[OL]4you na

Elixír mládí

Moje kamarádka Eva se nedávno vrátila ze školního srazu v rodném městečku o něco víc překvapená, než by člověk po salvě sňatků, novorozenců, odluk a výpovědí z práce očekával. Některé spolužačky zestárly o dvacet let, sedí doma s dětmi nebo v nenávidém zaměstnání a omílají mantru všechnokolemměnestojízanic.

Elixír mládí

Každé její vyřknutí jako by jim do čela zarylo další vrásku. Debaty spolužáků klouzaly od aut k pojištění rodinných domů až definitivně zabředly do politiky. Na rozdíl od mnoha názorů na pojistku byli tady zajedno. Halasný hovor začal po chvíli slábnout a zanedlouho bylo jasné, že komunikační náboje jsou vystřílené.

„Bála jsem se říct, že se mám docela dobře,“ svěřila se mi Eva při líčení srazu. Sama má doma malou dcerku, rodičovská není nic moc a důvodů ke stěžování by měla jistě mnoho. Asi tak jako každý z nás. Eva si ale našla to svoje. Po letech se rozhodla dostudovat svůj obor, který opustila kvůli až příliš lákavé pracovní nabídce. Z práce odešla po třičtvrtě roce, když ji otrávilo nesnesitelné pracovní ovzduší, ale do školy si našla cestu až teď. Po večerech sedí nad knihami a opakuje zcela jiné mantry než její spolužačky. Její další životní krok po státnicích bude hledání práce v oboru, o kterém sní už od střední školy. Má před sebou cíl a nevnímá překážky, které jí život hází do cesty. „Dělám školu dálkově, takže mi ubírá víkendy a hodiny spánku, místo kterých píšu eseje a seminárky. Mí spolužáci to ale mají podobně a tak by mě nenapadlo si moc stěžovat. Vrací se mi to po každé zkoušce, kterou úspěšně zvládnu. Kdykoli vyjdu s oznámkovaným indexem, mám pocit, že dělám správnou věc,“ vykládá Eva a já se díky jejímu tónu neodvážím pochybovat.

Kamarád Pavel zase nedávno navštívil kurz asijské kuchyně. Kromě toho, že teď dělá famózní polévku pho, oživil touhu odjet na pár měsíců do Thajska a řešit svůj IT byznys odtud. Pokaždé, když ochutná vlastnoručně udělaný nam prik, je rozhodnutý o špetku víc. „Jako bych už seděl v místní restauraci někde na pláži pod kokosovými palmami,“ ševelil nedávno nad pálivou omáčkou a přivíral oči při představě své dlouhé dovolené. „Neumíš thajsky a odloučení od přátel i rodiny plánuješ na dlouhou dobu. To se nebojíš?“ změřila jsem si ho spíš ze zvědavosti. „Rodina i přátelé to pochopí, vždyť budu za pár měsíců zpátky. A anglicky se člověk většinou domluví všude. A když ne, nechám to osudu. Třeba mě naučí nějaká pěkná Thajka,“ usmíval se Pavel a dál zručně šermoval hůlkami s rýží. V očích se mu zračilo, že můžu říct cokoli a stejně ho nezviklám.

Člověk ale nemusí udělat zásadní životní krok, aby měl ze sebe dobrý pocit. Sestřenice Jana začala loni chodit na španělštinu. Zamilovala se do ní po dovolené v Madridu. Při své práci učitelky v mateřské školce ji jen tak nevyužije. Ani přátele ve Španělsku nemá, aby s nimi mohla konverzovat jejich rodným jazykem. To jí ale nevadí. Ten pocit, že by mohla, je pro ni zkrátka důležitější.

To je totiž to, co lidi nutí rozsvítit po večerních zprávách lampičku nad pracovním stolem, projet si slovíčka, přečíst si aktuální články z oboru nebo se přihlásit na další kurz. To, že se mohou někam posunout a neustrnou. Že víc ví, že se naučí, že budou moct, i když je k tomu nikdo nenutí a nevyžaduje se to od nich. Je to totiž pohyb dopředu. Díky němu dobře víme, že za spoustu problémů ve svém okolí i životě si můžeme sami. A to jenom tím, že přešlapujeme na místě. Motivuje nás pořádně se nadechnout, zkusit občas šlápnout do neznáma a trochu zariskovat. A hlavně objevit elixír mládí. Pořekadlo "ve zdravém těle zdravý duch" totiž platí i obráceně. Nebo si snad myslíte, že se vám životní sen splní mezi lamentováním u televize a cestou do práce, která vás nudí? 

reklama