Arcibiskup Jan Graubner nás přijal ve své pracovně v Arcibiskupském paláci, jenž bezesporu patří k těm nejkrásnějším budovám vůbec. Běžně se s lidmi setkáváme k rozhovorům v kavárnách, takže při přepisu pak posloucháme cinkání lžiček, hudbu v pozadí a vtíravé hučení kávovaru. Tentokrát slyším jen arcibiskupův rozvážný a pokojný hlas jemně doprovázený cinkáním majestátního křišťálového lustru, jenž se pohupuje v rytmu kroků v patře nad námi. Je to až mysticky tajemné a zcela to odpovídá atmosféře, jež v paláci panovala. Díky za tuto zkušenost!
Blíží se Velikonoce. Když se budeme držet duchovní roviny tohoto významného svátku, co to pro vás jako pro arcibiskupa znamená?
Velikonoce jsou vrcholem křesťanského života, takže pro mě je ukřižování Krista a zmrtvýchvstání klíčem k životu. Člověk na křtu dostal velký dar z toho, co pro nás Kristus tehdy získal, a na to se nedá zapomenout. Kdyby to nemělo význam, těžko bych hledal smysl života, těžko bych měl nějakou opravdovou naději, kdybych se nemohl podívat kousek dál, i za tu smrt. Takže Velikonoce jsou každý rok příležitostí k tomu nově prožít tyto skutečnosti, ale také umět se radovat a sdílet s druhými…
Když se podíváme na "praktickou" stránku Velikonoc, jaké povinnosti pro arcibiskupa z tohoto období vyplývají?
Především jsou to velikonoční obřady, jež dělám jako každý jiný kněz. Co je pro biskupa mimořádného, je především dopolední bohoslužba na Zelený čtvrtek, kterou prožíváme spolu s ostatními kněžími diecéze. Při této mši svaté se světí oleje, olej nemocných, olej katechumenů a křižmo, a kněží si je pak vezmou do svých farností, kde je celý rok používají. Pak je také tato bohoslužba jakýmsi svátkem kněžství a pro nás jakýmsi novým povzbuzením a novým rozhodnutím odpovědět na Boží dar, který jsme dostali. Takže jde o takový kněžský svátek, který spolu prožíváme.
Jak vzpomínáte na Velikonoce v dětství? Máte nějakou obzvláště milou vzpomínku?
Za ta léta je už všelicos v paměti zaváté. (úsměv) Ale samozřejmě když se mluví o klukovských letech, bylo běžné, že jsme chodili hrkat. Když – jak se lidově říká – zvony odletí do Říma, místo zvonění Anděl Páně k modlitbě a vyzvánění k bohoslužbě chodívali kluci po vesnici nebo po městě s řehtačkami, hrkačkami nebo klepači, tragači a tak dál. Samozřejmě k tomu potom patřila i příprava popela, spolupráce s kostelníkem, kdy jsme jako kluci připravovali oheň na Bílou sobotu, nebo jsme drželi službu u Božího hrobu. A mohu říci, že pro mě jako pro kluka právě tato adorace, tato služba u Božího hrobu, byla zásadní. Pan farář vždy nachystal nějaké modlitební knížky a vzpomínám, že mě zaujalo něco, co jsem nedočetl. Zaujalo mě to tak, že jsem čekal, jestli někdo nepřijde, abych mohl jít místo něho a dočíst to. (úsměv) Byl to rozhovor s Ježíšem a mně jako chlapci to tehdy opravdu pomohlo objevit modlitbu trošku jinak než naučené texty a domnívám se, že tam byl asi jeden z nejsilnějších impulzů pro můj kněžský a duchovní život.
Přesně na to jsem se chtěla zeptat. Lze vůbec říct, že existuje okamžik, který se dá považovat za moment, kdy jste ucítil, že toto je cesta, po které chcete kráčet? Kdy se zrodila vaše láska k duchovnímu životu?
