Jeho skladby patří bezesporu k tomu nejlepšímu z české hudební produkce. Ač by mohl vystupovat sebejistě, působí velmi uvolněně a přátelsky. Odpovídá tak, jak to cítí, v jeho projevu není ani náznak kalkulu, což je nesmírně osvěžující. A že David Koller má co říct! Povídali jsme si spolu po zvukové zkoušce před olomouckým koncertem, jejíž podstatnou část jsem měla možnost slyšet. Už ta byla opojně krásná a i díky ní jsem si potvrdila, jakou moc mohou mít slova doprovázená hudbou (nebo naopak, chcete-li). Ony totiž texty Jáchyma Topola, které mi zní v hlavě z dob hodin interpretace, mají ohromnou sílu. A tady prostě chemie umocněná Kollerovým charismatickým projevem funguje spolehlivě… Tohle spojení se vám vryje pod kůži. Zabouchnutí dveří od místa, kde jsme si s Davidem Kollerem povídali, bylo jen úsměvnou pomyslnou třešničkou za fajn rozhovorem.
Jaké to je stát po delší době na klubových pódiích před vašimi fanoušky?
Hrajeme v dobrých klubech, takže turné má opravdu úroveň. (na chvíli se zamyslí) Vlastně ani nevím, jestli jsem z tohoto typu hraní někdy vypadl. Vystupujeme i v divadlech, což je svým způsobem dost podobné, ale tam hrajeme jiné aranžmá, je to na akustické bázi. Ale je fakt, že když jsou v klubu pod pódiem zábrany, aspoň se člověk tolik nebojí lidí. (smích) To myslím s nadsázkou, samozřejmě!
Období covidu bylo nepochybně složité i pro vás, ale vy jste nezahálel. Máte na kontě čtyři nové songy i s videoklipy, před pár dny vám vyšla vinylová deska… Jak tato tvorba vznikala?
No říkal jsem si, že když se s prominutím kopeme do zadku, měli bychom něco začít dělat! (smích) Tak jsem vyzval kapelu, ať všichni dodají dema, poprosil jsem i kamarády muzikanty. Pak jsem se v tom všem přehraboval a vlastně jsem moc nevěděl, co s tím. Měl jsem pocit, že bych chtěl dělat hudbu víc elektronicky, takže jsem si nakoupil analogové syntetizátory, že bych se jimi nechal trochu ovlivnit… Ale zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se shodou okolností v začátcích covidu přes online konferenci z Knihovny Václava Havla seznámil s Jáchymem Topolem, který celou akci organizoval. Osmělil jsem se, šel jsem za ním, dali jsme si schůzku, kde jsme se bavili, jestli by mi neposlal nějaké texty. On mi za pár dní poslal asi čtyři, já jsem z toho tři použil. (tváří mu probleskne úsměv – tohle je téma, ke kterému se musíme vrátit…) Předtím jsme udělali ještě jednu písničku, My se vám ozveme, s Matějem Belkem (hudebník, hraje mimo jiné v kapele Davida Kollera, pozn. red.) na téma šmírování, odposlouchávání. Ta je vlastně dost aktuální, vzhledem k tomu, že dneska všichni o všech všechno vědí. Pak jsem měl jednu písničku v šuplíku od kamaráda Karla Štula, seděl mi na ni jeden text od Jáchyma, to je Planeta bez paměti – takový covidový song, potom jsme udělali ještě dvě další skladby. Jedna – Vězeňkyně – je na téma domácího násilí, a jedna je takovým normálním postrozchodovým songem. (mimochodem, Pouta jsou nominována na Skladbu roku v cenách Anděl, pozn. red.)
Našla jsem spoustu recenzí, které vaše poslední písničky vyzdvihují, zaznívají snad samá superlativa. Mimo jiné se dost často shodují v názoru, že právě toto je David Koller, a zároveň podotýkají, že se v rámci vaší tvorby jedná o určitý posun. Jak se na to díváte vy?
Především jsem rád, že i po tolika letech lidi naše věci baví a že se jim líbí i to, co aktuálně děláme. Faktem je, že nevím, jak by jednotlivé skladby vypadaly, kdybychom na ně neměli tolik času. (smích) Ale zase na druhou stranu netuším, jestli to segregované nahrávání je úplně ideální. Protože i když jsme se stýkali, tak samozřejmě přicházely vlny, kdy bylo hodně mrtvých, a člověk úplně nevěděl, jestli má jít s kapelou do zkušebny nebo do studia, nebo raději ne. Určitá distance tam prostě byla. Naštěstí covid nikoho z našich rodin nezasáhl… Ale měli jsme na ty písničky zkrátka víc času, což už asi nikdy mít nebudeme. Pokud tedy nezačne třetí světová... (s ironií v hlase)
