„To, na čem sedíte, je vlastně takové Ferrari mezi vozíky,“ prozrazuje Tomáš jeho stotisícovou hodnotu. „A pokud již nějaký vozík vlastníte, musíte si jej uhradit sami, nikdo vám na něj nedá ani korunu,“ dodává ze svého elektrického vozíku. Nachystal si na mě zákeřnou trasu – z Trendu, který je na Lužické ulici, jedeme na autobus, abychom se přemístili do centra. První nesnáze přicházejí hned za brankou Trendu. Neumím kola dostatečně koordinovat a každou chvíli končím v trávě. Nemáme za sebou ještě ani 20 metrů a moje čelo už se orosilo. Začínám litovat, že jsem se do toho uvrtala. To přece nemám šanci vydržet! Mám strach. Ten roste o to víc, když přejíždíme přes přechod a já nemůžu vjet zpět na chodník. Auto za mnou netrpělivě čeká. Tomáš mi radí, jakým grifem cuknout s vozíkem, aby přední kolečka trochu nadskočila a mohla jsem na chodník lépe najet. V hlavě si v tu chvíli přemítám, kolikrát jsem parkovala s autem u snížených nájezdů a říkala jsem si „To se s kočárkem sjede i vedle...“ – nikdy jsem si neuvědomila, že kočárky nejsou jediným důvodem, proč jsou u chodníků nájezdy.
Další stres mi přivodilo rozbité sklo na silnici. Málokdo si to uvědomí, ale ve chvíli, kdy na vozíku píchnete gumu, dojeli jste. Následujícím bodem programu byla cesta autobusem. Pan řidič byl ochotný a pomohl mi vyjet přes plošinu dovnitř. Cestu jsem tedy zvládla. A kam teď? Protože většinu času svého pracovního dne strávím na schůzkách v různých kavárnách, chtěli jsme otestovat jednu z mých oblíbených, Café New One, jak je na tom s bariérami. Příjemně nás překvapila, protože disponuje pevnou rampou, která se dá přenést, kam je potřeba.
V infocentru pod radnicí, kam jsme se nějak dokodrcali přes naše slavné kostky, mají mapu Olomouc bez bariér, kde vozíčkáři najdou tipy na bezbariérová místa po městě. A paradoxně, obchodní centra, na která mnoho lidí tolik nadává, jsou pro vozíčkáře skvělým řešením, kde zvládnou zařídit úplně všechno. My jsme zajeli i do Divadla na Šantovce, protože mě zajímalo, jak jsou na vozíčkáře připraveni tady. Mají zde několik míst vyhrazených pro hendikepované hned v první řadě pod pódiem. Komfortně se sem vejdou ale pouze mechanické vozíky.
Při cestě tramvají zpět jsem zaznamenala hlavně pohledy lidí. Vesměs útrpné a litující. „Jednou z hlavních bariér je i to, že lidé neví, jak s vozíčkáři komunikovat, a bojí se kontaktu,“ zmiňuje Tomáš. On sám je hendikepovaný od narození. Nepřijde mu ale, že by byl o něco ochuzený a život si užívá plnými doušky. Což potvrzuje i to, že je ženatý a má mnoho aktivit a zájmů.
„Je rozdíl, jestli je člověk na vozíku od malička, nebo když se mu stane nějaký úraz. Každý to má v sobě jinak srovnané a může mít různou míru motivace se zlepšovat. Já neznám ten pocit, jaké to je, když člověk normálně chodí. Takže to beru přirozeně. V dětství mi občas pomáhal mladší brácha, ale v období puberty jsme měli mezi sebou rozbroje – a bylo úplně jedno, jestli jsem nebo nejsem hendikepovaný. Roky na střední škole byly ovšem ty nejlepší. Kromě toho jsem vždycky býval dost průbojný a ukecaný, většinou v jádru kolektivu,“ zavzpomínal Tomáš. Občas samozřejmě zaregistroval i nějaké posměšky či zvláštní reakce lidí a dětí. Ale závisí vždy na přístupu rodičů, jaký nastaví vzorec chování. Jsou takoví, kteří řeknou: „Pán má nemocné nožičky.“ A jsou další, kteří odtáhnou dítě za ruku a řeknou mu: „Nedívej se.“ Přitom na tom absolutně nic není. A to jsem si začala uvědomovat i já, během několika hodin strávených ve společnosti Tomáše Helíska. Zase jsem si připomněla, jak pomíjivý život může být, a jak bychom se měli zajímat o lidi kolem nás. Je totiž dost možné, že ve svojí zaslepenosti ani nezjistíme, jak moc by nás někteří lidé mohli obohatit. Tím, že jim pomůžeme. Tím, že se budeme snažit je pochopit. Tím, že jim věnujeme svou pozornost a čas, v dnešní době tu nejcennější komoditu.
Spolek trend vozíčkářů
Posláním organizace je napomáhat všestranné integraci těžce tělesně postižených občanů a vytvářet podmínky pro prosazování rovnoprávného a rovnocenného postavení člověka s fyzickým a kombinovaným postižením ve společnosti. Hlavní důraz přitom není kladen na sociální zabezpečení a pasivní péči, ale na vytvoření rovnoprávných podmínek (rovnost možností), ve kterých se budou moci i občané se skutečně těžkým zdravotním postižením o sebe postarat především sami – případně se o sebe postarají s pomocí svých osobních asistentů. Organizace podporuje úsilí o zlepšení životních i sociálních podmínek vlastní aktivitou vozíčkářů.
Více na www.trendvozickaru.cz
