Od konce dubna 2019 je na pultech knihkupectví k dispozici nová kniha této autorky z Valašského Meziříčí – s názvem Tiché roky. Já mám to štěstí, že sedím na terase jejího domku v chatové oblasti, kde popíjíme kávu. Tu nám uvařil pan Mornštajn – předává mi ji se slovy: „Připravil jsem vám ji stejně, jak ji připravuji manželce.“ A paní Alena pohotově dodává: „To znamená, že to máte pobryndané a je tam hodně mléka.“ Společně se smějeme a začínáme si povídat o jejích knihách. Včetně té nejnovější jich je dohromady pět – z toho čtyři vyšly pod nakladatelstvím Host Brno (Slepá mapa – 2013, Hotýlek – 2015, Hana – 2017 a Tiché roky – 2019) a jedna u nakladatelství Albatros – kniha pro děti Strašidýlko Stráša (2018).
„Knihu Tiché roky jsem chtěla pojmout trošku jinak než ty předchozí. Cokoli se v nich hlavním postavám stalo, byly vnější události – nemohli za to. I když mohli nějaké situace trochu ovlivnit, podstatný byl tlak vnějších událostí. A tak jsem si řekla, že to tentokrát napíšu jinak – protože někdy stačí, že si lidé ubližují sami. A tak si za vše špatné, co se v mé nové knize lidem stane, můžou oni sami,“ vysvětluje sympatická spisovatelka. „Kniha je o tom, jak se lidé nedokážou domluvit, jak si ubližují slovy nebo spolu vůbec nekomunikují. Je to příběh otce a dcery, kteří vedle sebe žijí, ale každý z nich si žije svůj vlastní život. Každý z nich svým způsobem trpí tím, že spolu nedokážou komunikovat, nedokážou se domluvit.“
Autorka chtěla příběh nastínit tak, aby čtenář znal životy obou postav, ačkoli oni dva navzájem své životy neznají, protože spolu téměř nekomunikují. Dcera vypráví o sobě svůj příběh v ich formě, zatímco otcův příběh vypráví vševědoucí vypravěč. „Abych ukázala propletenost jejich osudů, začala jsem jejich příběhy střídat po kapitolách – jedna kapitola je o dceři, druhá o otci. Všichni prožíváme smutek i radost, všem se nám v průběhu života dějí obdobné věci... Co se liší, je způsob, jak dané události zpracováváme a jak se s nimi vyrovnáváme. Propletenost osudů jsem chtěla naznačit použitím jedné identické věty, která ukončuje jednu kapitolu a další s ní začíná. Když jsem se ale po těch kapitolách blížila k polovině příběhu, s hrůzou jsem zjistila, že otec má mnohem delší život než dcera. A příběh mi přestal vycházet. Musela jsem se tedy vrátit a spoustu textu přeorganizovat, aby se mi na konci vyprávění setkalo a jejich osudy propletly. Chvíli jsem ovšem váhala, zda jsem si vybrala správnou formu vyprávění,“ směje se paní Alena.
Nový nápad, nová kniha...
Když Alena Mornštajnová začne psát novou knihu, má už v hlavě určitou představu a osu příběhu: „Vím, jak se bude příběh odvíjet a k jakému konci chci dospět... Pak ladím formu vyprávění. Někdy se mi stane, že mi do děje vstoupí uprostřed vyprávění postava, o které zjistím, že ji chci použít výrazněji, než jsem si z počátku myslela. Jiná osoba se zas může trošku upozadit. Ale to jsou malé detaily. Abych mohla psát, musím mít v hlavě kostru vyprávění.“
Na nastartování tvůrčí atmosféry nepoužívá paní Mornštajnová žádné psací rituály: „Pro psaní potřebuji hlavně klid. Někdy píšu tady doma, někdy na chalupě, nebo někde na rezidenci v literárním centru. Stačí mi stůl, počítač a klid.“ Nejbystřejší si paní Alena připadá ráno – to ale většinou stráví vyřizováním mailů a korespondence. Kolem čtvrté páté hodiny odpoledne pak bývá na psaní nejlépe naladěná.
