Vztahy jsou důležitou součástí života. Jsou krásné, dojemné, dechberoucí, láskyplné, ale někdy také náročné a komplikované. I když vztahy mohou často vypadat jako divoká jízda na horské dráze (bez připoutání), stejně do nich chceme (obvykle) zase jít, zas a znova. Protože už tak nějak tušíme, že bez práce nejsou koláče a ani vztahy.
A vztahy, rozchody, párová terapie nebo třeba online sociální sítě jsou ústředními tématy uměleckého projektu Terapie sdílením, který se snaží vše popularizovat a přitažlivou formou dostat mezi širší publikum.
Tento projekt rozvibroval hladiny online sociálních sítí, především printscreeny vztahových hlášek, anonymně sdílených na oficiálních sociálních sítích projektu.
Offline přednášky Terapie sdílením LIVE A RESET bezpochyby rezonují také s olomouckým publikem. S hlavními aktéry, autorkou projektu Ester Geislerovou s párovým terapeutem Honzou Vojtkem, jsem se sešla krátce před jejich vystoupením v Divadle na Šantovce. V prostorách útulného bistra u švestkové limonády jsme probrali terapie, virtuální sítě i mnoho dalšího.
Do Olomouce jste zavítali v rámci přednášek již několikrát. Jak se vám zde přednášelo a jak na vás toto město (za)působilo?
Honza: Já Olomouc teda miluju. Chtěl jsem tady i studovat, dokončit doktorát, akorát je to v mém časovém presu složité. Ale zaprvé miluju zdejší univerzitu, protože si myslím, že se tam dějí zásadně důležité věci, a zadruhé tohle město je opravdu úžasné.
Ester: Já to jenom potvrzuju. Vždycky se sem těším. Mám i pocit, že tady je takové speciální obecenstvo. Nevím, jestli je to tím, že je to studentské město, ale já sem v našich divácích viděla různé věkové kategorie. A vždycky byli všichni vřelí, bujaří a nahlas se smáli. Jsou tady chytří, intelektuální diváci, kteří zároveň neztrácí humor a naději.
Honza: A my jsme tady i docela často. Zdejší diváci mají i takové otevřené hlavy. Mají hezké otázky. Vždycky si na tohle vzpomeneme. A vždycky si řekneme, že Olomouc byla fakt skvělá.
Takže jste stihli Olomouc také trošku prozkoumat?
Ester: Určitě. Já Olomouc znám i z různých festivalů a premiér. Takže vím, že Olomouc je takové hezké, romantické město. Miluju to náměstí, legendární. Mám tohle místo spojené jenom s hezkými zážitky. Když jsme přednášeli na univerzitě studentům, přáli jsme si, abychom od nich měli zpětnou vazbu, a tak jsme dali vyrobit takovou speciální anketu. Navštívili jsme taky u Kamila Kopeckého jeho Digi doupě a všechny "futuristické" laboratoře, které mají obrovský smysl pro nastávající generace. Mně osobně je to velmi blízké, protože moje máma milovala sci-fi, a proto začala taky kdysi dělat počítačovou animaci. Já jsem svoji první počítačovou animaci vytvořila asi v pěti letech, takže kdyby tehdy existovalo něco jako Digi doupě, tak bych v něm moc ráda vyrůstala. (6. 12. 2022 na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého proběhla přednáška Terapie sdílením LIVE a Kamil Kopecký je zde docentem na Katedře českého jazyka a literatury, pozn. red.)
Honza: Taky to tady znám z nějakých pravidelných akcí. Myslím si, že v Olomouci je právě tahle krása. Že si Olomouc ze všech těch starých, krásných, romantických, historických věcí, které tady jsou, nedělá sama o sobě skanzen, ale že tu tradici a historii využije a věnuje se moderním, současným věcem. A to si myslím, že je na česká města docela unikát.
Osobně jsem na vašich přednáškách už několikrát byla a vždy jsem odcházela neskutečně nabitá: informacemi i dobrou náladou. Připravujete si přednášky krok po kroku, nebo dáte částečně i na kouzlo improvizace?
Ester: My máme pevnou kostru, které se držíme, a sem tam něco obměňujeme. Máme takový ansábl historek. A vybíráme podle toho, kam se přednáška stáčí. Někdy obměna přijde podle toho, co Honza řekne a mně to třeba spustí vzpomínku, myšlenku na nějakou historku, která už proběhla dříve. Tak takto my fungujeme. Těch historek, vtipů a zajímavých jevů, které bychom mohli z celého ansáblu vytáhnout, je už tolik, že kdybychom je říkali všechny, tak by přednáška měla pět hodin a bylo by to zajímavé. Ale snažíme se vždycky vytáhnout jenom jednu, dvě, tři historky.
