Pocítili jste někdy touhu zažít všechny ty dobrodružstvím zasypané cesty jako vystřižené z knih Julese Verna? My v redakci jsme takového moderního poutníka a dobrodruha vypátrali a měli možnost nahlédnout pod pokličku jeho (ne)všedních dnů. A to v podobě živého vyprávění z úst mladého spisovatele s cestovatelskou duší, Ladislava Zibury.
Poutnictví začali praktikovat již starověcí křesťané ve 2. století našeho letopočtu. Cestu do Jeruzaléma podnikali ve snaze o očištění těla od hříchu. O několik století později, ve středověku, se poutě stávaly také bezprostředním zážitkem samotné víry. Cesty byly často dlouhé, namáhavé a také o nebezpečí nebylo nouze. V současné době už putování není striktně spjato s náboženským motivem a jako takové se stává fenoménem doby.
Na cesty vyráží lidé z celého světa proto, aby poznali historii dané země, kulturu či životní osudy. K nejčastěji navštěvovaným místům bezesporu patří Řím, Santiago de Compostela a slavná svatojakubská cesta (Camino de Santiago). Také u nás v ČR najdeme významné poutnické místo, je jím chrám sv. Víta v Praze.
Dobrodružství ve stopách Marka Twaina
Svou první pěší pouť do Santiaga de Compostela absolvoval Ladislav Zibura krátce po maturitě v roce 2011. „Chtěl jsem zažít atmosféru té cesty. Je prostě zajímavé, když se někam vydává 100 až 200 000 lidí ročně, kteří se potkávají na trase. Je to jako skautský tábor pro dospělé. Bylo to skvělé – potkal jsem se tam s lidmi z celého světa. V 18 letech. A jak jsem se s nimi bavil o jejich zemích, začalo mě velmi lákat dané země navštívit.“
Záhy pochopil, že si s lidmi z celého světa může díky dobré znalosti angličtiny rozumět. Zjistil, jak dokážou být lidé mimo své rodné teritorium otevření, a to ho inspirovalo k následnému pěšímu cestování. Jako další trasu se silně zakořeněnou tradicí si zvolil Řím. „Tato pouť byla kdysi určena pro učence po dokončení studia na univerzitě. V době renesance se vydávali pěšky do Říma, aby poznali antiku, která byla považována za vzor vzdělanosti. Takže jsem šel do Říma. Tam už žádná poutní stezka z České republiky není, je dávno zapomenuta – ale o to větší dobrodružství to pro mě bylo.“ Pěší chůze po neznámých zemích se mu natolik vryly pod kůži, že se rozhodl navštívit také Jeruzalém. Po návratu jej napadlo, že by pěší chůzi mohl používat jako efektivní způsob přepravy, bez ohledu na tradici poutníků. „Vydal jsem se do Nepálu a do Číny s tím, že tam budu chodit pěšky, protože ohromnou výhodou pěší chůze je, že je to výborný způsob, jak poznat danou zemi. Protože ji projde metr po metru.“ Své zážitky se rozhodl světu odkrýt v knihách 40 dní pěšky do Jeruzaléma a Pěšky mezi budhisty a komunisty. „Dávalo by smysl vydat třetí knihu letos. Ale ještě jsem se pevně nerozhodl. Bohužel ta časová náročnost psaní knihy je opravdu velká. Nechávám to otevřené a pokud to ještě nebudu cítit, vyjde až příští rok.“
Zážitky a stand-upy prošpikované humorem
Příhody a knižní debut charismatického blonďáka lidem natolik učarovaly, že se rozhodl své zážitky projektovat v rámci stand -up vystoupení ve městech po celé České republice a částečně na Slovensku. „Všechno, co dělám, je založeno na humoru. U nás bohužel ten žánr stand-upu není ještě etablovaný natolik, aby si to člověk mohl dovolit pořádně odpálit.“ Naučil se proto bruslit na tenké hranici mezi tím, co je vkusné a co je už přes čáru. Leckdy je pro návštěvníky připravena pekelná směs překvapení. „Samozřejmě se občas stane, že se to někomu nelíbí a odejde. To je ale nevyhnutelné. Mám rád, když se člověk umí trochu vyhranit a nesnaží se zavděčit všem. Myslím si, že se mi postupně podařilo ořezat vtipy, které už jsou fakt až moc za hranicí vkusu.“
Se svou projekcí navštívil v dubnu 2017 také Olomouc. Místním zde vyprávěl o tom, jak na poslední výpravě v Číně zažil nejlepší gastronomický zážitek svého života ochutnáním pálivého pokrmu z provincie Sečuan, a o tom, jak se snadno ztrácí ve městech.
V nohách tisíc mil a další před sebou
Pokud jste se rozhodli také obejít svět pěšky, klíč k úspěchu je jednoduchý: vzít si toho co možná nejméně a nebýt vybíraví v jídle. „Mnoho lidí skončilo tak, že vyrazili s 30 kily na zádech, co kdyby náhodou... Lano, cepín, všechno. Já, vzhledem k tomu, že jsem nikdy nebyl skaut, ani nevím, jak se táboří, tak jsem takové návyky nikdy neměl. Třeba to, že je potřeba mít pořádný nůž.“
Jednu cestu absolvoval pouze s kapesním nožem rybičkou, aby si mohl namazat na chleba paštiku. Co se týče oblečení, je také skromný, a zastává názor, že od každého dva kusy stačí. „Na sobě většinou mám, co smrdí méně. Nemám ani stan – mám jen spacák, alumatku a počítač, protože po cestě píšu. Nemám ani pláštěnku. Jediné, co s sebou beru vždy, jsou léky, které bych nemusel sehnat v té určité zemi.“
Díky naprosto minimalistickému režimu se naučil pohotově reagovat na nečekané situace a být mistrem improvizace. Z kosmetických vychytávek si dopřává šampon, terpentýnové mýdlo a kartáček na zuby. „Chybět nesmí samozřejmě prezervativy, kdyby náhodou.“ Prozradil na závěr se šibalskou jiskrou v oku.
Ladislav Zibura
Ladislav Zibura je mladý spisovatel, který si již 6 let plní své cestovatelské sny. Vystudoval žurnalistiku a hospodářskou politiku na Masarykově univerzitě v Brně. Působil krátce také v Českém rozhlase. V roce 2014 vydal pod hlavičkou nakladatelství BizBooks svoji první knihu 40 dní pěšky do Jeruzaléma, o rok později napsal Pěšky mezi budhisty a komunisty. S lehkostí a humorem sobě vlastním tvrdí, že je velmi nešikovný a dostal do vínku nulový orientační smysl. Více informací najdete na www.princladik.cz
