[OL]4you na

David Koller: Jsem rád, že i po tolika letech naše věci lidi baví

David Koller se před pár dny vydal na klubové turné, během kterého si jeho fanoušci mohou vychutnat nejen oblíbené písničky, ale také čtyři nové skladby, jež rozhodně stojí za pozornost. O tvorbě v době pandemie, o spojení s Jáchymem Topolem, chystaném turné s Lucií i Jasnou Pákou, ale také třeba o tom, jak se David Koller se ženou rozhodli pomáhat ukrajinským uprchlíkům, jsme si povídali před vyprodaným koncertem v Olomouci. Zabouchnutí kdesi v útrobách S-Klubu…

David Koller: Jsem rád, že i po tolika letech naše věci lidi baví

Jeho skladby patří bezesporu k tomu nejlepšímu z české hudební produkce. Ač by mohl vystupovat sebejistě, působí velmi uvolněně a přátelsky. Odpovídá tak, jak to cítí, v jeho projevu není ani náznak kalkulu, což je nesmírně osvěžující. A že David Koller má co říct! Povídali jsme si spolu po zvukové zkoušce před olomouckým koncertem, jejíž podstatnou část jsem měla možnost slyšet. Už ta byla opojně krásná a i díky ní jsem si potvrdila, jakou moc mohou mít slova doprovázená hudbou (nebo naopak, chcete-li). Ony totiž texty Jáchyma Topola, které mi zní v hlavě z dob hodin interpretace, mají ohromnou sílu. A tady prostě chemie umocněná Kollerovým charismatickým projevem funguje spolehlivě… Tohle spojení se vám vryje pod kůži. Zabouchnutí dveří od místa, kde jsme si s Davidem Kollerem povídali, bylo jen úsměvnou pomyslnou třešničkou za fajn rozhovorem.

Jaké to je stát po delší době na klubových pódiích před vašimi fanoušky?
Hrajeme v dobrých klubech, takže turné má opravdu úroveň. (na chvíli se zamyslí) Vlastně ani nevím, jestli jsem z tohoto typu hraní někdy vypadl. Vystupujeme i v divadlech, což je svým způsobem dost podobné, ale tam hrajeme jiné aranžmá, je to na akustické bázi. Ale je fakt, že když jsou v klubu pod pódiem zábrany, aspoň se člověk tolik nebojí lidí. (smích) To myslím s nadsázkou, samozřejmě!

Období covidu bylo nepochybně složité i pro vás, ale vy jste nezahálel. Máte na kontě čtyři nové songy i s videoklipy, před pár dny vám vyšla vinylová deska… Jak tato tvorba vznikala?
No říkal jsem si, že když se s prominutím kopeme do zadku, měli bychom něco začít dělat! (smích) Tak jsem vyzval kapelu, ať všichni dodají dema, poprosil jsem i kamarády muzikanty. Pak jsem se v tom všem přehraboval a vlastně jsem moc nevěděl, co s tím. Měl jsem pocit, že bych chtěl dělat hudbu víc elektronicky, takže jsem si nakoupil analogové syntetizátory, že bych se jimi nechal trochu ovlivnit… Ale zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se shodou okolností v začátcích covidu přes online konferenci z Knihovny Václava Havla seznámil s Jáchymem Topolem, který celou akci organizoval. Osmělil jsem se, šel jsem za ním, dali jsme si schůzku, kde jsme se bavili, jestli by mi neposlal nějaké texty. On mi za pár dní poslal asi čtyři, já jsem z toho tři použil. (tváří mu probleskne úsměv – tohle je téma, ke kterému se musíme vrátit…) Předtím jsme udělali ještě jednu písničku, My se vám ozveme, s Matějem Belkem (hudebník, hraje mimo jiné v kapele Davida Kollera, pozn. red.) na téma šmírování, odposlouchávání. Ta je vlastně dost aktuální, vzhledem k tomu, že dneska všichni o všech všechno vědí. Pak jsem měl jednu písničku v šuplíku od kamaráda Karla Štula, seděl mi na ni jeden text od Jáchyma, to je Planeta bez paměti – takový covidový song, potom jsme udělali ještě dvě další skladby. Jedna – Vězeňkyně – je na téma domácího násilí, a jedna je takovým normálním postrozchodovým songem. (mimochodem, Pouta jsou nominována na Skladbu roku v cenách Anděl, pozn. red.)