Honza: Takže ano, má to velmi pevný základ, kterého se držíme, ale ten kontext samotného základu se opravdu mění. A my často a rádi ty věci obměňujeme. Máme radost, že obsah můžeme ušít na míru konkrétnímu publiku. Je to skvělé. Dává nám to určitou svobodu v tom, že pořád neříkáme to stejné od začátku do konce. Můžeme si to užívat a otevírat některá témata. To si myslím, že je velmi funkční. Proto taky lidé, kteří přednášky viděli opakovaně, tak nám zatím ještě ani jednou neřekli, že by to bylo stejné. (smích)
Předpokládám, že kdyby to bylo pořád dokola stejné, tak by se mohlo ozvat i nějaké vyhoření?
Ester: Ano, určitě, ale ta struktura je vlastně stejná. My víme, co chceme říct. Víme, že v Terapii sdílením LIVE vedeme diváka od toho: jsem sám, seznamování až po rozchod. V Terapii sdílením RESET je takové vodítko, které vede od zanesené hlavy plné notifikací až k tomu, že se postupně divák díky informacím, které na přednášce dostane, může trošku nadechnout, vyčistit a vyresetovat.
Honza: Ještě doplním, že v RESETu jdeme od nějakých základních informací, jako co jsou virtuální sítě zač, přes určité hrozby, dotýkáme se vztahů, protože o těch to je hlavně. Potom jdeme i do pozitiv. Protože nechceme být černobílí a říkat, že sociální sítě jsou hrozně špatné a všichni by z nich měli okamžitě odejít. Spíše se je pojďme naučit používat.
To si myslím, že je zdravý přístup. Ukázat, že virtuální sítě mohou být užitečný nástroj. Osobně se snažím třeba po probuzení nesáhnout hned jako první na mobil nebo při čekání na tramvaj vytáhnout spíš knížku. Ale upřímně docela mi trvalo si odvyknout. Máte vy nějaké triky, jak se odpoutat od digi světa?
Honza: Nedávno jsme se o tom zrovna bavili v autě. Že my tohle všechno víme, ale stejně jsou v tomhle telefony i sociální sítě docela zákeřné. Hlavně v momentě, kdy jsme hodně silně ve stresu, tak místo po knížce sáhneme po telefonu a už na ty "socky" koukáme. Já mám dvě domácnosti a když jsem na hájovně, tak mobil nechávám v kuchyni. Od Ester jsem dostal budík a vím, jak moc to pomáhá. Ale v Praze je to určitě komplikovanější, protože mám malinký byt. A nemám ten telefon kam schovat. Spíše jde ale o to, naučit se vést se sebou vnitřní dialog. Je to přesně o tom, co jste říkala: Proč mám ten telefon v ruce. Potřebuju fakt poslat nějakou zprávu, nebo se do toho mobilu dívám, protože se nudím a nemám co dělat? Tady tohle neustálé dotazování sebe sama je podle mě ohromný trik, který učí nejen proti sociálním sítím, ale nutí člověka k vnitřnímu dialogu a jakémusi sebezpytu.
Ester: My jsme se i rozhodli, že chceme tento rok dělat více RESET. Abychom si to sami víc a víc uvědomili. Člověk má totiž takovou omluvu v tom smyslu, že když o tom dělá přednášku, tak o tom asi něco ví a mělo by mu to přece jít.
Honza: Ano, to my o tom víme hodně, ale to dělání je už pak trošku problém. (smích)
Ester: Přesně tak. Takže akorát reflektujeme to, co na přednášce říkáme. Já mám dobré zrcadlo a tím je můj přítel, který mi zrcadlí a já jemu, když do toho zabředneme. Třeba někdy během dne je najednou ticho a od toho, kdy jdu poslat e-mail nebo něco zaplatit, je to jenom jeden klik k tomu Instagramu. Mě to ale na druhou stranu hodně baví. Já jsem byla vždycky vizuálně velmi snadno lapena. Ať už to byly knížky, MTV nebo televize, už odmalička. Já jsem to dítě, které vyrůstalo před televizí.