Největší vášeň
Ačkoli čtení je neoddělitelnou součástí jejího povolání, je pro Alenu Mornštajnovou stále tím nejlepším odpočinkem. „Je mi jasné, že se musím i trošku hýbat, ale čtení je mou vášní. Momentálně mám rozečtenou knížku od Jitky Vodňanské – Voda, která hoří. Ale kdybych měla zmínit knihu, která se mi v poslední době líbila úplně nejvíc, byla by to Alias Grace od Margaret Atwoodové. Je to autorka, která napsala Příběh služebnice. Alias Grace mám i jako audioknihu, tak si ji po chvilkách velmi ráda poslouchám.“
Paní Alena vždy tíhla k angloamerické literatuře. A kdyby měla vybrat jednu knihu, kterou by si přečetla znovu, byla by to Modlitba za Owena Meanyho od Johna Irvinga: „Tuto knihu jsem už četla asi třikrát, a kdybych ji otevřela kdykoli kdekoli, budu ji číst ráda. Je to chytrá a čtivá knížka. Myslím, že knihy by měly být hlavně čtivé.“
Slunečné dny tráví paní Mornštajnová na zahrádce, kterou po chvilkách s láskou opečovává. Rozhodně ale není domácí typ, který by nevytáhl paty z domu. Velmi ráda cestuje, což se jí v poslední době daří hlavně díky pravidelným čtením a besedám – alespoň po krásách České republiky. „V poslední době zjišťuji, jak jsou ta česká města krásná a jak umí být lidé úžasní. Díky překrásným zážitkům si říkám, že ani nemusím jezdit někam do ciziny.“
Ale i v cizině se paní Alena cítí jako ryba ve vodě. Nedávno se vrátila z měsíčního pobytu v literárním centru v Krakově, kde už jednou byla na šest týdnů: „Tam už to znám a vím, že se tam krásně píše. Napsala jsem tam asi čtvrtinu Hany. Byl tam naprostý klid a tvůrčí atmosféra, při které se báječně tvoří.“
Začátkem října se paní Mornštajnová chystá do literárního centra a na veletrh ve španělském Madridu. V rámci tohoto výletu by ráda trošku oprášila svou španělštinu: „Potřebovala bych tam ale strávit tak půl roku – jsem věčný začátečník. Mým snem by bylo přečíst si v originále knihy od Gabriela Garcíi Márqueze,“ prozrazuje spisovatelka svého dalšího oblíbeného autora. Z nepoznaných končin ji láká ještě Chile, pro které cítí nepopsatelnou slabost, a taky slunné San Francisco.
Hana
Ačkoli byl román Hana třetí knihou této talentované spisovatelky, byl nejvíc vidět a bylo o něm také nejvíce slyšet. Získal např. ocenění Česká kniha 2018, stal se Knihou roku 2017 na Databázi knih a aktuálně se překládá do deseti cizích jazyků. V brněnském Mahenově divadle bude mít zanedlouho premiéru divadelního zpracování a v redakci doufáme, že se brzy dočkáme i zpracování filmového. Příběh zvláštní tety Hany nás opravdu zasáhl. O to víc nás zajímá, které části knihy byly inspirované reálnými lidmi a příběhy... „Reálná je část o tyfové epidemii – opravdu se odehrála v roce 1954 ve Valašském Meziříčí,“ vypráví autorka. Epidemie tehdy skutečně vznikla v cukrárně – a protože bylo okolo MDŽ, kdy se hodně kupovaly zákusky, šla nějaké koupit také babička Aleny Mornštajnové, tehdy ještě mladá maminka od tří dětí. Ačkoli bylo po zákuscích ostatním v rodině také špatně, ona jediná měla opravdu silný průběh tyfu a dostala se do nemocnice. Ta byla ale kvůli epidemii přeplněná a nemocniční personál ji nechal ležet na převozním lehátku na chodbě, dokud se neuvolní nějaké místo. A protože pro tyfus jsou typické nejen vysoké horečky, ale i blouznění, potýkala se s pocity, že ji někdo pronásleduje. V nestřeženém okamžiku slezla z lehátka a v domnělém útěku před pronásledovateli se jí podařilo na toaletách najít nezabezpečené okýnko, ke kterému si přisunula židli a vypadla ven: „Měla velké štěstí – dopadla totiž na takovou stříšku, která bývá nad dveřmi. Ta pád ztlumila. Byla hodně polámaná, ale přežila. Ale jak se lidem ke stáří začínají ozývat veškeré zlomeniny a vše, čím nás život poznamenal, měla i ona velké potíže. To se pak u nás říkalo: ,To bylo tehdy, jak babička vypadla z okna nemocnice při tyfové epidemii...‘“
Tyfová epidemie versus holocaust
A právě tyfová epidemie měla být hlavní linkou knihy Hana: „Věděla jsem, že tyfus u nás v Meziříčí proběhl. Říkala jsem si, že by bylo dobré o tom napsat a nějak městu připomenout, co se tu tehdy stalo. Začala jsem se o historii města více zajímat a při zpracovávání rešerší o tyfu (kdy už jsem měla vymyšlený příběh sžívání malé holčičky se zvláštní tetou) jsem narazila na holocaust a na to, že i ve Valašském Meziříčí byli Židé. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že událostí, která hlavní hrdinku z připravované knihy mohla navždy ovlivnit a udělat z ní divnou tetu Hanu, by mohl být právě holocaust.“
Alena Mornštajnová se pak dlouho bránila tomu, když někdo řekl, že napsala knihu ,o holocaustu‘: „Dnes už začínám chápat, že holocaust je v knize daleko podstatnější, než jsem zamýšlela,“ popisuje spisovatelka. Původní záměr připomenout tyfovou epidemii se začal upozaďovat díky historickým rešerším, v rámci kterých se začalo vynořovat velké množství informací o židovských obyvatelích Valašského Meziříčí, kteří zmizeli 14. září 1942 a zhruba do roku 2000 je ve městě nic nepřipomínalo. Teprve po roce 2000 se vrátil do města pan Michael Honey – jeden z těch, který dobu deportace Židů z Valašského Meziříčí zažil. Když zjistil, že zde na oběti holocaustu neexistuje žádná vzpomínka, inicioval postavení památníku. S Michaelem Honeym se už paní Alena bohužel neměla možnost setkat, protože knihu začala připravovat až v roce 2013. „Teprve v roce 2014, když jsem našla jeho jméno v databázi přeživších holocaustu, jsem se ho pokusila kontaktovat,“ zmiňuje Alena Mornštajnová. Odpověď na svůj e-mail sice dostala, ale bohužel s informací, že pan Michael Honey už umřel...