Našla jsem spoustu recenzí, které vaše poslední písničky vyzdvihují, zaznívají snad samá superlativa. Mimo jiné se dost často shodují v názoru, že právě toto je David Koller, a zároveň podotýkají, že se v rámci vaší tvorby jedná o určitý posun. Jak se na to díváte vy?
Především jsem rád, že i po tolika letech lidi naše věci baví a že se jim líbí i to, co aktuálně děláme. Faktem je, že nevím, jak by jednotlivé skladby vypadaly, kdybychom na ně neměli tolik času. (smích) Ale zase na druhou stranu netuším, jestli to segregované nahrávání je úplně ideální. Protože i když jsme se stýkali, tak samozřejmě přicházely vlny, kdy bylo hodně mrtvých, a člověk úplně nevěděl, jestli má jít s kapelou do zkušebny nebo do studia, nebo raději ne. Určitá distance tam prostě byla. Naštěstí covid nikoho z našich rodin nezasáhl… Ale měli jsme na ty písničky zkrátka víc času, což už asi nikdy mít nebudeme. Pokud tedy nezačne třetí světová... (s ironií v hlase)

Koncert v S-Klubu byl fantastický...
FOTO: Jakub Wittka pro S-Klub

Ty songy jsou skvělou kombinací vašeho hlasu, precizního zvuku, obrazu i silného textu. Je to právě tohle, co z nich dělá něco unikátního? A že právě ten zmiňovaný dostatek času umožnil, že jejich výsledná podoba je tak poutavá?
Já nevím, asi fakt jo. Víte, my jsme měli naplánovaný vinylový maxisingl ještě před tím, než propukl covid, a tak jsem to chtěl dodržet. Přišlo mi zbytečné dělat dlouhohrající desku, kde je dvanáct písniček. Už moc dobře vím, a nejen z vlastní zkušenosti, že to nakonec sklouzne k tomu, že na desce bude většina skladeb, které se na koncertech nebudou hrát, protože jsou zkrátka neposlouchatelné. Vždycky je tam ta vata, nevyhnete se tomu. Málokterá kapela hraje jak Beatles, a i na těch beatlesáckých deskách, které jsem poslouchal jako malý kluk, jsou písničky, které si už dávno nepamatuju, nebo třeba na Princových deskách, což byl také můj oblíbenec… Takže na čtyři písničky jsme měli zkrátka víc času. K některým aranžmá jsme se vraceli, měnili jsme to pořád dokola, a někdy jsme se vrátili třeba úplně na začátek. Ještě nikdy jsem tak intenzivně a tak dlouho na jednotlivých skladbách nedělal, proto je asi jejich výsledná podoba taková, jaká je.

Jak se vám spolupracovalo se spisovatelem Jáchymem Topolem?
Já se většinou těžko seznamuju s lidmi, kteří mají nějaké jméno. Jeho i jeho tvorby si nesmírně vážím a přiznávám, že něčemu už ani nerozumím, nejsem takový inťoš. (smích) Šel jsem na schůzku s ním i s tím, že moje žena ho miluje. Takže jsem si řekl: když ne pro sebe, tak to udělám aspoň pro ni. (smích) Vzpomínám, jak jsem za ním jel tramvají a říkal jsem si, že je nějaké divné datum, tak jsem si vyhledal v Googlu, že je to zrovna sedm let, co zemřel jeho bratr. Přicházel jsem k němu a viděl jsem, že je celý v černém. Hned jsem se mu omlouval, že se scházíme zrovna v tento den, a on se na mě nechápavě díval, jako co se děje. On to nevěděl! Šli jsme na Invalidovnu, kde hráli jeho hru a on tam pak četl. Takže on byl oblečený do divadla! (smích) No, dobře to dopadlo, bavili jsme se, byl to fakt hezký večer. A za tři dny mi od něj přišly čtyři texty, tři z toho jsem udělal… (usmívá se)