Honza: Já to mám doma podobně. Můj muž totiž nemá žádné sociální sítě, on nepoužívá ani mobilní data. Má skutečně telefon pouze na smskování a volání. A to je úplně všechno. A vlastně mi říká, že je mu mě líto, že jsem lapený. Já mu pak vysvětluju, že ty sociální sítě potřebuju používat kvůli práci. Někdy to ale samozřejmě bývá velké alibi. (smích)
Ester: A my víme, že kvůli práci to funguje. A to je potom to strašně divné psycho. Na jednu stranu víme, že nám to nedělá dobře a nejradši by to člověk zahodil. A na druhou stranu díky tomu má člověk třeba sekundární příjmy. Je to hra, na kterou jsme všichni přistoupili. A tohle je něco, co poslední dobou hodně řeším. Jak tohle všechno dát do nějakého poměru, aby mi to bylo příjemné a abych zase nesklouzla do toho, že je toho moc, jsem ve stresu a mám depku. Pak se z toho vyhrabu a pak do toho sklouznu zase a zase… Jak zůstat stabilně v tom, že už tohle budu vědět.
.jpg)
Žijeme v době, která je velmi digitální, někdo je lapen více a někdo méně. Co konkrétně vás na virtuálních sítí nejvíce zdrží?
Ester: Já mám pocit, že je to hodně vychytané. Ty algoritmy vždycky přesně pro každého něco vymyslí. A ve chvíli, kdy člověk není na určité síti dlouho, tak mu tam podšoupnou třeba zahradu s kytkama, kterou konkrétní člověk hrozně chce, výstavu, kterou chce vidět, a nebo místo, které chce navštívit. Mě dostane například jídlo a baví mě koukat na to, jak lidi vaří. Miluju Asian street food. A sama nevím, do jaké míry je to v tu chvíli zdravé, protože mě to fakt baví. Říkám si, vždyť je to přece jenom neškodné jídlo. Nedívám se na žádné dark weby. A pak mě bolí třeba hlava a je mi smutno. I když, Twitter a válka, to jedu taky.
Honza: Já to tak mám s Twitterem. Jakmile tam najedu na jednu zprávu a jsou tam ty vlákna, tak už jedu. A jeden článek bookuje druhý, pátý, osmý… A taky na mě hodně zabírají zvířátka.
Vnímám mezi vámi velmi příjemnou energii. Jak se vám spolupracuje a je něco, co máte na samotných přednáškách úplně nejradši?
Honza: Já mám teda na přednáškách nejradši Ester. A myslím to naprosto vážně, není to žádné mazání medu. Nedokážu si ani představit, že bych přednášel sám nebo s někým jiným. To, jak to mezi námi funguje, jak je to elektrické. Myslím si, že právě tohle diváci vidí, že nás to baví, vidíme v tom obrovský smysl, a že se taky máme rádi. A neděláme to jenom pro prachy a byznys.
Ester: Je to velké štěstí, dělat něco, co má smysl a baví vás. A zároveň je to trochu práce. S člověkem, který je váš kamarád a máte mezi sebou důvěru. Vím, že můžu jít na pódium. S důvěrou. A taky vím, že když se cokoliv stane, třeba když někdo něco zapomene, tak že z toho vždycky nějak vybruslíme. Mám i ráda debaty. Protože samotné přednášky už máme trošku osahané. Ale v debatách mě vždycky překvapí, jak Honza odpoví. I mně samotné tohle pomáhá se dozvědět víc o lidské psychice a psychologii. Je zajímavé, kolik existuje pojmů. A hlavně taky divák dostane odpovědi na svoje konkrétní otázky.
Honza: Debaty jsou pro mě taky zajímavý moment. Vždycky si říkám, na co se tak diváci zeptají. Je to trošku jako zkouška. Často odpovídám lidem, protože se ptají velmi konkrétně až intimně, že na tohle nemám konkrétní odpověď. Zaprvé bych velmi zobecňoval a zadruhé potřebuji taky o těch lidech něco víc vědět. Stává se, že od nás občas lidé čekají naprosto konkrétní odpověď na svoji konkrétní otázku, pak jsou možná zklamaní, že se jim odpovědi nedostává. My často zdůrazňujeme na přednáškách, že jsou lidé velmi přesycení informacemi a mají potom pocit, že samotná informace stačí, když zazní. Aby se ale něco stalo, tak s těmi informacemi potřebujeme pracovat. Miluju taky vtipnou část, kdy čteme smsky. A lidi se pak opravdu smějí a jsou dost překvapení, co tam je napsané. Žádná sms ale v přednášce není jen tak, aby byla vtipná. Jsou tam proto, aby dokreslovaly to, co říkáme. A pak mě taky baví sledovat lidi v publiku, kdy začínají zjišťovat, že jim říkáme docela takové "kruté" věci, občas. To pak vidím, že se lidé smějí a pak jim najednou trochu zmrzne úsměv.
