S Alešem Lopraisem se setkáváme u olomouckého distributora značky Mercedes-Benz, v Moravia Centru, krátce po jeho příjezdu z letošního ročníku soutěže Rally Dakar v Peru. Novinářům a fanouškům Dakaru zde Aleš vypráví o svých zážitcích a pocitech ze závodu a zmiňuje, že na Dakar se nedá připravit...
Do soutěžní Tatry si Aleš poprvé sedl v deseti letech, protože jeho strýc Karel tyto každoroční závody jezdil v kategorii kamionů. „Zažil jsem tolik krásných Dakarů! Buď jsme přiletěli do Afriky a vzali si auto z půjčovny, nebo jsme jeli rovnou z Maroka až tam, kam to šlo, než se auto rozsypalo, což bylo úplně běžné. Spávali jsme pod širákem – neměli jsme přístup do bivaku, takže jsme byli za plotem. Bylo to pro nás něco sparťanského a nádherného. Ale na Dakaru jsou možné tisíce různých scénářů. Člověk si řekne: ,Jo, tuhle situaci jsem už zažil.‘ A najednou, prásk! Přijde něco, čemu čelíte nově, ať je to z hlediska techniky nebo navigace. Nebo se stane něco podobného, co letos Rusovi Andreji Karginovi, že mu někdo skočí do cesty. Je to něco, s čím jste se dosud nesetkali a najednou to musíte řešit. Je tam opravdu nespočet situací, se kterými se nedá počítat a o kterých rozhoduje spousta faktorů. Člověk vždy musí spoléhat sám na sebe,“ vysvětluje závodník.
Dakar je zvláštní droga
S čím ale můžete na 100 % počítat? Obrovský stres a tlak, málo spánku, zhoršená hygiena, svědění, bolest všeho možného – to všechno vás čeká. „Dost možná budete celou dobu nadávat, co tam děláte, proč jste se rozhodli jet a že přece nejste takoví magoři, abyste tam riskovali život...“
Na druhou stranu je Dakar údajně nepochopitelný v tom, že po příjezdu zpátky domů člověk začne všechny nechutné a nehezké okamžiky vytěsňovat a pamatuje si jenom ty pěkné. „A právě z toho Dakar žije, je to taková zvláštní droga.“
Jako každý předchozí, i letošní Dakar byl pro tým Aleše Lopraise velmi logisticky náročný: „Nejdříve nám dá zabrat sama cesta trajektem do Jižní Ameriky, kam musíme přijet dřív a aklimatizovat se. V Česku auto maximálně vyšlechtíme, a když ho pak vytáhneme z lodi, je celé rezavé a od mořské soli. Jsou to opravdové nervy – máme vždy strach, že to nemůže fungovat. Narychlo vůz repasujeme, abychom stihli udělat rychlý test. Následují technické přejímky, kdy vás buzerují komisaři – lidský faktor před startem může ovlivnit celý výsledek,“ popisuje sympatický závodník.
Komisaři kontrolují detailně každou maličkost – posledně Alešův tým chtěli vyřadit kvůli jednomu logu na kombinézách, které nebylo prošitou nehořlavou nití. „Denně kontrolují, zda máte nehořlavé ponožky a spodní prádlo. Přitom je to strašný opruz – venku je tam 40 °C a vy máte na sobě nomexové nehořlavé spodní prádlo, kombinézu, kuklu a přilbu. V kabině je místy až 80 °C a nikoho to nezajímá.“
Dříve, když Loprais týmu ještě výrazněji topilo auto, si Aleš dokonce během závodu rozstřihl kombinézu, protože se snažil zchladit, když mu bylo na omdlení: „Dával jsem ruku z okna, ale moc to nepomáhalo. Těch momentů, kdy je v kabině obrovské vedro, je nespočet. Letos jsme ale díky společnosti Molpir vyzkoušeli jejich klimatizaci. A ačkoli nefunguje jako běžná klimatizace v autě, foukala alespoň nějaký svěží vánek, a to mi strašně pomohlo.“
Spolupráce a sponzoři
Závody Dakar se dají nazvat dost finančně náročným „koníčkem“. Spolupráce s partnery a sponzory je tedy zásadní. Partnerské vazby má na starosti sám Aleš Loprais a věnuje se jim během celého roku. „Jednou jsme roztrhli nadstavbu, na které bylo logo hlavního partnera. Hned jsem věděl, že vizibilita loga je první věc, kterou musíme vyřešit, teprve potom jsme ladili technické záležitosti...“
Přípravy na Dakar mohou být hodně frustrující. Nejprve se musí nasbírat dostatek peněz, které se posílají dlouho před závodem: „V září musíme mít nashromážděný celý rozpočet, protože od října se postupně vše platí. V listopadu už musí být všechno zaplacené, nebo nejedete, i když se závod koná až v lednu.“
To je ale teprve první část rozpočtu – další investice přicházejí během závodu samotného – palivo, pneumatiky, letenky, hotely, přesuny, platy mechaniků, oblečení: „Všechno to stojí obrovské peníze a já pořád tvrdím, že bez fabriky tam nepojedu... A stejně tam pořád jezdím,“ přiznává se smíchem Aleš Loprais.