A jsou skvělé! Za mě jsou ty skladby taková komplexní umělecká díla, která spojují charismatický hlas s textem, jenž se vás prostě musí dotknout, s dokonalým a dost podmanivým zvukem a působivým obrazem videoklipu. V tom spatřuju jejich sílu…
(usmívá se) Tak to mám fakt radost! To znamená, že je úkol splněn. Řekněte to dál! (tímto tak činím)


Kollerband, 2022
FOTO: Roman Černý

Na chvilku teď odbočme od hudby. Společností momentálně rezonuje válka na Ukrajině. Pokud se nepletu, vy jste byl možná první známou osobností, která se vydala s pomocí na hranice. Jak se zrodila myšlenka jet osobně pomoci?
Už nevím, jestli jsem měl ten den, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, koncert nebo zkoušku, ale zkrátka jsem nebyl doma. Navíc nejsem ani na sociálních sítích, protože jsem si to zakázal, ale moje žena se v tom prostředí pohybuje a podařilo se jí sehnat dodávku a byt v Praze. Přišlo mi naprosto logické se brzy ráno sebrat a vyrazit. Dítě jsme dali k babičce, ve Velkém Meziříčí jsme koupili, co jsme mohli, hlavně tedy dětské výživy, mlíčko, lahvičky, hygienické potřeby, pleny, a jeli jsme směr Vyšné Nemecké. Jenže pak jsem si říkal: sakra, to je málo, to je tak pro deset rodin. Co s tím budeme dělat? Tak jsme si telefonovali s kamarádem, který se mi stará o Instagram, a rozhodli jsme se, že uděláme sbírku. On všechno zařídil a za deset minut volal s tím, že máme deset tisíc. Za hodinu už to bylo sto tisíc! A tak jsem zkontaktoval kamaráda z Košic, aby nám poradil někoho, s kým se spojit, protože jsme jeli na blind. V tu dobu na hranicích ještě nic nefungovalo. Představte si, že stát tam nefungoval ještě celý týden! Takže ještě z Čech jsem volal do Košic, odtamtud jsem dostal kontakt na člověka z Michalovců, ten mě pak přehodil na místního statkáře, který na hranicích sám od sebe koordinoval pomoc. Už tam jezdily autobusy, byly tam stovky aut, jež čekaly na někoho konkrétního. To byla totiž ta první vlna, kdy přes hranice utíkali ti, kteří měli za kým jít – ať už v Čechách, nebo jinde. Takže ten muž nám řekl, co je potřeba, a tak jsme jeli a do zavíračky jsme nakupovali v Košicích, co se vešlo do dodávky, s příslibem toho, že nám pak ty peníze ze sbírky snad přijdou. (usměje se, ale vy víte, že o to mu vlastně vůbec nešlo) Přijeli jsme tedy s plným autem, on nás převedl přes hranice, i když jsme neměli pasy, protože ho tam znali. Tam jsme vše přeložili do náklaďáku a jeli jsme zpět. Pak jsme sháněli někoho, koho bychom mohli vzít, ale už bylo pozdě večer, tak jsme si řekli, že přespíme v Michalovcích a ráno se vydáme zpět. A bylo tam asi deset takových divných chlápků, s kterými bych nechtěl nikam jet ani já. Místní říkali, že vozí lidi za peníze, a když jim je nedáte, tak vás vysadí někde v polích. Strašné!