U takové věci se těžko hledají data v kalendáři. Nevím, kdy se zrodila myšlenka na kněžské povolání, ale pravda je, že to bylo během dětství. A když jsem končil základní školu, tak jsem se hlásil na gymnázium s tím, že chci být knězem. Jenže tehdy byla doba politicky jiná a složitá. Říkali mi, jestli jsem se nezbláznil, když si představuju, že se na gymnázium dostanu, protože starší sestra nesměla na žádnou školu... Rád vzpomínám na pouť, kdy jsem se tenkrát vydal na Hostýn. Nechodil jsem tam často, ale ten moment se vryl dost hluboko a dodneška vidím místo, kde jsem tehdy klečel a říkal něco v tom duchu: Panno Maria, tady děláš zázraky, mě nic nebolí, ale říkají, že kdybych se dostal na gymnázium, tak by to byl zázrak. A já si myslím, že mám být knězem. Jestli si to také myslíš, tak to nějak zařiď. (úsměv) Nevím, jestli to zázrak byl, ale přijali mě, i když se zajímavým dovětkem. Tehdy mi ředitel řekl, že mě přijmou s tím, že jsou přesvědčeni, že se jim podaří mě převychovat a do maturity budu tvrdit rodičům, že mám svůj rozum a kostel nepotřebuju. (úsměv) No, nakolik se jim to povedlo… (odmlčí se a na tváři se mu objeví spokojený výraz)
FOTO: Vojtěch Pospíšil
Řekla bych, že spousta lidí nemá úplně jasnou představu o tom, jaké povinnosti máte. Kdybyste měl alespoň stručně shrnout, co je "náplní" arcibiskupa, jestli to tak lze říct, co by zaznělo?
Určitě to lze říci stručně. Lidé mě většinou vidí při pouti nebo při biřmování, ale to jsou věci svátečních dnů. Všední dny vypadají trošku jinak, i když samozřejmě hlásání evangelia je hlavním úkolem, ale biskup musí nést odpovědnost i za organizační věci a někdy i za ty hospodářské. Čtenář si může udělat představu – biskupství má zaměstnance, k tomu má v terénu kněze, další katechety a pastorační asistenty nebo účetní a tak dále, takže zaměstnáváme přibližně tisíc lidí. K tomu zřizujeme asi dvacet škol, kde je zhruba dva tisíce učitelů a zaměstnanců. A pak je v diecézi řada charit, které mají také kolem dvou tisíc zaměstnanců. Kde jsou lidi, tam se daří dobré věci, ale jsou i starosti, které se musí řešit. (úsměv) Tak to bývá pracovní náplní biskupa.
Tuším, že není jednoduché odpovědět na otázku, kterou položím, ale přesto vás poprosím o zamyšlení. Je něco, na co jste ze své pozice arcibiskupa pyšný? Něco, co se vám opravdu podařilo?
Za ta léta bylo třeba dělat mnoho věcí. Některé se vyloženě nepodařily, na některé se po letech člověk dívá se shovívavým úsměvem, o jiných si říkám, že až další dějiny ukáží, jak se podařily a jaké nesou plody. Ale chcete-li něco hmatatelného, tak si myslím, že jednou z těch věcí, které se podařily, je třeba Tříkrálová sbírka, jež se ujala a stala se dokonce oblíbenou. Zapojuje se do ní spousta lidí a z toho mám radost.
Přiznám se, že jsem tak trochu v duchu očekávala, že ji zmíníte, protože i já sama ji považuji za opravdu skvělý počin…
(úsměv) Tak to mě těší!
Vaše duchovní cesta vás zavedla na spoustu míst. Existuje kostel, k němuž chováte vřelejší vztah? Který je vašemu srdci a vaší duši bližší, než jsou ostatní?
Samozřejmě jsou kostely, které jsou krásnější než druhé, nebo útulnější než jiné, nebo živější a tak dále. Toho, co se může promítnout do takového vztahu, je hodně. Ale domnívám se, že pro vztah ke kostelu je nejdůležitější, co v něm člověk osobně prožil. A proto je mi blízký kostel, kde jsem od dětství rostl, nebo kostely, v nichž jsem jako kněz působil. Nebo třeba zmíněný Svatý Hostýn, kam se člověk rád vrací, protože to je přesně to místo, kde něco s Bohem prožil…
Když se na chvilku uchýlíme do obecnější roviny, nacházíme se v poměrně složité době. Jakou úlohu má podle vás víra ve společnosti?
Je důležité se ptát, co si pod slovíčkem víra představujeme. Neumím si představit člověka, který by neměl přirozenou víru. To je víra, kdy věřím člověku, věřím spolupracovníkům, věří doma jeden druhému, věřím, že jídlo, které kupuju v obchodě, je k jídlu a není jedovaté, věřím, že když sednu do autobusu nebo do vlaku, že mě doveze tam, kam chci… To je přirozená víra, kterou snad nemůže popírat nikdo, kdo je zdravý a chce žít normálně. Když se ale mluví o víře, často se myslí na nadpřirozenou nebo náboženskou víru a tam samozřejmě jde o určitou schopnost, určitý dar, který člověk dostal, ale také o určitou práci, kterou člověk věnuje tomu, aby ten dar rozvinul. Aby ho rozvinul zdravě a moudře. Říkává se, že tam, kde se přestane věřit v Boha, se začne věřit ve všechno možné. A my dneska vidíme, že mnoho lidí věří nejrůznějším, promiňte mi, hloupostem. A je mi líto, když vidím, jak lidé naletí na nejrůznější věci, které zbaští i s navijákem, jak se lidově říká, a nerozmýšlejí. Vedle toho vidím, že křesťanská víra má hluboký racionální základ. V křesťanské víře není prostor pro bláznovství. Ano, pro bláznovství lásky a ochoty oběti až ke kříži, v tomto smyslu asi ano. Na druhou stranu, když mluvíme o víře, musíme počítat s tím, že jde kousek dál, než kam jde rozum. Protože mnoho věcí mohu rozumem pochopit, ale jsou věci, které mají přesah. A já jsem vděčný za to, že jsem dostal dar víry. Více či méně úspěšně se snažím tento dar rozvíjet a mám z toho radost. Jsem šťastný, že člověk má možnost uvidět kousek dál... Samozřejmě to chce odvahu. Odvahu dát důvěru. Ale jestli mám s Bohem zkušenosti, tak není těžké mu důvěřovat, že v dalších věcech, které jsem si zatím nevyzkoušel, se také ukáže jako věrohodný.
