Myslím, že v České republice neexistuje člověk, který by je neznal. Natož pak v Olomouci, kde má tato skupina velmi početnou základnu fanoušků a „Migáči“ zde byli již po několikáté.
Koncert, na kterém zazněly všechny jejich známé hity jako „Malotraktorem“ či „Snadné je žít“ střídaly nové pecky z čerstvého alba s názvem „Album“ (rozhovor o novém albu s Jiřím Macháčkem si můžete přečíst níže). Celá show byla ještě doplněna o skvostné a tematické audiovizuální efekty a Jirkovy neskutečné taneční kreace. Zpívající a skákající fanoušci byli jasným důkazem, že Macháček nemá v této branži konkurenci a dokáže všechny přítomné naprosto strhnout.
Jednoduše další skvělá akce, co se udála na olomouckých pódiích.
_________________________________________________________________
Rozhovor s Jiřím Macháčkem k cd ALBUM a ALBUM TOUR
(... ptala se Johana Turner:)
Vychází vám nové studiové ALBUM po deseti letech. Proč zrovna teď?
My jsme se rozhodli zhruba před rokem, že to uděláme. Že vydáme desku na podzim, i když jsme ji původně chtěli vydat až v roce 2016. Po tom, co jsme před deseti lety vydali naší třetí řadovku, nám došlo, že tím máme splněnou smlouvu s vydavatelem, a že už nechceme, aby nám někdo diktoval termíny dokončení alba z komerčních důvodů, tak jsme – jako by s nadhledem - začali prohlašovat, že čtvrtou desku vydáme až za dvanáct let. A ejhle, přicházíme s ní vlastně o dva roky dřív.
Jaká byla cesta k ALBU?
No my jsme chvíli taky uvažovali, že už budeme vydávat jenom samostatné písničky, že uděláme jednu, natočíme si ji, uděláme k ní třeba klip a prostě ji pustíme do světa, pak druhou, třetí a tak dále. Říkali jsme si, fajn, není nutné dělat nějaké celky, trhem předem diktované formáty, důležité je dělat písničky ne proto, že je potřeba je prodat, ale abychom zjistili, jestli nás to pořád baví. Takhle vznikaly písně Venkovan kluk, Na zotavenou, Máma se vrací nebo Mávej.
Ale tyhle písničky budou na tom vašem ALBU taky?
Jo, taky. Z těch písní, kterým říkáme písně z doby nedávno minulé, tedy singlovek bez alba, tam budou ještě: Chci ti říct (ale na tu vznikl klip díky filmu Muži v naději) a písnička Orle, na tu třeba taky nějaké video vznikne, uvidíme.
Klip k Venkovanovi jste si tehdy natočili sami?
Ano, během dvou dnů u Pavla Hrdličky ve stodole, animovanej, sebrali jsme dětem všechny hračky, hejblátka, vzali starý časopisy, lepidlo a začaly jsme živelně natáčet to, co nás zrovna napadalo. Je to už sedm let, tuším. Prostě jsme tu kapelu nechtěli tolik vnímat jako naší dojnou krávu, co nás jenom živí, ale víc jako takovýho psíka, se kterým si je fajn pohrát. Tohle nás dost uvolnilo, došlo nám tím, že svoboda není nic, co by nám mohl vzít někdo jinej než my sami.
A co ty písně, které vznikly teď v poslední době?
Poslední dobou tedy nazývejme asi tak poslední dva roky. Tam je třeba Diskobůh, písnička na kterou klip vzniká v součinnosti s lidmi, kteří mají chuť natočit vlastní videopříspěvek (více na našem FB) a poslat nám ho. To jsme taky ještě nikdy nezkusili. Je to taková píseň o starý smažce, dýdžejovi, kterej už je schopen pouštět hudbu, jen když dostane ránu elektrickým proudem.
Nebo píseň Kalhotky si sundej, to je takový svérázný výklad části řecké mytologie, která mne už od dětství vzrušovala, kdy bůh Zeus na sebe brával lidskou podobu po té, co se proměnil v déšť, aby se dostal k nějaké ženě a bohapustě ji požádal o krátkodobý intenzivní vztah.
Co tam je dál?
Třeba Karafiát, to je taky podobné téma. O muži, který na sklonku stáří ucítí závan touhy po ženě a navzdory bolestem zad si ještě jednou vyrazí s karafiátem v klopě na procházku po lázeňském městě, ale netuší, že tu zuří filmovej festival. Nebo naopak píseň V tropické zahradě, která je zase o touze zastavit čas.
A to už je kompletní výčet všeho co na ALBU najdeme?
Zbejvaj už jen tři, náš věčně nedodělanej punkovej „hit“ Policajtka, pak je tam Štěstí hejbe planetou, takový poměrně jednoduchý návod k tomu jak žít a jak naopak nežít, a Život je poušť, což je věc kvůli které nás doufám nikdo nebude popotahovat, že šíříme kampaň ke konzumaci alkoholu. I když to je v podstatě legální, že?
Jak probíhal tvůrčí proces?
Nám vlastně, aniž bychom ten koncept měli předem pojmenovanej, došlo, že vlastně vyšíváme takovou výšivku na ubrus k velkýmu jídelnímu stolu. Nazkoušeli jsme třeba písničku, hráli jsme ji půl roku na koncertech a pak jsme ji třeba hrát přestali, protože jsme si říkali, že z ní neleze to, co by mělo, stáhli jsme ji, vypárali z ubrusu barevný nitky a vyšili jsme ji znovu. Mezitím vznikla jiná, tu jsme třeba v ubrusu nechali tak jak je a tak jsme postupně párali a vyšívali, scházeli se u toho pomyslného jídelního stolu s publikem a hodovali a zase párali a znovu vyšívali. A proto nám to taky trvalo těch deset let.
A proto je to téma vyšívání patrné i na bookletu ALBA?
Přesně tak, proto se to album jmenuje ALBUM. Ve smyslu sbírky, souboru, ve smyslu slova sbírat, chtěli jsme se vlastně přiznat k té dlouholeté piplačce, která nám ovšem poskytla spoustu zábavy. Booklet je opravdu vyšívaná fotka, jsou to stovky stehů.
Jak jsou rozděleny role v kapele? Pracuje někdo víc třeba na desce a někdo na turné nebo je to více méně rovnoměrně rozdělené?
Adam je navigátor a zapisovatel, k tomu ovšem musí hrát i na basu. Honza, aby si mohl zabubnovat, tak pracuje v kapele jako spojovatel a svačinář, i když někdy zaskakuje za Adama jako zapisovatel. Pavel je rekvizitář, kulisotvůrce a trumpeta. Tomáš je kytarista a holka pro všechno. No a já jsem otloukánek, podržtaška, půjčmidrát a vrchní vořežprut této kapely.
Proč bychom si měli koupit novou desku?
No, tak asi proto, abyste si ji mohli poslechnout, jak tedy doufáme, že snad toužíte.