A jak to vypadalo na hranicích?
Na místě skvěle fungoval Maltézský kříž, který pomáhal, jak se dalo. Ti lidé byli zmrzlí, protože na hranicích čekali iks hodin. Řada měla třeba šest kilometrů. Byli tam i lidé jen s igelitkami, v lehkých botách, protože jeli autem, ale pak jim došel benzin a na hranice museli dojít pěšky… Nakonec k nám někdo nasměroval maminku s dvěma dětmi. Ti chudáci byli v šoku a promrzlí jak drozdi! Měli jednu igelitovou tašku s utrženým uchem a tašku přes rameno. To bylo všechno, s čím utíkali. Ale tito lidé měli štěstí, protože jeli za manželem a bratrem do Hranic na Moravě, tak jsme je tam odvezli. A asi jak byli vděční, nebo možná proto, že jsou zvyklí na korupci, tak nám pak nabízeli peníze. My jsme je samozřejmě nechtěli a naopak jsem to byl já, kdo jim je dával, ale nevzali si je.

FOTO: FB Davida Kollera

Bral jste to třeba jako jakousi morální povinnost – s ohledem na to, že máte ze své pozice tu "moc" inspirovat další lidi?
My jsme z toho záměrně udělali takový příběh na Instagramu, protože mi to přišlo důležité. A jestli bude mít někdo stejný pocit, tak ať se přidá a nějakým způsobem pomůže. Zjistili jsme třeba, že když na hranice jedete úplně na blind, tak to není dobré, což byla informace pro mnohé v tu chvíli cenná. Ale dnes už tyto věci dělá stát a všechno funguje jinak. Samozřejmě stále platí, že každý by měl pomáhat, pokud to tak cítí, a je jedno jak. Prostě tak, jak může, jak umí… Musím říct, že doteď nám chodí i dobré nápady, jak lidem pomoci. Spousta uprchlíků zůstává na hranicích nebo někde poblíž, protože zkrátka nechtějí jít přes tu čáru z nejrůznějších důvodů – mají tam majetky, mají tam někoho, nechtějí do zahraničí, protože se bojí, že nebudou rozumět… A pak jsou tam v diecézi i děti, které bohužel nemají nikoho. Je o ně postaráno, ale chybí matrace, deky, polštáře, přikrývky. Takže to, co zbylo z naší sbírky, jsme utratili za matrace, postele, deky a polštáře. Za tohle vybavení. Volal mi i kamarád, který sehnal potřebné věci skoro za milion a půl, Janek Ledecký zase koupil sto spacáků a karimatek… A před pár dny se na hranice vydal poslední kamion s materiální pomocí z naší sbírky.

Vy se také poměrně často vyjadřujete k politickému dění, vystupoval jste na akcích Milionu chvilek pro demokracii. Díky svým postojům jste určitě vzorem a inspirací pro spoustu lidí, zároveň to může být možná i trochu nevděčné? Uvažujete nad tím takhle?
Jsou lidi, na které mám fakt pifku. Profesionální politici, kteří neumí nic, to jsou borci! (posměšně) Ale upřímně, tohle je mi celkem jedno. To, co mi skutečně vadí, je, že v politice je spousta bývalých komunistů a lidí napojených na režim v Rusku, kteří vykřikují, ať odejdeme z NATO, z Evropské unie… A to jsou lidé placení Ruskem a na to jsem vždycky poukazoval – aby z politické scény odpadli lidé spojení s komunisty a s Ruskem. Vždy říkám, že jestli někdo má rád tento systém, tak ať se tam odstěhuje, společnost aspoň nebude tak atomizovaná. A jestli přijdu o fanoušky, kteří s těmito politiky sympatizují, tak to mi vážně nevadí. (smích) Ale na druhou stranu si myslím, že tito lidi nikdy mými fanoušky nebyli.

