Kristýnu si pamatuju z doby, kdy jsem sama závodně tancovala. Vždy byla velmi soustředěná, ale tanec si naplno užívala. A byla v něm velmi, velmi dobrá, ač sama o svých úspěších moc nemluví. Za zmínku však rozhodně stojí, že je finalistkou mistrovství republiky. Být mezi nejlepšími tanečníky se jí navíc poštěstilo hned několikrát. Charakterizuje ji milý úsměv a bezprostřednost. Na otázky odpovídá pohotově a vždy ví, co chce říct. Má totiž o čem mluvit. Jak přiznává, tanec a vše kolem něj je pro ni radost. Z každé její věty je to znát. A to je něco, co kolem ní vytváří zvláštní prostor, v němž je vám moc dobře. Při rozhovoru stíhá žertovat s dětmi, které přicházejí na lekci. Není to "ta holka z televize". Je to Kristýna, která naučí milovat tanec snad každého…
Kristýno, vaši rodiče už dlouhá léta vedou TŠ Coufalovi. Byla tedy vaše cesta k tanci snazší?
Musím říct, že moji rodiče docela dlouho bojovali proti tomu, abych začala závodně tancovat. Stálo mě to spoustu let přemlouvání, a když mi bylo 13, podlehli. (smích) Dovolili mi chodit do Tanečního klubu Olymp Olomouc k paní Marušce Hýžové.
Ale pak byli rádi, ne?
No… (smích) Když má váš tatínek třeba autoopravnu, tak také ví, co za tím je práce a kolik to stojí energie, takže asi také úplně nehlasuje pro to, aby jeho syn šel v jeho šlépějích…
Tak asi proto jste studovala práva! Když jsme u toho – nelákalo vás někdy věnovat se právnické praxi?
Jako že já bych dělala právníka? Ne! (dlouze se směje) Já jsem dokončila výšku, pak se ale změnilo celé soukromé právo. Navíc jsem se v tom úplně nenašla. Ale takhle – jsem ráda, že jsem tuto školu vystudovala, mám z té doby řadu úspěšných kamarádů-spolužáků, ale moje cesta dál to prostě nebyla. (na chvilku se zamyslí) Řekla bych, že jsem ani neměla tu správnou dravost. A co si budeme povídat, navíc jsem spěchala ze školy na tréninky.
Jak tedy vypadal váš taneční život?
Tancovala jsem na konci základky a celou střední, tady v Olympu a pak v jednom klubu v Brně, pak jsem měla pár let pauzu a poté jsem začala tancovat v DSP Kometa Brno s Robinem Ondráčkem a musím říct, že to bylo skvělé. Fajn to bylo i v Olympu, samozřejmě, to jsem ale byla děcko, v Brně jsem pak tanec vnímala už jinak.
FOTO: archiv Kristýny Coufalové
To mě přivádí na otázku: co je pro vás tedy vlastně tanec?
(Kristýna odpoví velmi pohotově, ani na vteřinu nezaváhá. Už jen z jejích očí a zapáleného vyprávění tušíte, co přesně řekne. A nepletete se.) Pro mě je to radost, štěstí. Ostatně bez lásky k tanci bych se tomu nemohla věnovat do třiceti. Do tance musíte být blázen, na tanečním parketu vás drží vášeň. A skvělý kolektiv, perfektní trenéři, partner, s nímž si rozumíte… To vše jsem měla. Moc jsem si toho vážila a dodnes vážím. Když jsem pak končila, věděla jsem, že je ten správný čas. Navíc jsem hned čekala miminko. (smích) To jsem si už moc přála, ale znáte to – je lepší o takových věcech nemluvit, protože když si něco moc přejete, tak se to nepovede…
Když se ještě na moment vrátíme k období, kdy jste studovala – jak se dalo skloubit náročné studium, vaše aktivní taneční kariéra a trenérství, kterému jste se už tehdy věnovala?
Nezastírám, jednoduché to nebylo! V pondělí a v úterý jsem byla v Praze ve škole, pak jsem jela vlakem do Olomouce, kde jsem sedla do auta a jela do Brna, zatrénovala jsem si, pak jsem se vydala zpátky do Olomouce na kurz, ráno jsem jela opět do Brna, odtrénovala jsem si a odpoledne a večer už jsem zase strávila v Olomouci. Z toho plyne, že jsem tanec fakt milovala, protože jinak bych to všechno nepodstupovala! (smích) A po konci taneční kariéry jsem se pak kroužkům a kurzům mohla věnovat naplno.