Aktuálně světem hýbe válka na Ukrajině. Jak vy osobně vnímáte tento konflikt?
Je to pohroma. Je to katastrofa. (zvážní, na delší čas se odmlčí a hledá vhodná slova) Možná, že když je to tak blízko, tak si snad začneme uvědomovat, že mír není samozřejmost, že mír se musí opravdu vědomě budovat, a to nejen nějakými hesly a propagací, ale že mír, opravdový pokoj, musí být napřed v srdcích lidí. Pak musí být ve vztazích mezi nimi. Víte, máme rádi adrenalin, ale měli bychom umět rozlišovat, co je jakési zdravé napětí, napětí tvůrčí, a tím nemyslím jen v umělecké oblasti, ale třeba i v budování vztahů, v budování rodiny, a co je takové to primitivní napětí, které spatřujeme například i v zábavě a hrách, jež se nabízí dětem odmalička při všech, promiňte, střílečkách, kdy padají spousty mrtvých. I když jenom v internetovém světě, ne v tom skutečném, ale děti potom mohou mít problém rozlišit svět reálný a nereálný. K výchově by mělo patřit, že už od dětství budeme děti formovat k tomu, aby z nich byli spíše gentlemani, kteří dokážou překonat sami sebe, kteří se dokážou pro velké ideály obětovat. I v tomto najdou spoustu dobrodružství, ale pozitivně stavěného. Myslím si, že tato formace je velice důležitá.
Ale vrátíme-li se k světovému postoji, Ukrajinci si zaslouží náš obdiv, nejen soucit. Soucit s těmi, kteří trpí, ale obdiv mám k těm, kteří se dokážou postavit i za cenu tak fantastických obětí. Myslím, že to je jejich silné poselství pro zbytek civilizovaného světa, aby nehodnotil všechno podle příjemnosti či podle pohodlnosti a výhodnosti, ale aby dovedl vidět i jiné hodnoty, za které stojí za to bojovat nebo se nasadit.
Válka přišla po poměrně náročném a pro mnoho lidí smutném období spojeném s covidem. Vy sám jste ostatně prodělal koronavirus s velmi vážným průběhem… Když pomineme tu temnou stránku věci, lze podle vás říct, že nám tato doba něco dala? Že jsme se třeba v něčem poučili?
Nemám k dispozici žádné průzkumy, z nichž bych mohl vyčíst, jak to prožil celek, ale na řadě lidí vidím, že je to přivedlo k tomu si trošku poskládat hodnoty. Na jednu stranu je pravda, že někteří se ze strachu uzavřeli a ještě z toho strachu nevylézají, na druhou stranu se ukázala dobrá vůle, ochota pomáhat a sloužit, i riskovat. A za to jsem vděčný. To vnímám jako povzbuzení i pro další generace. Asi nám toto období ukázalo, že si nemůžeme všechno plánovat podle svých představ, ale že musíme být realisty, kteří počítají s tím, že všechno neřídí. Že jsou věci, které musíme akceptovat nebo se s nimi srovnat nebo je strpět a nesmí nás to příliš rozčílit a vyhodit ze sedla. A myslím, že je dobře, když nás to vede, troufnu si říci, k určité pokoře, jež není tak sebejistá a namyšlená, a proto je realistická. Když člověk počítá s tím, co může přijít, a žije tak, aby to mohl snadněji překonat a zvládnout to, co přijde…
FOTO: Pavel Langer
Vraťme se zase k vám. Co je pro vás nejvíc na světě? Čeho si v životě nejvíc vážíte?
Mám-li říct, co je pro mě hodnota číslo jedna, pak je to Bůh a jeho přátelství. Samozřejmě nemohu tvrdit, že ho prožívám skvěle. Snažím se o to, ale vidím spoustu kopanců, kdy se mi to nedaří. Ale pořád je to téma číslo jedna, které člověka drží a táhne a pomáhá mu také překonávat všechno těžké a náročné, co v životě přijde.
