráněných budov, ale tiskárny byly v podstatě novostavba ze 70. let. Kompletně se měla změnit funkce tiskárny na budovu krajského soudu. „To je poměrně velká provozní změna. Pro mě byl zlom i v tom, že přístup nemusel být až tak pietní jako u jiných rekonstrukcí, protože se jednalo o běžnou skeletovou budovu. Pokusil jsem se k tomu přistoupit trošku jinak – jak vnitřním uspořádáním, tak i navenek. Měl jsem představu, že tento objekt má mít určitou vážnost a má být výraznou stavbou. Přišel jsem tedy s nápadem předstěny. I když se to nezdá, konstrukce předstěny má hned čtyři funkce: funguje proti hluku, proti sluníčku, je v ní umístěno únikové požární schodiště a mimo jiné dává objektu tvář. A díky latinským citátům z právní oblasti má být zřejmé, že se jedná o justiční objekt. Když ale viděl zástupce investora na papíře sumu za tuto konstrukci, škrtnutím tužky ušetřil poměrně zajímavou částku peněz. Zkoušel jsem návrh opakovaně zdůvodnit a prosadit, a tak se asi za 14 dní předstěna vrátila zpátky do projektu. Výsledná realizace byla nakonec hodnocena velmi pozitivně – byla hodně publikována v odborném tisku, což pro mě bylo znamením, že věci jdou udělat jinak a že jiný úhel pohledu na věc může přinést danému objektu i místu (a vlastně i městu) nějakou přidanou hodnotu!“
S touto velmi úspěšnou realizací získal Miroslav Pospíšil mnohem větší sebedůvěru a jistotu, a v podobě nových zakázek dostal obrovskou spoustu dalších příležitostí a možností. Soudy pak se svým atelierem-r dělal po celé České republice – např. v Chomutově či v Plzni.
Srdeční záležitost
Ze všech realizací, které má architekt Miroslav Pospíšil za sebou, ho nadchla možnost dostavby Slovanského gymnázia: „Nejvíc mě potěšilo, když jsme vyhráli soutěž o návrh a dostali šanci na dostavbu Slovanského gymnázia. Já sám jsem absolventem této školy a mám z té doby spoustu vynikajících kamarádů. Byla pro mě pocta, že jsem se takto mohl ,vrátit‘ na školu, která mě významně poznamenala na celý život.“
Vtipné bylo, že po všech těch letech, kdy tam Pospíšil nebyl, se na škole vůbec nic nezměnilo.
„My se snažíme v rámci našich projektů hledat neotřelá řešení, snažíme se implementovat do zadaných provozních požadavků architekturu, i když u nás (ve veřejném sektoru) není často požadována. A tím, že není požadována, není ani moc publikována, prezentována, a nestává se z ní populární téma. Řada partnerů na investorské straně je konzervativní. Často převládají názory, že k budově klasické by měla být jako doplnění opět dostavba klasická. Takže naše řešení často vzbudí spoustu rozruchů i ohlasů. Tehdy jsem od mnoha lidí slyšel: ,My nejsme betonové typy – my jsme omítkové typy‘. Do té doby jsem netušil, že se lidé takto dělí.“
Profík mnoha oborů
Vědeckotechnické parky, školy, soudy, lékařské laboratoře a lékárny... to jsou budovy z mnoha různých oborů. V architektonické profesi je ale potřeba se vždy nejdříve podrobně seznámit s provozem, který tam bude. Takže když architekt chystá dostavbu lékařské fakulty, musí i do pitevny...
„Maminka vždy chtěla, abych se stal lékařem. Myslela si, že vyléčím její roztroušenou sklerózu. Jenže já jsem nikdy neměl rád (a do dneška stále nemám) pohled na krev. Paradoxní bylo, že jsem se dostal k projektu dostavby lékařské fakulty, kde jsou v suterénu umístěny pitevny a různé laboratoře. Pro pochopení tohoto typu provozu bylo nutné se s ním v praxi seznámit. Moje první návštěva byla na stávající pitevně v Olomouci na Lékařské fakultě UP. U vstupu jsme všichni dostali štamprli na kuráž, abychom ten specifický zápach nějakým způsobem překonali. Bylo to velmi depresivní. Poté jsem musel navštívit ještě řadu piteven a anatomických pavilonů. S lidmi z fakulty jsme se dokonce účastnili exkurzí po různých pitevnách a dospělo to do bodu, kdy mi začaly chodit pozvánky na akce, kam zvali mě a zástupce pohřebních služeb, abychom se jeli podívat, jak to tam mají pěkné... Pravdou je, že člověk po nějaké době otupí. Pak už mi ani nevadilo, když jsme jeli výtahem a šoupli nám tam i lehátko s nebožtíkem. Dnes s odstupem času se na to ovšem dívám zase jinak,“ říká se smíchem Miroslav Pospíšil.
A takhle je to se vším – vždy se architekt musí detailně seznámit s daným provozem. U všech objektů musí být pochopeno schéma fungování – soudy, školy, lékárny... Ale o tom si s panem architektem povyprávíme zase příště. Zatím si můžete prohlédnout všechny projekty a realizace atelieru-r na www.atelier-r.cz