A do toho se narodila první dcera…
Já už poslední mistrovství republiky tancovala těhotná! (smích) Měla jsem plán, že po šestinedělí pojedeme naše příměstské tábory, a to se skutečně povedlo. Část sálu byla tehdy uzavřená, tam měla Berunka postýlku, hlídala ji moje mamka, já se věnovala dětem a byla jsem dostupná na kojení, na přebalování, zkrátka kdykoliv, kdy bylo potřeba. (směje se a na chvilku se odmlčí, pak s vděčností v hlase pokračuje) Neříkám, že to bylo snadné. Babička byla statečná a silná, takže to zvládla úplně v pohodě. A já měla možnost se realizovat, za což jsem nesmírně ráda. Nevím, kdybych vše ukončila, zda bych se po mateřské měla kam vrátit... Stejně to pak bylo i s druhou dcerou, maminka hlídala novorozeně a dvouleťačku… Musím také vyzdvihnout, jak skvělý tým lidí máme. Bez nich by to samozřejmě nešlo.
FOTO: archiv Kristýny Coufalové
V roce 2006 jste se účastnila prvního ročníku StarDance? Jak vlastně probíhal konkurz?
Tehdy jsem si myslela, že se hlásím na jinou taneční show. Na Slovensku totiž vysílali pořad, kde se na každý týden připravoval jiný styl tance, k dispozici byli trenéři… Co všechno StarDance obnáší, jsem zjistila až na první schůzce. (smích) Pamatuju si, jak se mnou na casting nikdo nechtěl jet, protože se všichni báli, že to bude jak v SuperStar, že tam bude i hvězdná pěchota. Obvolala jsem asi deset kluků! Pak mi mamka poradila, ať to naučím někoho z tanečních, tak jsem řekla bráchovi naší asistentky, Víťovi Spurnému. Ten byl tak hodný, že se mnou vše nacvičil. A když jsme pak přijeli do Prahy a byli tam všichni ti výjimeční tanečníci, jako Péťa Kostovčíková, Jarda Kuneš, Tománkovi… Představte si to – samá obrovská jména a já s Víťou. (smích) Odbyli jsme si to, jeli domů a já jsem casting úplně vypustila z hlavy, protože by mě ani nenapadlo, že se mi po tom všem může někdo ozvat. Ale spletla jsem se! Byla jsem na jazykovém kurzu v Cambridge a pořád mi volalo neznámé číslo, tak jsem to nezvedala, protože tehdy byly takové hovory hrozně drahé. (smích) Jenže pak mi napsal Honza Tománek, že se mi snaží dovolat, protože mě vybrali. To bylo neuvěřitelné…
Jaké vzpomínky tedy máte na první StarDance?
Krásné. Nikdo moc netušil, co od StarDance čekat, jak moc časově náročné to bude… Myslím, že první řadu nejvíce vystihuje výraz "v plenkách". Takové bylo první StarDance. Bylo to hezké, milé, nikdo tam nešel s přehnanou soutěživostí, ani se nevědělo, zda pořad zaujme diváky. Panovala tam skvělá a přátelská atmosféra.
A ono to mělo hodně diváků! A spoustu lidí StarDance pro tancování nadchlo…
Tanečnímu světu – a tím myslím jak tanečním školám, tak sportovnímu tanci – StarDance nesmírně pomohlo a stále pomáhá. Například kurzy pro dospělé byly vždycky, ale rozhodně ne v takové míře, jak je to dnes, to jednoznačně.
FOTO: archiv Kristýny Coufalové
A v roce 2021, po 15 letech, jsme vás mohli vidět ve StarDance podruhé. Jaké to bylo tentokrát?
Nyní jsem šla do StarDance s respektem, protože jsem měla strach, abych si nezkazila dojem z první řady, protože to byl prostě skvělý zážitek po všech stránkách. Ale ono to bylo zase báječné! Když jsem se o všem bavila s Markem Dědíkem, který byl v loňském roce v tomto pořadu už popáté, tak mi potvrdil, že má z této řady úplně stejný dojem. Že fajn je to pokaždé, i když ne vždy si sedne úplně všechno a všichni, ale že tentokrát to bylo opět fantastické. Byl to nádherný zážitek... (na chvíli se zasní a je vidět, jak moc se jí StarDance vrylo do srdce)
Když byste měla porovnat obě řady – kam se pořad posunul?