„V e-mailu jsem ho žádala o upřesnění některých detailů, ale hlavně jsem mu chtěla poděkovat za to, že byl takovým dobrým zdrojem – ve svých vyprávěních byl velice podrobný. Část jeho vzpomínek jsem poté zpracovala do povídky Růže – je to vyprávění o skutečné Miře a Haně Hellerových.“
V období, kdy paní Alena připravovala knihu Hana, přečetla hodně knih od autorů, kteří přežili holocaust: „Příběhy byly ohromně dojemné. Bylo hrozné si vůbec představit, že tohle někdo skutečně zažíval. Ale většina z příběhů nebyla literárně zpracovaná – lidé sice uměli popsat veškeré hrůzy, které se děly, ale já jsem se chtěla zaměřit na to, jak tyto události ovlivnily jejich následné životy...“
Strašidýlko Stráša
Těžká témata z období druhé světové války a holocaustu mohou být velmi deprimující: „Když jsem tu knížku psala, velmi blízce jsem si uvědomovala, co jeden člověk dokáže napáchat a jak na sebe umí být lidé strašně zlí. Právě v tu dobu jsem si říkala, že si musím trochu zlepšit náladu – a napsala jsem knížku pro děti. Měla jsem potřebu vrátit se k tomu lepšímu v životě, připomenout si, že život není až tak špatný.“
Tak se autorka vrátila do pomyslného dětství a napsala knížku pro děti o Strašidýlku Strášovi. „Tuto knížku jsem psala především pro sebe – nesnažila jsem se nikoho vychovávat ani něco naučit.“ Ačkoli se paní Alena nesnaží nikoho vychovávat ani učit, my v redakci musíme přiznat, že jsme se díky jejím knihám naučili hodně. Děkujeme za ně a těšíme se na další!
Tiché roky
Nejnovější román oceňované a oblíbené české spisovatelky Aleny Mornštajnové vychází současně s knižní verzí od nakladatelství Host jako audiokniha Tiché roky v podání Kláry Suché a Miroslava Hanuše. Po audioknihách Hana a Hotýlek tak budou mít posluchači k dispozici i žhavou novinku, kterou během letošního podzimu doplní i audio zpracování prózy Slepá mapa. „Autorka tentokrát od osudových zvratů způsobených dějinnými ranami přeladila na intimnější rodinné drama, ale přesto zůstala u svého tématu, na němž ukazuje, že ,malá‘ osobní historie může být stejně důležitá jako velké dějiny, protože všechno, co se stalo předtím, než jsme přišli na svět, zásadně ovlivňuje náš další život,“ nastiňuje Šárka Jančíková, redaktorka vydavatelství OneHotBook.
Sama spisovatelka Alena Mornštajnová se k audioknize vyjádřila: „Klára Suchá dodala Bohdaně křehkost a zranitelnost, stala se jejím vnitřním hlasem a naprosto přesně vystihla pocity, které jsem dívce přisoudila. Miroslav Hanuš v roli vševědoucího vypravěče dokázal v každé větě rozpoznat to správné slovo, na které je třeba položit důraz, aby posluchač pochopil Svatoplukovy prožitky a motivace. Hlasy k sobě ladí, doplňují se a vyvolávají potřebu poslouchat dál. Oběma interpretům děkuji, že postavám Tichých roků vtiskli duši.“
Hana – česká divadelní premiéra dle slavné knižní předlohy v brněnském Mahenově divadle
Kniha Hana, věnující se uhrančivým osudům tří žen z jednoho století, je dílem české spisovatelky Aleny Mornštajnové. Příběh vychází ze skutečných událostí odehrávajících se ve Valašském Meziříčí, kdy někdy stačí jen jeden zákusek, jedno zamilování se a obrátí se vám celý život naruby. Z podmanivého jobovského příběhu o tom, že ztratit lze v životě vše kromě lásky a vzájemného lidského porozumění, se ve strhujícím tempu vynořují osudy žen tří generací: Miry, její tety Hany a babičky Elsy. Ožívá bolest i utrpení, zrada a nenávist, ale také láska, lidskost a humor. Divadelní ztvárnění knižního bestselleru je poslední činoherní premiérou sezony 2018/2019 v Mahenově divadle. Režie inscenace se ujme ředitel NdB – Martin Glaser. Premiéra se uskuteční v pátek 7. června 2019 od 19.00 hodin v Mahenově divadle v Brně. Více informací najdete na ndb.cz
