S Jaroslavem Irovským se setkáváme v prostředí naší oblíbené kavárny ve francouzském stylu. V rukou držíme vychlazenou levandulovou limonádu a čekáme na jeho vyprávění. Svůj životní příběh nám servíruje bez obalu a s nadsázkou sobě vlastní...
Na začátku byla věta
„Měl jsem báječné dětství. Mám skvělou rodinu a byl jsem i dobře vychován. Jsem taková ta stará škola.“ Od dětství toužil jít ve šlépějích svého otce, dnes již bývalého profesionální fotbalisty. Nakonec však vlivem podlomeného zdraví musel Jaroslav podstoupit operační zákroky, změnil plány a na krátký čas se stal i bubeníkem jedné punk-rock'n'rollové kapely. Nakonec jej všechny životní kotrmelce přivedly k psaní knih. „Už v raném dětství jsem miloval Foglarovky a vždy jsem si přál být nejen čtenářem, co čte své milované autory, ale i sám být čteným autorem.“
První knihu Jak jsme slavili Velikonoce a další humoresky spontánně napsal a vydal v roce 2012. Při samotném psaní se nechal volně inspirovat tvorbou dvojice komiků Šimka a Grossmanna. Otevřeně přiznává, že nejlépe se mu tvoří v období, kdy se cítí v životě nejhůř. Častým tématem v jeho knihách jsou jeho zkušenosti s drogami, alkoholem a depresemi. „Při psaní první knihy jsem prožíval záchvaty šílenství, při druhé jsem pracoval jako umývač nádobí, trpěl nespavostí a byl finančně na dně. Při psaní třetí knihy mi umřela máma a při psaní té čtvrté mě sužovaly záněty v celém těle.“ Nemoc těla i duše jsou také hlavním nosným tématem takřka všech jeho knih.
Ve stopách hořkosladkého nadhledu
V literární tvorbě Irovského dominují především výrazné prvky hravé nadsázky, inteligentního humoru, sebeironie, náznak splínů i vtisknutý odraz jeho oblíbeného autora Charlese Bukowského. „Narazil jsem na jeho knihy v kroměřížské psychiatrické léčebně, kde jsem se v roce 2011 léčil z těžkých depresí a myšlenek na sebevraždu. Hned jsem se do jeho tvorby zamiloval. Byla tak přímá, nekompromisní a plná všeho, co jsem tehdy pociťoval a prožíval i já.“
Syrová naturalistická tvorba Bukowského oslovila a inspirovala Jaroslava Irovského natolik, že se rozhodl sepsat Příběhy sráče či O(byčejný) ŽIVOT. Na tyto prozaické sbírky volně navázal sbírkami básnickými – Střípky melancholie a Krásy na mé vadě. Na svém spisovatelském kontě má za sedm let působnosti dohromady čtyři prozaické a dvě básnické knihy. Takřka všechna díla vytvořil intuitivně v neuvěřitelně krátkém časovém intervalu. „První prozaickou sbírku jsem napsal za dvanáct dnů, druhou za čtrnáct a třetí za dvanáct. Tedy dohromady osmapadesát povídek napsaných za osmatřicet dnů. Napsat román mi také trvalo dva týdny.“
S duší beadníka
V letošním roce se Jaroslavovi podařilo vydat debutový román „... s duší beadníka“: „Je k dostání v různých knihkupectvích a považuji jej za vyvrcholení dekadentní ‚sráčské‘ trilogie. Zatím sklízí i největší ohlas.“ Samotná kniha vypráví o měsíci života autorova alter ega, tedy olomouckého nezaměstnaného spisovatele, který trpí jistými existenčními i zdravotními problémy a je alergický na dnešní konzumní společnost.
Na první pohled se může zdát, že je tento román přímo prošpikován temnou depresí. Opak je však pravdou. Celý příběh je líčen s neuvěřitelnou lehkostí i svérázným humorem. „Nedávno jsem se zařekl, že mou další knihou bude pokračování ,Beadníka‘. Ale dříve jak v roce 2020 ho rozhodně napsat a vydat neplánuji. Chci si dát od psaní pohov a jen si užívat, že má román krásné ohlasy a recenze.“
Na závěr nás zajímal autorův oblíbený doping při tvorbě a překvapila nás stručná odpověď: „Otevřít word a napsat první větu.“ Více informací o autorovi najdete zde.
