Také vám přijde, že se stále k něčemu upínáme? Že máme pocit, že to, co přijde, musí být zákonitě tím, na co všichni čekáme, a co bude to ONO? Jako by se nám v mysli a těle uvelebil pocit, že to, co máme teď, není dost dobré. Že přijde něco lepšího. Protože prostě musí. Je na zimě něco "nesprávného", špatného? Taková zima na horách, na chalupě s praskajícím krbem, s tlustými ponožkami, hrncem horkého kakaa, s hromadami sněhu za oknem, to je přece prototyp romantiky, po níž prahnou všechny fanynky sladkobolných filmů! Tak v čem je jaro (nebo cokoliv, co nám do života teprve vstoupí) lepší?
A když jsme u toho, třeba huňatý kabát vypadá někdy líp než teplákovka v barvě roku podle Pantone, i bombardino na svahu chutná víc než jarní detoxikační čaj… Ano, jaro neoddiskutovatelně voní a je předzvěstí léta (ha, už aby bylo konečně léto!). Ale ta svěžest zimního vánku přece má také něco do sebe!
I já se těším na jaro. Lhala bych, kdybych tvrdila opak. Odhazování svršků je fajn, jarní barvy slibují zajímavé kombinace a oživení šatníku, slunce bude mít sílu, ubyde pošmourných dní. A tak dále. Ale myslím si, že bychom se vždy, za všech okolností, měli radovat z toho, co je teď. Užít si to naplno a vychutnat dosyta. Nečekat na konečně. Protože až to vytoužené konečně nastane, ihned se nám do mysli vloudí další meta. Další takové konečně, k němuž se začneme upínat. A to nám brání v prožitku aktuálního okamžiku, což je dost škoda.
Takže jo. Konečně jaro! Ale také ahoj zimo. Díky, že jsi byla tak fantastická. Příště zas.
FOTO: Unsplash
