Tento článek píšu z tepla domova. Sedím na gauči, nohy na stole, na klíně notebook a těsně vedle něj, s hlavou na mém břiše, se rozvaluje ona – paní domu. Moje kočka. Jmenuje se Iris. Občas se podívá na mě, občas zkontroluje text. Přede. Jako by věděla, že se píše o ní...
Jako dítě jsem někde četl, že ve jméně kočky musí být sykavka. Takže v době, kdy jsme bydleli na vesnici, se u nás vystřídali vedle klasického Macka a Micky ještě Venca, Šimon, Lojza, Bohouš, Matouš a Zdenča. Ano, bylo jich tolik... Já totiž jako malý školák sbíral toulavá koťata. S cílem zachránit je a zajistit jim spokojený život jsem je nosil k nám na dvůr. Naši to tak nějak tolerovali. Když jsme se ale přestěhovali do města, důrazně mi oznámili, že kočky v městském bytě v žádném případě nechtějí. Já to respektoval a hleděl se brzy osamostatnit. Jméno se sykavkou jsem měl už připravené. A byt se brzy objevil taky. Od své tehdejší drahé polovičky jsem měl kočku odsouhlasenou, ale zakázané chlupy. Volba tedy musela padnout na plemeno Sphynx. To jsou naháči. Ale naše drahá bezsrstá Iris se po šoku, kdy v zimě mrzla pár hodin nechtěně zavřená na balkoně, rozhodla podobné trauma už neabsolvovat a začala mírně srstnatět. Paradox. Chlupatý naháč. A těch paradoxů je u ní víc. Například – kde je ta kočičí obezřetnost? Tolikrát špatně propočítala vzdálenost mezi nábytkem a nedoskočila, tolikrát se jí nepodařilo v běhu trefit mezi futra, tolikrát se rozhodla jít na balkon zavřenými dveřmi (bezúspěšně)... Jednu věc však na ní velmi oceňuji. Moc ráda se mnou jezdí na kole. Bývá to jen jednou za rok, to když jedeme na očkování k paní doktorce Tesaříkové. Bez reptání se nechá zavřít do batohu, na zádech v klidu vydrží celou jízdu a působí opravdu celkem spokojeně. Zvlášť když jsme pak zpátky doma.
Mimochodem, ta zmíněná paní doktorka Tesaříková mi tak trošku připomíná mě, když jsem byl to dítě na vesnici. Taky zachraňuje toulavé kočky. Chybí jí jen ten velký dvůr. Kočičky jsou tu v klecích v malé místnosti. To je tak něco pro mě. Kdyby bylo v batohu víc místa, už jedeme na kole domů tři.
Nezisková organizace na záchranu toulavých a opuštěných koček, kterou Jitka Tesaříková spolu s dalšími nadšenci založila, se jmenuje Pomocné ruce. Dnes už starost o zachráněné kočičky předala lidem, kteří na to mají víc času. A naštěstí je jich dost. Pomocné ruce s částečnou podporou Odboru životního prostředí Magistrátu města Olomouce toulavé kočky odchytávají, odčervují je, očkují a kastrují. Ostatní výdaje se hradí z finančních darů příznivců. Občas někdo přinese granule nebo stelivo. Občas se naštěstí najdou i lidé, kteří se rozhodnou nějaké kočičce z depozita poskytnout domov. Pár takových lidí znám. Jejich adoptovaní čtyřnozí společníci jsou u nich viditelně rádi, vděk a spokojenost je na nich opravdu znát.
Kdysi byly toulavé kočky v Olomouci velkým problémem. Nemocné, přemnožené, pohublé, některé zraněné... Vzpomínáte si, kolik jich bývalo kolem hlavního nádraží?
Určitý počet kočičích bezdomovců Pomocné ruce udržují v Olomouci dál, ono to tak nějak už k našemu městu patří. Tyto kočky jsou ale ve velké většině kontrolované, vykastrované, zdravé a díky dobrovolným „krmičům“ nehladoví.
Pomocnýma rukama projde ročně několik stovek kočiček. Po ošetření se vrací do svého teritoria, nebo jsou nabídnuty k adopci. Některé bezcitně týrané či těžce zraněné dostanou alespoň možnost bezbolestné smrti. Bohužel v dohledné době depozit u ordinace dr. Tesaříkové končí a nové prostory se nedaří nalézt.
Mám velkou úctu ke všem, kteří se snaží jakkoliv nezištně pomáhat, komukoliv. A vím, že tito lidé to dělají nejen pro ty, kteří jejich pomoc potřebují, ale hlavně pro svůj dobrý pocit. Vždyť i tu svou Irisu (která mimochodem přestala s předením okamžitě, co jsem místo o ní začal psát o toulavých kočkách) mám, protože mi starost o ni a její přítomnost dělá dobře. A ona to ví. A občas se přemůže a dokonce mě přijde s výrazem „no konečně“ čekat ke dveřím, když se vracím z práce.
Z některých kočiček v depozitu je cítit, že si prošly krušnými chvílemi. Evy Tomkové z neziskové organizace Pomocné ruce Olomouc se ptám na některé z kočičích osudů. Řada z nich je s dobrým koncem, řada z nich je s koncem smutným. Až mě mrazí. V jedné z klecí leží slepá Cecilka. „Byla nalezena jednou naší dobrovolnicí v jedné nejmenované vesnici. Toulala se po okolí, žalostně mňoukající, žadonící o něco k snědku. Byl div, že vůbec žila, že ji nesrazilo auto nebo někam nespadla, protože je úplně slepá. Buď vlivem infekční nemoci, nebo jiným nehezkým způsobem přišla o obě oči. Celkově byla ve špatném zdravotním i psychickém stavu, hubená a přitom tak úžasně mazlivá a vděčná za každé pohlazení. V depozitu jsme ji zbavili spousty parazitů, pěkně vykrmili, dali jí bezpečí, lásku a teď jí hledáme nový domov. Její hendikep však umožňuje adopci pouze do bytu, na který si brzy zvykne takovým způsobem, že v podstatě nebude poznat, že je slepá.“
Tak co, Irisko, budeme tři?
Zvedla se a odešla... Takže ne.
Třeba se pro Cecilku a ostatní opuštěné najde někdo, kdo ví, že by mu takový čin a vůbec přítomnost kočky dělaly radost. A určitě budou stále tací, kteří této neziskovce budou dál pomáhat.
Ona ta naše Olomouc je totiž asi opravdu městem koček a kočkomilů. Nikde jinde jsem neviděl street art v podobě černých plastových koček. A jaké množství jich na olomouckých budovách je! A je to pěkné.
A dvě kočičí kavárny, mimochodem obsazené absolventkami útulku Podaných rukou, jsou taky skvělým nápadem. A mají úspěch.
Jenom ta orlice ve znaku města mi k tomu všemu nějak nesedí. Trošku mi připomíná našeho kanára. Měl na sobě úplně stejnou kombinaci barev. Jednou se Iris rozhodla využít příležitosti nedovřených dvířek do klece a... kanár byl pryč. Tím ovšem nic nenaznačuju.
Jedna olomoucká lékařka sdílí svůj byt s několika kočkami a víte, co říká svým známým do telefonu místo pozdravu? „Mňau!“
Tak se ale může zdravit asi jen v Olomouci.
