Daniel Stach. Skvělý moderátor, sympatický muž, sportovec tělem i duší. O své práci mluví s nadšením, které by mohl rozdávat. Překypuje pozitivní energií. V jeho společnosti se cítíte povzneseně. Jestliže smích léčí, po desítkách minut s ním je vám tak lehce! Lituju, že jsme neměli poblíž kameru, protože všechny pohledy, všechna gesta, jimiž doprovázel své odpovědi, milý úsměv i srdečný smích, zrychlené tempo, když mluvil zaníceně, jas v očích při slovech o rodině, kultivovanost i pauzy před tím, co se ho dotýká, to je něco, co jen dotváří jeho obraz. A že je pořádně barevný! Tenhle rozhovor si budu dlouho pamatovat. Proč? Protože Daniel Stach není jen fantastický moderátor, je především bezvadný člověk. Byla to čirá radost, tak si ji pojďme alespoň zprostředkovaně vychutnat…
Danieli, diváci vás znají jako velmi inteligentního člověka, vynikajícího moderátora, který je pro své hosty vždy rovnocenným partnerem. Danou problematiku předkládáte způsobem, jenž je srozumitelný i pro naprosté laiky, zároveň hovoříte s nadhledem a s ohromnou dávkou lidskosti. To je současnost. Ale jaký byl váš dětský sen? Čím jste toužil být jako malý?
První, čím jsem chtěl být, byl popelář. (smích) Dodnes si pamatuju, jak mi babička přistrkovala starou vrzající stoličku pod okno, abych se mohl dívat, jak jezdí popeláři. Potom se to samozřejmě změnilo. Protože mě baví dozvídat se věci, směřoval jsem do médií. To je to, co mi má práce dává, to je jeden z důvodů, proč dělám to, co dělám. V médiích se totiž neustále mohu něco dozvídat, proto jsem si vybral tuto cestu.
Vzpomínáte, jak se zrodila vaše touha po vědě, po poznání, po světě médií?
Cesta k vědě byla postupná. Já se hrozně rád ptám „proč“. Kolegové někdy říkají, že jsem jak tříleté dítě. Ale já si myslím, že to je ta nejdůležitější otázka. Dítě se totiž neptá na to, jestli je Slunce žluté. Ono se ptá, proč je žluté. „Proč“ nám dává tu podstatu. A kdybychom se víc ptali „proč“, tak by to na tom světě bylo daleko lepší. Ve všem. Nejen když člověk hází lístek do volební urny, tak by se fakt měl ptát „proč“, ale bylo by skvělé, kdyby se „proč“ ptal v každodenním životě. Když budu příště platit v supermarketu, paní pokladní mi vrátí drobné a já poděkuju, měl bych se ptát, proč jsem se v tu chvíli na ni podíval, nebo nepodíval. Když se na ni podívám, tak se to celé přece úplně změní. Já bych se měl ptát, proč dělám tohle nebo tamto, proč říkám tohle nebo tamto. Vezměte si, jak snazší by bylo, když bychom uvažovali, proč říkáme druhému to, co říkáme. Kolik problémů vzniká nedorozuměními! A myslím si, že právě věda nám dává odpověď na otázku „proč“. A proto mě tak strašně baví.
Co pro vás tedy věda znamená?
Věda je pro mě cestou k poznání. Zároveň je nadějí do budoucna, protože věda je všude kolem nás. A věda nám může hodně pomoci, pokud k ní přidáme tu krásnou část lidství. Pokud dáme krásnou část lidskosti k vědě, to je pro mě ta naděje. Když vezmete tu špatnou, tu ošklivou část lidskosti a dáte ji k vědě, tak to je opravdu zlo. Protože věda umí ničit, věda umí způsobovat trápení. Ale není to právě věda, je to ta špatná stránka lidskosti. Proto je tak důležitá ona část, kde si navzájem pomáháme, kde si přejeme, kde nabídneme pomocnou ruku… Ale nejen kde ji nabídneme, ale kde ji také pořádně stiskneme a dokážeme ji držet. To je něco, co mi dává do budoucna naději.