Vraťme se zase k hudbě. V brzké době vás čekají také koncerty s Jasnou Pákou a s Lucií. Jak se těšíte a na co se mohou těšit fanoušci?
S Jasnou Pákou jsme vlastně trochu nevědomky udělali to samé, co v mojí kapele. Dostal jsem od Petra Váši (mimo jiné zpěvák kapely Jasná Páka, pozn. red.) texty a s chutí jsme je zhudebnili. Taky to trvalo dva roky a taky k tomu vydáváme vinyl. A v dubnu jedeme šňůru. Hrajeme jednou za čas a je to takový starý postpunk. (úsměv) S Lucií se nám loni zalíbilo dělat akce venku, tak jedeme asi patnáct koncertů v létě. S našimi písničkami a, myslím si, s opravdu dobrým zvukem. Na podzim pak chystáme odložené turné se symfonickým orchestrem, takže se těšíme, že si zahrajeme zase trochu něco jiného…

Kdysi jsem viděla dokument o kapele Lucie, kde se zmiňoval váš rozpad v kulturním domě ve Chvaleticích. Utkvělo mi to v paměti, protože já tam dlouhé roky závodně tancovala…
Fakt? Vy jste někde odtamtud? (přikyvuji, že jsem se narodila nedaleko) No vidíte, a moje maminka pochází z Žehušic! (obec blízko Chvaletic, pozn. red.)

O tom jsem neměla ani tušení! Svět je malý… Jak to tedy tehdy bylo?
No to byl náš první rozpad… (smích) My jsme se tam tak hádali, že když za námi přijela moje tehdejší žena, máma Adama, myslela si, že si děláme legraci, že to hrajeme. My jsme totiž s Michalem (Dvořákem, pozn. red.) oba horké hlavy, vždycky jsme se hádali. A kluci (Robert Kodym a P. B. CH., pozn. red.) měli kapelu Wanastowi Vjecy… No co si budeme povídat, bylo toho víc. A pak jsme se rozpadli ještě jednou. (chvilku přemýšlí) Ono v každém dlouhotrvajícím partnerství jsou situace, kdy to nejde, ale ta kapela má výhodu, že má společné jen písničky, takže s tím můžete skoncovat ze dne na den. A stejně tak se díky tomu můžete dát zase dohromady, protože ty písničky vás spojují. Tenkrát před druhou deskou jsme si říkali, že ji vydáme a čau. Bylo tam pár hitů, mimo jiné Černí andělé. Měli jsme mít šňůru deseti koncertů a najednou jich bylo asi třicet! Takže jsme pořád hráli a hráli. V té době jsme šli dost nahoru. Pak jsme dojeli turné a za tři čtvrtě roku už jsme spolu zase hráli. Naštěstí! Potom totiž vyšla dobrá deska Černý kočky mokrý žáby… Pořád nás spojují písničky, to není málo…

Lucie
FOTO: lucie.cz

Jak relaxujete? Tedy jestli na to máte čas!
Teď je to s časem takové napjatější. Ale – udělal jsem si papíry na helikoptéru! Sice takovou malou, ale už je to helikoptéra. Tam je to takový adrenalin! V příručce třeba píšou, že kdyby se vám zaseknul motor, tak máte 1,75 vteřiny na to udělat tohle tohle tohle. A pak třeba během tří vteřin, kdy letíte rovně, vyklepete ruce, rozhlédnete se… (smích) Když potom vylezete ven, všechno z vás spadne a cítíte se, jako byste byla třikrát za sebou v sauně. A máte skvělý pocit, protože víte, že už se vám nemůže nic stát. (smích)

Co je pro vás nejvíc na světě?
Určitě moje děti, moje žena, kamarádi, kapela. Je to taková moje sociální skupina. (smích)

Díky! Ať se vám dobře hraje a ať se v dubnu podaří proměnit nominaci Pout v Anděla!

ÚVODNÍ FOTO: Filip Čermák

reklama