Všichni už ví, do čeho jdou. Jak tanečníci, tak známé osobnosti tuší, co je čeká a jak náročné vše je, takže si na StarDance vyčlení dostatek času. Realizační tým je mnohem více profesionální, a to nemyslím nějak špatně vůči týmu tehdejšímu, jen se všechno nesmírně posunulo. Za StarDance je totiž ohromný kus práce mnoha lidí, kteří jsou velcí profesionálové.
StarDance není jen sobotní přímý přenos, ale také poměrně náročná příprava. Jak vypadala ta vaše?
Záleží na tom, jak daleko se probojujete. Před začátkem pořadu jsme dostali radu, že do vysílání prvního dílu bychom měli mít připraveny čtyři tance, nebo ideálně pět. Já si říkala, že je to možná zbytečně moc, když nevíte, kdy vypadnete. S Romanem Vojtkem jsme tehdy měli tři. Nicméně s Tomášem Vernerem jsme se naučili čtyři a čtvrt a byla to obrovská výhoda. Během prvních dvou dílů jsme dokončili pátý a začali šestý, což znamenalo, že nemusíme trénovat v neděli po přenosu. Ale od sedmého dílu jsme neměli nic. (smích) V sobotu jsme odtančili šestý díl a Tomáš byl od neděle do úterý nemocný, takže na trénink přišel poprvé ve středu, ve čtvrtek už byly kamerovky s kapelou a v sobotu jsme tančili. A pak už to bylo opravdu ostré, protože se tancovaly dva tance, takže jsme najeli na tréninky v neděli večer, v pondělí ráno, v pondělí večer, v úterý ráno, někdy v úterý večer, pak ve středu ráno a večer, ve čtvrtek jsme byli na Výstavišti, v pátek také, v sobotu byl přímý přenos. A tak to šlo tři týdny. Tomáš při tom všem ještě chodil do práce. Měl můj obdiv.
FOTO: Česká televize
K tanci patří nádherné šaty, make-up, upravené vlasy… Jak moc jste měla možnost do konečného vzhledu zasahovat?
Obecně nemluvím do věcí, kterým úplně nerozumím, ale samozřejmě taneční šaty jsme konzultovaly s Tatianou (autorkou kostýmů byla módní návrhářka Tatiana Kovaříková, pozn. red.), řešily jsme barvu, styl, aby šaty seděly k danému tanci… Návrh pak schvalovala Česká televize. O účesy se starala Blanka Hašková z Hair Area, ladily se k šatům i k choreografii. A do líčení jsem nemluvila vůbec. Vždy jsem si jen sedla a užívala si to. Po náročných trénincích to byl balzám. Kolem StarDance se pohybují takoví profíci! Líbilo se mi, že se vždy dbalo na to, aby v rámci jednoho dílu byly jak šaty tanečnic, tak účesy i make-up různorodé a divák tak měl pěkný vizuální zážitek.
Jaký byl Tomáš partner? Přece jen spojení drobné, křehké tanečnice a krasobruslaře vyznívá více než skvěle.
Musím říct, že jsem měla ze začátku problém. (smích) Víte, já jsem vůbec nepočítala s tím, že bych mohla tancovat s Tomášem. Když se odtajnilo, kdo bude ve StarDance vystupovat, tři mladé muže jsem si rovnou škrtla, protože jsem nepředpokládala, že k ženské s dvěma dětmi by je mohli přiřadit. Říkala jsem si, že budu tancovat s panem Godlou nebo s panem Trávníčkem. A to nemyslím vůbec špatně nebo opovržlivě. V duchu jsem si už představovala hudbu, pomaličku jsem přemýšlela nad choreografiemi, a pak mi oznámili, že mým partnerem bude Tomáš Verner! Všechny moje plány a představy byly k ničemu. (smích) A trápila jsem se tím, protože kamkoli jsem přišla, tam mi všichni říkali: to máš super, že budeš mít krasobruslaře, to tě nečeká žádná práce. A já jsem nevěděla, jak jednotlivá vystoupení pojmout, protože na něj se při hodnocení pohlíželo jinak. Zkoumaly se detaily, rýpalo se do každého pohybu. Všichni od Tomáše automatiky hodně očekávali.