Přiznávám, že jste mi krásně nahrál zmíněnou lidskostí. Dlouhodobě sleduji váš facebookový profil a příspěvky, které sdílíte, mají nejen hloubku a člověk se nad nimi zamýšlí a dost často se ptá, mimo jiné, „proč“, ale najdeme v nich i neskutečnou dávku lidskosti. Je právě onen lidský přístup k vědě, k moderování, ke způsobu vedení rozhovorů tím, co k obrazovce přiláká i diváky, které by jinak věda míjela? Spatřujete právě v tomto důležitost na cestě k popularizaci vědy? Protože vy jste, a zcela po právu, velmi často označován za významného popularizátora vědy…
Věda je tu od lidí pro lidi. Já jsem člověk a jsem tady pro lidi. Já vysílám pro lidi. A tak to, podle mého, má vypadat. Když vysílám, vždy musím mít na paměti diváka. Klíčové je to, co vidí divák. Je podstatné, jestli si divák odnese to důležité, jestli ho pořad bude zajímat, jestli bude všemu rozumět, jestli si něco zapamatuje… Mám seminář na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a na každém slidu pro studenty je napsané: klíčové je, co vidí divák. Aby nad tím studenti neustále přemýšleli, protože když chystají obsah, je to to nejdůležitější. S jednou výjimkou, a tou je kvalita obsahu. To je ještě důležitější. (na chvilku se zamyslí)
Hodně dbám na zpětnou vazbu. Když začínal Hyde Park Civilizace, dramaturgyně Gábi Cihlářová mi pravidelně psala šest až osm stránek, na nichž bodově rozebírala, co jsem udělal špatně a dobře. Takže tam bylo třeba napsáno: 1:38 - zeptal ses proč místo jak, 2:45 - měl jsi počkat na obrázky, 3:05 - otočil ses zády ke kameře, tohle nedělej! Když toto někdo vidí, tak řekne, že je to strašná šikana. Ale já jsem v životě nezažil nic lepšího! Tohle byla úžasná zpětná vazba, která vám velmi pomáhá, protože je konstruktivní. A zároveň člověka dostává do situace, kdy se tyto věci musí naučit. Já jsem se třeba musel naučit mlčet. Když si pustíte první díl Hyde Parku Civilizace a změříte si dobu, která uplyne od konce odpovědi Dany Drábové do začátku mojí otázky, zjistíte, že tam není jediný okamžik, kdy byste naměřili víc než sekundu a půl. A teď si představte, že bych takhle udělal rozhovor s přeživší holocaustu. To by bylo něco příšerného. Takže jsem se musel naučit mlčet. Stejně tak jsem se musel naučit upravit svoji neverbální komunikaci, protože mluvím hodně rukama. (oba se smějeme, protože ruce Daniela Stacha od začátku rozhovoru ještě nepoznaly, co je klid) Také se dost pohybuji, často chodím, musel jsem se naučit pracovat i se svým hlasem, výrazně artikuluji. Vždycky u sebe budu tyto věci hledat. Protože já nikdy neudělám rozhovor, s nímž bych byl úplně spokojený. Nikdy neudělám něco, co by bylo dokonalé, protože dokonalost podle mě neexistuje. Samozřejmě s jedinou výjimkou – pokud přijde moje manželka v nových šatech, pak je to dokonalé. Ale nikoliv díky šatům, ale díky manželce. (usmívá se) Jinak dokonalost neexistuje. Pak je samozřejmě hranice, kterou s kolegy hodně řešíme, že by člověk měl zůstat takový, jaký je, i když by to z nějakého úhlu mohlo vypadat jako chyba. Protože by ztratil svoji osobnost. Ztratil by to, jaký je. A já moderuju takový, jaký jsem. Samozřejmě jinak se to projeví, když hovoříte s částicovým fyzikem, jinak, když vedete rozhovor s přeživším holocaustu.