Jak relaxujete? Co děláte rád, když máte volno? I když ve vašem případě se o volnu asi příliš hovořit nedá, že?
(úsměv) Ano. Skoro bych chtěl odpovědět otázkou – a co to znamená volno? Toho, že nemám povinnosti, se dočkám, dá-li Bůh, v důchodu. Zatím nevidím takové prostory, kde bych mohl říci, že nemám povinnost, protože těch, které jsem nestihl, nezvládl, nestačil na ně, těch vidím tolik, že by to chtělo více životů. (úsměv) Přicházejí samozřejmě chvíle, kdy se bratr osel šprajcuje a člověk nemůže dál, tak musí odpočívat. Za důležité považuji střídání činností. Jednou je to úředničina, pak jsou to zase věci s mládeží nebo s dětmi. Člověk musí rychle přepnout, ale z takové činnosti zase načerpá a ožije jinak.
Za zásadní pro odpočinek považuji vyrovnanost osobnosti a klid svědomí. Každý den přijdou věci, které člověka unaví nebo rozčílí, někdo ho urazí, nebo má pocit viny, že se sám někoho dotkl… Považuji za důležité, aby s tím člověk neusínal. Spánek potom nestojí za nic a ráno jste stejně unavení, jako jste byli večer. Člověk by měl, jak se klasicky říká, zpytovat svědomí, což já vnímám trochu šířeji. Měl by si vše v sobě probrat. Jsou věci, k nimž se musí postavit realisticky a říci si: tady jsem udělal chybu a co s tím nyní. Někdy je to věc, kterou jsem nestihl a můžu ji udělat zítra, ale jsou i jiné případy, že jsem udělal chybu, kdy jsem se někoho dotkl. Pak je namístě, abych to napravil. Nebo když jsem udělal věc, jež není před Bohem dobrá, tak je potřeba, abych se Bohu omluvil. Když je to věc, která se mě dotkla, nějak mě zranila, také to člověk těžko nese a nemůže s tím usínat. Musí to odevzdat. Jako křesťan mám, myslím, obrovskou výhodu, když můžu říct: Pane, k tomu tvému kříži, který jsi nesl na Kalvárii, já přidám toto. Odevzdávám ti to a už to není moje. A když se mě někdo dotkne, je třeba, abych mu odpustil. Divím se, když někdo ještě po letech připomíná, jak mu někdo ublížil nebo ho přehlédl, a nese si to pořád jako zranění. To se mi zdá jako obrovská chyba, protože tím člověk ubližuje sám sobě. Když dovedete odpustit, tak se tím přestanete zabývat. Tak, jak chci, aby mi Bůh nepřipomínal to, co mi odpustil, tak ani já nesmím připomínat druhým, co už jsem jim odpustil. To prostě neexistuje. A zdá se mi, že takovéto vypořádání se s věcmi je nesmírně důležité udělat často, aby člověk mohl nový den začínat s novými kartami.
To je krásné… Před chvílí jste ale zmínil důchod. Vy už se chystáte k odpočinku? Hovoříte tak zaníceně a s láskou, že si to, upřímně, nedovedu představit.
Je to povinnost. (úsměv) Nejen biskupové, ale i kněží mají podle církevního zákoníku povinnost při dosažení 75 let nabídnout abdikaci. A záleží na tom, co s tím nadřízený udělá. Dost často to dopadá tak, že se abdikace přijme s odpovědí: vyřízena bude později. (smích) To "později" trvá nějakou dobu, ale samozřejmě přinejmenším když mám stěhovat kněze, tak to děláme k začátku prázdnin. Pokud není vážně nemocný, nebudu ho v pololetí uvolňovat, počká to na léto. Někdy se domluvíme na tom, že to bude až nějaké další léto. (úsměv) U biskupů je to trošku složitější s výběrem nástupců, ale to je úkol apoštolského nuncia, jež má v terénu posbírat a prověřit návrhy, které podá Svatému otci prostřednictvím Kongregace pro biskupy, a ten odpoví jmenováním nového biskupa. Teď je nás na odchodu víc, nebo vlastně skoro většina biskupů v republice, tak uvidíme, jak rychle to půjde.
A ano, na jednu stranu by mi to chybělo, jsem rád ve službě, na druhou stranu však už cítím, že některé věci nedělám dost dobře, některé věci už zapomínám a bylo by potřeba, aby přišel někdo mladší, kdo bude mít více sil. Ale pokud můžu, tak budu ve službě a rád. (úsměv)
ÚVODNÍ FOTO: Pavel Jedlička