Přesně tak, všude se o něm psalo jako o favoritovi, při hodnocení se řešily zdánlivé drobnosti…
Právě. Navíc jsem přemýšlela, zda jen tancovat, nebo se snažit zapojit trochu divadla, aby to byla víc show, jestli choreografie není moc lehká, jestli ji nestavím naopak moc těžkou, jestli používat rekvizity… A to se ukázalo, že nebude naše cesta, protože ve třetím díle při Mužích v černém jsme se s nimi strašně natrápili. (smích) Tomáš pak řekl, že už nikdy víc a že on chce jenom tancovat. On není herec, já nejsem herečka, takže jakékoli situování se do podobné choreografie pro nás nebylo. Že když budeme pouze tancovat, tak to jsme my. A měli jsme jasno.
Ano, bylo to jednodušší v tom, že Tomáš rovně stojí, umí používat paže, je zvyklý se učit choreografie, takže mu nedělalo problém si cokoliv zapamatovat. Ale na druhou stranu – každý herec měl v rámci svého vzdělání možná více tanců, než kdy měl Tomáš. Když jsem tancovala s Romanem, každý zase říkal: to máš snadné, on je muzikálový herec. Ano, přiznávám: měla jsem to skvělé. Měla jsem dva skvělé, milé, vtipné a šikovné partnery. A jsem za to nesmírně ráda. Techniku, zdvihy, nášlapy se musí naučit každý. Jen někomu to jde rychleji a někomu pomaleji, tak to prostě je. Já měla zkrátka štěstí.
StarDance je navíc show, kde ne vždy jde pouze o tanec. Jak jste vnímala tento aspekt soutěže?
StarDance je hodně o chemii. Je to koktejl spousty věcí, který se namíchá, a divákovi pak buď chutná, nebo ne. Pamatuju si na Olgu Šípkovou, která tančila naprosté bomby, a přesto brzy vypadla. V kontextu toho jsem si pak říkala, jestli opravdu není zbytečné se učit tolik tanců do startu, když nevíte, zda vás diváci nepošlou domů. (smích) A přiznávám, že s tím, co všechno se od Tomáše a od nás jako páru očekávalo, jsem se o náš osud v soutěži mnohokrát bála. Byla jsem proto překvapená, že jsme ve finále.
FOTO: Česká televize
Nakonec jste skončili třetí. Byli jste spokojení?
Tomáš je sportovec a je soutěživý. Vždycky mi říkal, že hláška není důležité vyhrát, ale zúčastnit se pro něj není, že by to v životě nevypustil z pusy. (smích) On jde do všeho tak, že chce být nejlepší, že chce mít nejvíc bodů a chce vyhrát. A byl "až" třetí. Byl možná trošku zklamaný, ale tam se spíš mísilo mnoho různých emocí. Konce ve StarDance jsou obecně těžké. Je to takový tábor, na kterém sice hodně makáte, ale také si ho pořádně užíváte a pak na něj moc rádi vzpomínáte. Ten Mára Dědík musí být sebemrskač, když to podstoupil už pětkrát! (smích) Ale vážně – bylo to nádherné, máme spoustu krásných zážitků a třetí místo je fantastické.
Kdyby přišla nabídka na další ročník, váhala byste?
Asi takhle. Já chodím do StarDance jednou za 15 let, takže kdyby mě oslovili za 15 let, bude mi 51 a jsem skoro přesvědčená, že bych odmítla! (dlouze se směje, pak chvilku uvažuje, jak by vypadal její partner, kolik by mu bylo asi let a zda by se někdo na jejich číslo vůbec chtěl koukat, potom se zase chvíli směje) Samozřejmě to myslím s nadsázkou. Kdyby přišla nabídka dřív, záleželo by na mnoha okolnostech, především však na tom, v jaké fázi školního vzdělávání by byly mé dcery, protože bych nechtěla, aby na moji účast ve StarDance jakkoliv doplácely. Ale pochopitelně bych byla moc ráda, protože pro každého tanečníka je to nejen velká výzva, ale především pocta. Alespoň já to tak vnímám...
ÚVODNÍ FOTO: Pavel "Smrček" Jedlička