Jak vypadá vaše příprava na rozhovory? Co všechno se odehrává před tím, než vás vidíme ve studiu zpovídat hosta? Velmi často navíc vedete rozhovory v angličtině, což, přiznávám, bezmezně obdivuji…
Nejprve seženeme hosta, což dělá vedoucí dramaturgyně redakce vědy Gábi Cihlářová, bez níž by Hyde Park Civilizace nikdy ani nevznikl. Někdy to trvá i několik let, než se nám ho podaří sehnat do vysílání. Pak se pustíme do přípravy, kde hlavní porci práce odvádí Pája Sedlářová, což je mimochodem dramaturgyně a editorka všech dílů Země v nouzi. Pája nachystá dokument, který má typicky osmdesát až devadesát stránek, na nichž jsou bodově vypsány základní informace k hostovi, stejně tak jako klíčové citace. Velmi rád totiž používám citace, protože se domnívám, že díky nim můžeme danou problematiku posouvat dál. Najdeme tedy, co host řekl, já to pak ve vysílání odcituji včetně toho, že uvedu, v jakém médiu to zaznělo a kdy. A ptám se dál. A typicky se ptám „proč“.
Přiznávám, čekala jsem to!
(smích) Tento dokument vznikne z několika stovek stran materiálů. Pája mi jej pošle, já si na základě toho potom vyhledávám další informace. Vždy sleduju rozhovory, protože chci vědět, jak ten člověk mluví, jak reaguje na uzavřené či otevřené otázky, jestli je pro něj nějaká hranice, o čem už třeba vůbec nechce mluvit, jaké používá termíny. V angličtině, kterou jste zmínila, se musím vždy naučit specifické termíny, protože ve škole mě neučili, jak se řeknou čtyři typy gravitace nebo čtyři druhy vzniku gravitačních vln. Zároveň se musím naučit výslovnost, kterou host používá. Řada z nich nejsou rodilí mluvčí, tudíž vznikají i různé vtipné situace. Dělal jsem například rozhovor s šéfem ITERU, budoucího největšího vědeckého centra na planetě Zemi. Je Francouz a během rozhovoru říkal: ví mast ít plazma. Kolegové v režii nechápali, proč pořád chce, abychom jedli plazma. Jenže já z francouzštiny maturoval, takže vím, že Francouzi nevyslovují h. Slovo, které říkal, bylo heat, tedy zahřívat. V tomto případě to bylo snadné, ale člověk musí být vždy připraven. Dělal jsem rozhovor s egyptologem Zahi Hawassem, jenž má zvláštní výslovnost slova hrobka. Když jsem poslouchal jeho přednášku, přemýšlel jsem, co to pořád objevují. A on zatím říkal hrobka. (smích)
Z toho všeho potom vytvořím dokument, kterému nadneseně říkáme scénář, ale vůbec se nejedná o scénář, jaký známe z divadla nebo z filmu. Je to v podstatě struktura toho, odkud kam rozhovor povede. Nemám předem vypsané prakticky žádné otázky, mám jen nastíněná témata, pak mám napsaná data, citace. V průběhu rozhovoru jdu po této struktuře. Takovýto dokument má typicky asi dvanáct stránek. Ale když jdu do studia, mám v hlavě celý materiál od Páji Sedlářové a další věci, které jsem si nastudoval, takže je můžu v debatě rychle použít. Nesmírně důležitá je právě ta struktura, kterou někdy tvořím i hodiny. U Zdeňka Svěráka nebo třeba u Adama Ondry to konkrétně trvalo asi tři hodiny. Vždy hledám cestu, jak vše provázat, co tam dát, aby to na sebe hezky navazovalo… Televize má výhodu a zároveň nevýhodu v tom, že jedete živě a už nemáte možnost se vrátit, doptat, něco přehodit. Máte jeden jediný pokus. Buď hosta odhadnete a je to dobré, nebo ho neodhadnete a je to špatné.