Kdo nemá strach, do soutěže nepatří
Na závody Dakar si netroufne jen tak každý. Ovšem i určitá dávka strachu je potřeba, aby měl člověk zdravý pud sebezáchovy. „Myslím, že kdo se nebojí, do soutěžení nepatří – ani na Dakar. Mělo by to krátkého trvání a přišel by nějaký náraz...“ Aleš Loprais má k závodění (a všemu s ním spojenému) respekt. Jeho velkou výhodou je, že je přirozeně rychlý v jednání, v takových těch rozhodujících momentech: „Čím větší stres, tím je to pro mě lepší. Kluci o mně říkají, že jedu nejvíc, když máme největší problém. Když něco nefunguje, já se to snažím už předem dohnat, protože počítám se ztrátou. A ve finále jedeme stejně dobře, jako bychom ten problém ani neměli. Je to ale samozřejmě velmi zatěžující pro auto, podvozek i pro posádku – všichni víc trpí,“ popisuje pilot týmu a dodává: „Nedá se to popsat, musí se to zažít. Auto váží deset tun – a ty jdou s vámi nahoru i dolů. Na trase, kterou neznáte, jsou skoky a díry, díky kterým schytáváte neskutečné rány. Krční páteř trpí... Nejhorší jsou první tři dny, než si to všechno sedne – a po nich vám už je všechno jedno, i kdyby to trvalo další měsíc.“
Obrovský fyzický a psychický zápřah kompenzuje týmu hlavně dobrý pocit z dobře odvedené práce. „Když se daří, tak pocity přebijí vše, je to celé o psychice. Ale máme taky výborného fyzioterapeuta Bohouška Jukla. Ten nás umí psychicky a fyzicky stimulovat, a kromě toho je to náš velký kamarád.“
Hygiena na Dakaru
Kromě fyzického a psychického vyčerpání je Dakar náročný také na hygienu: „My jsme prali až ve volném dni. Já to mám navíc tak, že během chvilky mám všechno propocené – jako pilot se potím nejvíc. Běžně vypiju tři čtyři litry a vozím si i náhradní sedačku. Za dřívějších Dakarů jsem na malou stavěl, ale kvůli ušetření času jsem pak raději nepil, což mi způsobovalo velké problémy. Ale nemůžete odvádět stoprocentní výkon a přitom osm hodin nepít. Začne vás bolet hlava, začne se vám mlžit pohled, vaše reakce začnou zpomalovat a ve finále si začnete uvědomovat malichernosti, jako že vám skáče přilba... Vyřešil jsem to tedy jako malé dítě – a ve finále, když bylo nejhůř, tak jsem to jednoduše pustil. Trvalo mi dlouho, než jsem se naučil to prostě udělat, ale je to obrovská výzva.“
Jednou vypil Aleš dokonce deset litrů za jednu etapu: „Měl jsem chřipku a myslel jsem, že to nedojedeme. Několik hodin mnou třásla zimnice a ve finále jsme tu etapu vyhráli. Myslím, že to bylo díky tomu, že jsem to všechno vypotil a metabolismus byl zrychlený. Kdybych ovšem jel ve starém režimu, v domnění, že je nesmysl se počůrat, tak tu etapu ani nedojedu... Je potřeba poznat sám sebe a určit si priority, co je pro vás menší zlo. A do toho pak naplno jít. Tak jsem se lidově řečeno ,pohrčel‘, no a? Stejně jdu pak do sprchy a musím se dát dohromady. Všechno se dá vyprat, takže v tom nevidím jediný problém,“ popisuje upřímně pilot Instaforex Loprais týmu. Na fotografii zleva: Ferran Marco Alcayna (navigátor), Aleš Loprais (pilot) a Petr Pokora (palubní mechanik).
A za rok znovu?
Po každém ročníku Dakaru, který má Aleš Loprais za sebou, si říká: „Nikdy víc! Už nechci! Mám přece milion důvodů, proč bych tam neměl znovu jezdit. Na druhou stranu už teď vím, že na konci roku to bude zase úplně jinak,“ přiznává s úsměvem charismatický pilot a odjíždí novým vozem Mercedes-Benz třídy X z olomouckého dealerství Centrum Moravia, který na rok poslouží jako podpůrné auto Instaforex Loprais Teamu: „Potřebujeme spolehlivé auto, které nás dopraví do dun, udělá nám slušné zázemí a bude rychlou asistencí. Věřím, že ho pořádně vyzkoušíme a zjistíme, kde jsou jeho silné a slabé stránky.“