Ester: A víte, co ještě miluju? Když se oba úplně odbouráme a máme záchvaty smíchu. Nebo se vyskytnou různé přeřeky. (smích)
Honza: Protože my ty přeřeky hned využijeme. My v tom toho druhého totiž nikdy úplně nenecháme. (smích)
Máte dojem, že díky vašim přednáškám TSL a aktivitám lidé terapii jako takovou vnímají více pozitivně?
Honza: Úplně bych si nepřidal celkový credit za to, že my jsme ti, kteří to tady celé rozjeli. Trochu si ale troufnu říct, že jsme tomu napomohli. Myslím si, že i v takovém tom větším mainstreamovém měřítku. Protože to, co třeba Ester dělá na svém Instagramu (#esterajosefina), kde sdílí printscreeny vtipných a občas i mrazivých sms a pouští různé informace o terapiích, tomu všemu taky hodně napomáhá. Já totiž rozhodně nechci chodit do médií kvůli sobě. Nechci ze sebe dělat celebritní osobu. Tohle fakt nemám rád. Ale hodně mě baví přes vtip a humor říkat vážné věci. Bavit se o vztazích. Já se o vztazích dokážu bavit opravdu hodiny. Mám velkou radost, že se nám dává prostor, a díky tomu mohu přispívat k nějakému náhledu, že terapie a párové terapie nejsou úplně špatně. Že když jde člověk na terapii, tak rozhodně není blázen. Takže v tomto ohledu si myslím, že určitě přispíváme ke změně i postoji. Rozhodně ale neřeknu, že my jsme ti, kteří tohle změnili.
Ester: Já vnímám, že naštěstí tahle celá oblast nabobtnala víc a víc (možná po covidu) a vzniklo spoustu další terapeutických účtů, které popularizují a edukují o duševním zdraví. Za tohle jsem moc ráda. Ale v roce 2018, kdy jsem hledala párového terapeuta, se kterým by bylo fajn na základě vztahových sms udělat přednášku, tak jich ještě moc nebylo. A Honza byl jako svatý zjevení. Tehdy bylo hodně, s prominutím, ezo týpků. (smích) Rádio Wave tehdy dělalo krásná videa a Honza tam mluvil o tom, podle čeho si vybíráme partnery. Dodnes si to pamatuju. A byl velmi okouzlující, sympatický, roztomilý. Během tří minut odpověděl na docela složitou otázku. Řekl jí hrozně zajímavě, rychle a do toho se zasmál svému vtipu, což mě je hrozně blízké. Řekla jsem si: to je on, toho chci. (dvojitý smích)
Honza: Doplním, že ezo týpků je v párové terapii hodně dodnes.
Ester: Podle mě není potřeba dělat odbornou přednášku a říkat úplně všechno. My spíše potřebujeme zprostředkovat nějakou určitou informaci (třeba o online komunikaci). Honza umí zobecňovat, představit informace a zároveň vše podat s humorem, což byl předpoklad toho, že to bude fungovat.
Honza: Oba to umíme. Je to o té inspirativnosti. V tom je síla. My jednoduše nemůžeme říkat všechny věci a nemůžeme všechno vysvětlovat do nějakých extra detailů. O tom to není, ani na to není prostor. Ale pevně doufám, a lidé nám to i říkají, že dokážeme navést a ukázat, že tohle je cesta, a dodáme: na tohle se ještě podívejte. Proto jsou součástí našich přednášek knihy i literatura, kam mohou lidé nakouknout. Trochu se oba děsíme, že by někdo řekl: Geislerová a Vojtko něco povídají, a tak je to prostě pravda. Je to celé o pokoře. Není tady potřeba nějaké mentální "onanie", jak jsme hrozně dobří, důležití a jak říkáme nejskvělejší věci na světě. Myslím, že lidé jsou často u debat překvapení, že hodně odkazujeme a mluvíme o jiných terapeutech a podobně. A fakt ty lidi inspirujeme a navádíme je tak trošku na to, že tady jsme se zlehka dotkli zajímavého tématu, ale je kolem toho ještě velká spousta dalších věcí. Takže jim říkáme: jestli chcete, podívejte se, má to cenu. Baví mě přinášet tu inspirativnost.
Ester: A mně ji baví zprostředkovat a odvyprávět výtvarně...
FOTO: archiv
